How to be Popular - Ukázka

5. dubna 2009 v 21:02 | Susannah |  Kniha HtbP
Jó! Je to hotový! Dneska jsem si usmyslela, že chci něco přeložit a našla jsem si příhodný úryvek z How to be Popular. Z knihy, o které jsem sem do dnešního dne kromě rozcestníku prakticky nic nepsala.
Pokud si budete číst úryvek, tak bych vám chtěla říct, že Stephina přezdívka Crazytop, kterou jsem změnila do familiárního šílence, má ve skutečnosti i nějaký význam. Steph má normálně vlnité vlasy a Jason si jí touhle přezdívkou dobíral. Ale v češtině dost dobře žádný takový výraz neexistuje a já bych si musela vymyslet nějakou hroznou pitomost.
Potom bych vám ještě chtěla říct, že se omlouvám za všechny dívčí příjmení, kam jsem s nechutí připsala (ová), přestože jsem sama naprosto proti a jenom jsem chtěla případné čtenářky ušetřit šoku z anglických příjmení. :) Takový nepěkný kompromis. O:)
Překlad by tady byl daleko dřív nebýt mé otravné zamilované sestřičky a hysterické mamky. Takže doufám, že si ho aspoň přečtete, když jsem si na něj čas vyloženě vybojovala. :D
Kdyžtak přeju hezký čtení. ;)

______________________
Mamka se právě dokolébala do mého pokoje a uvelebila se na posteli vedle mě.
"Jak se máš, zlatíčko?" zeptala se. "Už máš na zítřek všechno připraveno? Je to velký den... jedenáctá třída. Nemůžu uvěřit tomu, že moje holčička je už druhačka!"
"Jo, mami," řekla jsem. "Všechno je super. Nedělej si o mě starosti."
"Ty jsi taky jediná, o koho se nebojím," zašveholila mamka plácajíc mě po noze. "Vím, jak moc chytrou máš hlavičku."
A potom si všimla oblečení, co viselo na dveřích mé skříně.
"No," řekla po chvíli. "Tohle je nový."
A ani náhodou o tom nemluvila jako o něčem pozitivním.
Moje mamka je v tomhle trochu vtipná. Už tolikrát jsem se jí snažila vysvětlit, že džíny Wrangler nejsou to samé jako džíny Calvina Kleina. A už tolikrát jsem jí zkoušela říct jak moc mi ve škole "prostě Lauren ignoruj" nepomáhá, když se vytasí s tím svým "Nebuď jako Steph".
Ale moje mamka - a táta taky - to prostě nechápe. Asi proto, že jí nikdy nezáleželo na tom, jestli je ve škole oblíbená. Vždycky si jenom četla knížky. Jejím snem bylo otevřít si a vést knihkupectví, přesně jako táta snil o tom stát se slavným spisovatelem (tenhle sen se pořád nesplnil).
Snažila jsem se, aby pochopila, že mi nejde o to být oblíbená - chci jenom, aby mi ostatní dali šanci, aby mě měli rádi. A o tuhle šanci mě Lauren tenkrát v šesté třídě celkem s přehledem připravila.
Ale ona nerozumí, proč mi záleží na tom být oblíbená jako Lauren Moffat(ová), o které si myslí, že je oproti mě intelektuálně dost zaostalá.
A přesně proto jí nemůžu říct o Té Knize. Ona by to prostě nikdy nepochopila.
"Předpokládám," řekla mamka pořád s pohledem přišpendleným na tom oblečení," že proto sis půjčila ty penízy od dědy."
"Uhm," řekla jsem překvapeně. "Jo."
Když si mamka všimla mého nechápajícího pohledu, tak jenom pokrčila rameny, "No, vím, že bys nikdy nesáhla na své úspory kvůli oblečení," vysvětlovala. "To by nebylo finančně zodpovědné."
Potom jsem se cítila pěkně špatně. Vím, jak moc je mamka na svého tátu naštvaná.
"Doufám, že to nevadí," řekla jsem. "To, že pořád mluvím s dědou."
