Mediátorská povídka napsaná Meg Cabot

29. června 2008 v 16:17 | Susannah |  Every Girl's Dream
:)Už dost dlouho jsem na oficiálních stránkách Meg pokukovala po příběhu, který napsala. Jde o povídku, kde je i Suze i Jesse.
Já už ji četla, ale nikdy jsem se nedokopala do toho, abych ji komplet celou přeložila. Dneska jo. A jsem na sebe pyšná - ve Wordu má 4 a půl stránky.
Každopádně - uvnitř článku najdete i krátký text, kterým Meg povídku na svých stránkách uvedla a taky slibovanou povídku.
Určitě si ji přečtěte, protože vážně stojí za to. A i kdybyste Mediátora nikdy nečetli, takhle si ho aspoň přečíst určitě budete chtít.
A i když nakonec nedávám žádnou anketu, protože by musela mít hrozně moc možných odpovědí, napište mi do komentářů, jak se vám ta povídka líbila. I kdybyste tam našli nějaké gramatické chyby, nebo tak... Budu jenom ráda. Jsem jenom amatér, takže to berte s rezervou.
AKTUALIZACE (20.2.09): Právě jsem povídku přepsala. Včera jsem si ji po sobě četla a vážně to bylo strašný, takže jsem se na to prostě dneska vrhla. Zabralo to jenom chvilku, ale výsledek je (aspoň podle mě) dost znát.
AKTUALIZACE (7.1.12): Tak kolikrát ještě asi budu tohle přepisovat, co myslíte?

________
Před mnoha lety jsem byla požádána vydavatelem Mediátora (to jsem ještě publikovala pod jménom Jenny Carrol) abych napsala krátkou povídku pro jejich časopis, Pulse. Měla jsem psát o Suze Simonové, hrdince série. Tak tady je příběh, který se odehrává mezi knihou Andělé smrti a Temná je noc. Užijte si to!
________

