Ukázka z knihy "Krajina plná stínů"

1. srpna 2008 v 13:43 | Susannah |  Krajina plná stínů
Je tu už druhá ze série ukázek z knížek od Meg Cabot.
Tentokrát jde o první díl Mediátora (vážně snad nejlepší knížku Meg). Já vás prostě donutím, abyste si ho všichni do jednoho, co si teď tyhle moje řečičky čtete, přečetli.

_________
(česká verze knihy - strana 26)
Bylo to školním karnevalu. Šla jsem za ní jen proto, že se Gině nechtělo jít samotný. Bylo mi jasný, že je to ptákovina, ale šla jsem s ní, protože na co by měl jinak člověk kamarády? Ta ženská - madam Zara, médium - vykládala nejdřív karty Gině a říkala jí přesně to, co chce slyšet každej: budeš úspěšná, staneš se neurochirurgem, vdáš se ve třiceti, budeš mít tři děti bla bla bla. Když s tím blábolením skončila, vyskočila jsem, že už jako jdem. Ale Gina trvala na tom, aby madam vyložila karty taky mně.
Asi uhodnete, co se stalo. Madam Zara vyložila karty, zatvářila se zmateně, shrábla je na hromádku a pak je vyložila znova. Potom mě probodla pohledem.
"Ty," ukázala na mě, "můžeš mluvit s mrtvými."
Ginu to rozrušilo. Vyhrkla: "Jéžiši! Jéžiši! Fakticky? Slyšelas to Suze? Můžeš mluvit s mrtvejma! Seš taky médium!"
"Není médium," opravila ji madam Zara. "Je mediátor."
Gina se zátvářila zaskočeně. "Cože? Co je to?"
Ale já to tušila. Nevěděla jsem sice, jak se tomu říká, ale věděla jsem moc dobře, co to znamená. Můj táta tomu sice neříkal takhle, když mi to vysvětloval, ale podstata byla furt stejná. Jsem něco jako kontaktní osoba pro ty, kdo zůstali po smrti tady... a můžu v tom zjednat pořádek.
Jinak to vysvětlit nedovedu. Nechápala jsem, proč jsem zrovna já ta vyvolená - chci říct, že jsem jinak naprosto normální. No, aspoň ve většině věcí. Jenom mám prostě tu příšernou shcopnost, že se můžu bavit s mrtvejma.

_________
(strana 56)
"... Takže, Susannah, čekám tě u sebe v ředitelně ve tři, abys ... ehm ... vyplnila zbývající formuláře."
Mile jsem se na něj usmála. "Ale to já nemůžu, otče. Ve tři na mě čeká bratr."
Otec Dominik se trochu zamračil. "V tom případě tě uvolním z výuky. Přijď ve dvě."
"Tak jo," souhlasila jsem a uvedla ruku na pozdrav. "Zatím se mějte."
Řekla bych, že na západnim pobřeží asi nejsou zvyklí mávat ředitelům a říkaj jim "mějte se", protože když jsem napochodovala před svoje budoucí spolužáky, všichni na mě zírali s otevřenou pusou.
Ale možná to bylo kvůli tomu, co jsem měla na sobě. Vzala jsem si trochu víc černý než obvykle, protože jsem byla nervózní. A jak už jsem říkala, když jsem vynervovaná, nosím černou. S tou se nikdy neseknete.
Anebo možná jo. Protože když jsem se rozhlížela po těch civějících tvářích, neviděla jsem ani nejmenší záblesk černě. Spoustu bílý, něco béžový a khaki, ale žádnou černou.
Ajaj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.