"Ale zlatíčko," řekla mamka se smíchem a naklonila se ke mně, aby mi odhrnula ofinu z očí. "Ty a tvůj dědeček jste si tak podobní," pokračovala. "Byl by přímo zločin držet vás od sebe."
To jsem slyšela ráda. I když byla mamka na dědu naštvaná, byla jsem ráda, že si myslí, že jsem jako on. Chci být jako děda. Když nepočítám jeho knírek.
"Nechápu, proč se vy dva neusmíříte," řekla jsem. "Vím, že tě pořád štve ten obchoďák. Ale děda ty peníze nechce všechny pro sebe. Vždyť přece postavil hvězdárnu a dal ji městu."
"On to ale nedělal pro město," řekla mamka. "Dělal to pro ní."
Au. Moje mamka Kitty asi vážně nemá ráda.
A nebo prostě nemůže snést, že díky ní děda přestal kouřit, když to tenkrát nebyl schopný udělat pro svou ženu, která umírala na rakovinu.
I když mi táta jednou tajně říkal, že protože babička byla taková semetrika, tak mamka jako malá tolik četla. Potřebovala se dostat z neustálé kritiky a urážek své matky.
Ale i tak. Kdyby moje mamka byla naprostá, ehm, kráva, tak bych taky nechtěla slyšet svého tátu, jak mluví o nějaké jiné ženě jako o dívce svých snů tak, jak děda často říká Kitty.
"To, co město potřebuje, je nějaký místo pro vás mladý," pokračovala mamka. "Abyste pořád netrávili sobotní večery ježděním po Main Street tam a zase zpátky, sezením na té zdi, nebo snad válením na tom kopci se všema těma blechama. Kdyby chtěl být děda vážně filantrop, tak by postavil tohle a ne planetárium."
"Hvězdárnu," opravila jsem jí. "A chápu, o čem mluvíš. Ale ty a táta vážně pořád nejdete na tu svatbu?"
Dědova svatba s Kitty bude událostí roku... pozvaná je půlka města a děda už mi říkal, že ho to stojí padesát tisíc dolarů. Ale říká, že to za to určitě stojí... když si bere dívku svých snů.
Samzřejmě až na to, že vždycky když to řekne, tak mamka naštvaně našpulí pusu. "Kitty Hollenbach(ová) si na něj nikdy předtím neudělala čas," slyšela jsem jednou mamku, jak si stěžuje mému tátovi. "Teď je z něho milionář a ona je z něj celá vedle, jako kdyby byl napatlanej medem."
Což není zrovny milý popis Kitty, která je ve skutečnosti svěží dáma, která vždycky objednává Manhattany, když nás dvě a Jasona vezme ven na večeři do country klubu.
Oproti tomu babička, jak jsem pochopila, si myslela, že pít alkohol jakéhokoli druhu je hřích a pravidelně to říkala dědovi, který vážně není abstinent.
"Uvidíme." To bylo to, co mi mamka odpověděla, když jsem se zeptala, jestli na tu svatbu půjde. Ale já vím moc dobře, co to její "uvidíme" znamená. V mé rodině to znamená "až naprší a uschne" - takže v tomhle případě mamka na svatbu svého táty ani náhodou nepůjde.
Asi chápu, proč jí to tak štve. Ono to vážně uškodí menším obchodům, když se přesune do města něco jako Super Sav-Mart, který prodává to samé zboží za daleko míň a všechno příhodně pod jednou střechou.
Na druhou stranu bude takový Super Sav-Mart potřebovat někoho, kdo by vedl knižní oddělení nového obchodu a kdo by byl lepší, než moje mamka?
Až na to, že mamka prohlašuje, že by radši snědla svoje vlastní nedonošené miminko, než nosit červenou vestu Super Sav-Martu.
"Tak dobrou noc, zlatíčko," řekla mamka, když se s úsílím zvedala z mé postele a kolébala ke dveřím. "Ahoj ráno."
"Dobrou," řekla jsem.
Neřekla jsem to, co jsem chtěla. A to: "Kdybys prostě poprosila dědu o peníze na rozšírení obchodu do bývalé cukrárny Hoosier, což je přesně to co Knihy Courthouse potřebují, aby položily Super Sav-Mart na kolena, tak by ti je dal. A ty by sis nemusela dělat starosti o nošení červených vest."