O čem každá holka sní

Byla jsem tam, v dlouhých bílých šatech od Jessicy MacClintock a kolem zapěstí jsem měla ovázanou orchidej, měsíční světlo se mi vplétalo do vlasů a objímal mě pár silných rukou, zatímco mužský hlas šeptal mé jméno:"Susannah." Dech tanečníka mě hladil na tváři. "Susannah..."
Jo. Leda tak ve snu.
V reálu nebyl hlas volající moje jméno totiž dvakrát mužný. Protože patřil dvanáctiletýmu klukovi.
"Ehm, Suze? S těma cannolis fakt není něco v pořádku."
Odtrhla jsem oči od tančících párů přede sebou a podívala jsem se na něj. Místo dokonalého fešáka ve smokingu, kterýho jsem si představovala, jsem uviděla svého zrzavého nevlastního bráchu, držícího podnos s italským pečivem.
"Kelly se fakt zbláznila," řekl Prófa - pro všechny ostatní známý jako David. "Říká, že jsou nějak zdeformovaný, nebo tak něco."
Kelly měla recht. Cannolis byly nějak zdeformovaný. Jako místopředsedkyně naší třídy, a neochotná předsedkyně výboru plesu (byla jsem jmenována, protože se nikdo jiný dobrovolně nenabídnul) jsem to brala hlava nehlava a Prófovi spolužáci mi pomáhali jako číšníci. A tohle jsem měla za svou snahu: zdeformovaný pečivo.
Ne že by mě to zajímalo, vzhledem k tomu, že jsem byla jediná holka z našeho ročníku, kterou ještě nikdy nikdo nevyzval k tanci. K tanci, kterému jsem tady rovnou předsedala. Tak proč by mě mělo zajímat blbý občerstvení?
Tak jo. Zajímalo mě to.
"Suze, nezbláznila ses?" Kelly ke mně kráčela v sukni od Nicolle Miller, která se třpytila v měsíčním světle odrážejícím se i v misijní fontáně."To si vážně myslíš, že lidi budou jíst tohle?"
Podívala jsem se na cannolis, které měly vypadat jako zvonovité mušle, ale daleko spíš připomínaly placky.
"Máme ještě nějaké, nebo to byla poslední dávka?" zeptala jsem se Prófy.
"Ehm," nervózně se podíval na Kelly, která byla nejkrásnější dívkou v Kalifornském Carmelu, a my dva, obyčejní smrtelníci, jsme se jí zdáli jako zrůdy. I když - na jednoho z nás to sedělo. A Prófa to nebyl. "Ještě by tam nějaké měly být."
"Fajn," řekla jsem a vzala jsem si od něj tác."Neboj se. Já se o to postarám. Ty máš rande."
Kluk, s kterým byla Kelly na rande, Greg Sanderson - předseda starších ročníků, stál v obleku pod nedalekou palmou, vysoký a prostě k sežrání. Patřil k nejhezčím klukům na škole, takže nebylo divu, že pozval na ples Kelly, i když druhačku...
Ale až potom, co bylo jeho původní rande zrušeno... Protože Cheryl McKennaová nečekaně, no...
Umřela.
Ale stejně. Jakej blázen by odmítl Gregovo pozvání na ples?
Já vám řeknu kdo: já. Ne, že by mě zval, ale stejně... I kdyby to zkusil, odmítla bych ho. Protože moje srdce patří někomu jinýmu.
Usmála jsem se na Kelly, i když si to vůbec nezasloužila, a vydala jsem se do misijní kuchyně. Školu postavili františkáni asi před 400 lety, v monumentálním stylu, ale byla kompletně zrekonstruovaná. A z celé misie udělali školu. Když jsem vešla do kuchyně, zahlédla jsem svůj odraz v naleštěných dveřích ledničky na druhé straně místnosti. A nad tím, co jsem viděla, jsem vážně neskákala radostí...
Jo, bílý šaty byly krásný... A s tmavejma vlasama až po ramena a květinou kolem zápěstí jsem vypadala jako holka z úplně jiný doby.
Vadil mi spíš odraz vedle toho mého. A to každopádně byl odraz někoho z jiný doby.
Otočila jsem se na podpatku a zadívala jsem se mu do tváře.
"Co," vyhrkla jsem, "tady proboha děláš?"
Tác s cannolis mi málem vypadl z rukou. Vzal ho ode mě a pomalu ho položil na nedaleký pult.
"Ahoj, querida," řekl s úsměvem. "Taky rě rád vidím."
A za to všechno mohl ten jeho úsměv. Úsměv, který mě vždycky tak snadno obměkčil.
Protože i když byl něco přes 150 let pod drnem, pořád to byl ten nejhezčí kluk, kterého jsem kdy potkala.
A že jsem jich už viděla hodně. Kluků. Protože, stejně jako to dítě ve filmu, vidím mrtvé lidi.
Ale narozdíl od toho kluka, mě duchové neděsí. Někdy si dokonce říkám, že bych se do nich mohla zamilovat.
Fajn, jsem si tak trochu jistá, že jednoho miluju.
Ne, že bych mu to chtěla říct. Protože jaký kluk - i když mrtvý - by mohl milovat takového cvoka, jako jsem já?
Ale snít snad můžu, ne?
"Víš," zamumlala jsem a pohled jsem obrátila od Jesseho pronikavých tmavých očí, o jeho staromódní košili, která se rozevírala akorát tak, abych mohla zahlédnout svaly, které by mu mohl Greg Sanderson jenom závidět, ani nemluvě, "mám docela dost práce."
"To vidím, Susannah," odvětil Jesse.
"Ne, vážně," řekla jsem. "Nemám čas na povídání. Musím z tohohle plesu udělat večer, na který lidi tam venku nikdy nezapomenou."
Jesse se skláněl nad jedním z pultů, ruce zkřížené na prsou. "Tam venku?" opakoval po mně s dalším ze svých úsměvů. "A co ty?"
"Není to můj ples," pokrčila jsem rameny a snažila jsem se nevšímat si jeho opálených paží kontrastujících s bělostnou košilí. Na ducha byl totiž Jesse nezvykle přitažlivej.
"To znamená, že nebudeš tancovat?" zeptal se nevinně.
Celá jsem ztuhla, dokonce i moje ruce s tácem nezdeformovaných cannolis, který jsem právě vytáhla z lednice, jakoby zdřevěněly.
"Tancovat?" cítila jem, jak mi rudnou tváře. Neptá se tě, jestli si s ním zatancuješ, napomenula jsem sama sebe. Ptá se jenom obecně. Nedělej si zbytečný naděje.
Bylo pozdě. V mých představách jsme se s Jessem už připojovali k ostatním párům na nádvoří zalitém měsíčním světlem, jeho pevné paže mě objímaly kolem pasu, jeho dech se něžně otíral o mou tvář...
"Ano, tancovat," řekl Jesse. "Lidé v dvacátém prvním století určitě taky tančí."
Zhluboka jsem se nadechla, i když jsem neměla vůbec tušení, co mu odpovím.
Ale ani jsem nedostala šanci na to vůbec přijít. Protože než jsem stačila říct jedno jediné slovo, uviděla jsem ji.
"Gregu?" volala. "Gregu, kde jsi?"
Údivem mi poklesla čelist. Její zářivé blonďaté vlasy bych poznala kdykoli, ale její nemocniční oděv vypadal trochu divně. Morbidně. O tom žádná.
"Ale ne," hlesla jsem.
Cheryl zaslechla můj hlas a nejistě vešla do dveří kuchyně. Modré oči se s nadějí upíraly na mě a na Jesseho.
"Ahoj," řekla zmateně, ale zároveň tak mile, jak to bylo u mrtvých celkem běžné. "Neviděli jste mého kluka Grega? Měl sem se mnou dneska jít, ale ani se neukázal. Musel na mě zapomenout."
S Jessem jsme se na sebe podívali. Jeho pohled byl nečitelnej. Můj, jak jsem si všimla ve svém odrazu na lednici, byl nešťastnej.
A vlastně proč ne? Vidět Cheryl takhle byl jenom další z důkazů mojí zrůdnosti.
"Cheryl," řekla jsem a odložila jsem tác. "Poslouchej. Greg tě nezapomněl vyzvednout."
Cheryl zamrkala jako někdo, kdo se právě probudil ze sna. Třeba je právě tohle smrt. Kdo ví? Teda, Jesse to ví, ale ten mi to neřekne.
"Musel zapomenout," řekla Cheryl. "Vždyť je ples."
"Já vím, Cheryl," řekla jsem mile. "Je ples a Greg je tady."
Cherylin pohledný obličej se rozzářil. "On tady je? Kde? Musím ho najít."
Otočila se, aby vyběhla z kuchyně, ale já ji zastavila. Duše mrtvých jsou nehmotné, samozřejmě jen pro všechny kromě zrůd jako jsem já. Pro nás jsou z masa a kostí - nebo, jako v Jesseho případě, ze svalů a záhadných úsměvů.
"Greg tady je, Cheryl." Zhluboka jsem se nadechla. "Ale... je tady s někým jiným."
Cheryliny oči se okamžitě zalily slzami. "Ne, to ne," hlesla s mírně pláčem nakřápnutým hlasem. "Pozval mě. Už před několika měsícema."
"Já vím, Cheryl," řekla jsem. "Ale Greg musel pozvat někoho jinýho, protože ty... no, tys umřela, Cheryl."
Zavrtěla hlavou. "Ne, neumřela," protestovala. "To je směšný. Já nejsem mrtvá. Podívej se na mě. Já tady přece stojím. Nejsem mrtvá."
"Stojíš tady v nemocniční košili," poznamenala jsem. "Cheryl, je mi líto, ale tys před dvěma měsícema umřela na zánět slepýho střeva. Když odsud teď vyjdeš a zkusíš na Grega mluvit, neuvidí tě. Nemůže. Vidím tě jenom já, protože... protože to je moje práce. Ale pravda je, že ty jsi mrtvá, Cheryl."
Viděla jsem to - to zděšení, které moje slova vyvolala - to, jak pokřivuje rysy krásného obličeje.
A přesně v tu chvíli jí přeskočilo.
Ale může se jí člověk snad divit? Bylo jí osmnáct, byla zamilovaná. Mohla mít všechno, co k životu potřebovala... vysokou, práci, svatbu, děti... a teď....
Teď to bylo všechno pryč.
"NE!" zaječela s obličejem pokřiveným vztekem a zoufalstvím. "NE! Já ti nevěřím! Ty lžeš!"
Vymanila se z mého sevření.
"Ty jenom žárlíš to je všechno!" zavřískala znovu. "Žárlíš na mě!"
Hned potom zabořila obě pěsti do tácu s pečivem a všechno se rozletělo kolem.
A nejen ty zdeformované cannolis.
"Přestaň!" zaječela jsem, přiškočila jsem k ní a chytla ji za obě zápěstí. Bylo mi jedno, jak moc se mi snaží vykroutit, nebo vykopat ze sevření, nepustila jsem ji. Už ne.
"Jsi mrtvá, Cheryl," zopakovala jsem. "Slyšíš mě? Mrtvá. Není to fér, ale je to tak. Byla bych ráda, kdybys mohla jít na svůj ples. Chápu, že každá holka sní o tom jít na ples s klukem, kterýho miluje. Greg se ale vzchopil, Cheryl. Bylo to pro něj těžký, ale zvládl to. Je čas, abys udělala to samý, co on."
Něco v mých slovech - možná ujištění, že Greg to neměl zrovna lehký, i když by si to asi Kelly Prescottová přála jinak - ji přinutilo přestat s tím bojovat. Klesla na mě.
A o vteřinu později jsem ji slyšla mumlat, "Jsem vážně mrtvá, že jo?"
A byla pryč.
Jen tak.
Jesse, který se za celou dobu ani nehnul z místa, spoléhající se, že Cheryl sama zvládnu, se šklebil.
"Každá holka sní o tom jít na ples s klukem, kterýho miluje?" zopakoval a nadzvedl obě inkoustově černá obočí.
"Nezačínej s tím," odbyla jsem ho. Snažila jsem se zakrýt svoje hořící tváře tím, že jsem vyhodila to, co z bylo z pečiva, a místo toho jsem začala na tác rovnat čokoládové sušenky ze sáčku. "Mám práci."
"Jo," řekl Jesse uhýbajíc z mé cesty. "To vidím."
Jestli jsem doufala v to, že noční vzduch nějak uhasí oheň v mém obličeji, měla jsem smůlu. Pořád jsem se cítila dost divně, když jsem venku našla Prófu a ukázala jsem mu tác sušenek.
"Suze, tohle nejsou cannolis," řekl.
"Já vím. Už došly."
"Myslel jsem, že tam byla ještě plná -"
"Nebyla," odvětila jsem stručně a otočila jsem se pryč, protože jsem zahlédla Kelly, jak na nás zírá přes Gregovo rameno. Ať se teď dělo cokoli, nechtěla jsem to vědět. Protože by to určitě nebylo nic tak strašného jako to, co se stalo ubohé Cheryl McKennaové, která umřela v osmnácti.
Nebo mně, příšeře, která vidí duchy.
Ale když jsem se vnořila do stínů misijní chodby, v naději, že na chvíli uteču hudbě a smíchu, všimla jsem si, že vlastně, vůbec nejsem sama. Jesse šel za mnou
"Neodpovědělas mi na otázku," řekl hlasem tak hebkým jako měsíční svít. "Lidé ve dvacátém prvním století pořád ještě tančí, nebo ne?"
Srdce mi začalo divoce bušit, daleko hlasitěji než pomalá hudba. "Ehm," ozvala jsem se skoro neschopná polknout, s příšerným suchem v krku. "Někdy."
"A co teď?"
A potom jeho pevné paže objaly můj pas, jeho dech se otíral o mé rozpálené tváře a on pomalu šeptal moje jméno: "Susannah. Susannah..."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jesska | 4. července 2008 v 22:40 | Reagovat

Jů, to je pěkný! Fakt děsně moc!! dík za překlad!

2 Ance | Web | 9. listopadu 2008 v 20:45 | Reagovat

Ano, je to krásný! To je od tebe hezký, žes to přeložila i pro nás ostatní. Opravdu krásná povídka... zas se mi postesklo po Mediátorovi, asi si ho znova přečtu. ;o)

3 Will | Web | 7. března 2009 v 21:32 | Reagovat

Jůů...to je krásná povídka :) Jseš úžasná, žes to přeložila xD

4 Saskya | 4. dubna 2009 v 13:57 | Reagovat

krááásne... Díki za preklad :o))

5 Lenka | 20. dubna 2009 v 17:14 | Reagovat

Seš skvělá žes to přoložila a fakt moc pěkný...doufám že Meg napíše další díly, protože mediátora vážně miluju

6 Fallen Angel | E-mail | Web | 29. srpna 2009 v 21:24 | Reagovat

Mám depresi... Pomozte mi! Protože já si knížky vždycky kupuju, ne půjčuju v knihovně. KDE mám koupit Mediátora?!!!

7 Susannah | Web | 29. srpna 2009 v 21:40 | Reagovat

Fallen Angel: Mediátora už jen tak neseženeš. Hodně dílů je naprosto vyprodaných a v obchodě na ně narazíš jenom se štěstím. Zkus buď antikvariáty, nebo internetové inzeráty...

8 viethoa | E-mail | 1. června 2016 v 16:20 | Reagovat

Anebo můžete podepsat e-petici za reedici! http://www.petice24.com/dotisk_mediatora ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.