Protože jsem věděla, že kdyby si ty peníze vzala, tak by jí připadalo, že musí být na Kitty milá.
A to by jí asi zabilo.

Počkat! Tvoje vlasy a šatník můžou být pefektní, ale tvoje proměna není u konce bez tohohle: Ta věc, kterou si na sebe můžeš vzít v kterémkoli ročním období a vždycky budeš šik a nádherná je sebevědomí.
Sebevědomí je doplněk, bez kterého si nemůžeš dovolit opustit dům.
Lidé jsou přirozeně přitahování k vůdcům a vůdci jsou ti, co si věří.

Pondělí, 28. srpna, 9 hodin ráno
Den D
"Dobrý ráno, šílen - Co se ti to stalo?" Přesně to řekl Jason, když jsem nasedla na zadní sedadlo jeho auta dneska ráno.
"Nic," řekla jsem nevinně, když jsem zavírala dveře. Ze sbírky roku 1977 jsme dospěli k cédéčku s výběrem, došlo mi hned, když ke mně dolehly první tóny písničky od Rolling Stones. "Proč? Je něco špatně?"
"Co se ti to stalo s vlasama?" chtěl vědět Jason. Vlastně se rovnou otočil z předního sedladla ke mně, jakoby nevěřil odrazu čelního zrcátka.
"Jo tohle?" zatahala jsem za svojí ofinu, abych se ujistila, že mi pořád svůdně spadá před oči tak, jak to Christoffe chtěl. A taky spadala. "Jenom jsem použila žehličku, to je všechno."
"Vypadá to dobře," ozvala se rozhořčeně Becca ze sedadla spolujezdce.
"Díky, Becco," řekla jsem.
Jason byl pořád otočený a zíral na mě, zatímco Mick Jagger truchlil nad skutečností, že se mu nedostávalo zadostiučinění.
"Co je to za ponožky?" dožadoval se Jason.
"Podokolenky," vysvětlila jsem mu trpělivě.
Ale uvnitř jsem přemýšlela, jesli to byla chyba. Všechny dívčí časopisy trvaly na tom, že průsvitné podkolenky jsou hitem letošního podzimu.
Ale podle výrazu Jasonova obličeje jsem si rovnou mohla obléct klaunský kostým.
"Myslím, že vypadají dobře," řekla Becca z předního sedadla.
"Máš dost krátkou sukni?" zeptal se mě Jason s celkem podivným zrudnutím v obličeji. Zvlášť když moje sukně byla skoro mini a ne mikro-mini. Uvažovala jsem, jestli Jasona jeho máma donutila sníst k snídani horkou ovesnou kaši. Vždycky ho to naštve, když to dělá. A ona to dělá každoročně na první školní den. Taky do toho dává rozinky. Nic Jasona nevykolejí víc než rozinky. Když mu byli tři, tak měl celkem nepříjemný zážitek s jednou takovou rozinkou a svou pravou nosní dírkou.
"Je to v módě," pokrčila jsem rameny.
"Od kdy ti záleží na tom, co je v módě?" prakticky zařval Jason.
"Páni, děkuju moc," řekla jsem a tvářila jsem se uraženě. "Ani náhodou jsem se nesnažila vypadat první školní den hezky, nebo tak něco."
"Myslím, že vypadá skvěle," řekla Becca.
Ale Jason na to neskočil.
"O co ti jde, šílenče?" zeptal se, když startoval auto. "Co plánuješ?"
"Nic neplánuju," trvala jsem na svém. "A ty už mi nemůžeš říkat šílenče, když zrovna teď nemám vlnitý vlasy."
"Budu ti říkat šílenče kdykoliv budu chtít, sakra," řekl Jason roztřeseně. "Tak o co ti jde?"
Nezáleželo na tom, kolikrát jsem ho ujišťovala, že mi o nic nejde (i když mi šlo o dost), Jason mi stejně nevěřil.
A když jsme parkovali na studentském parkovišti u školy hned za červeným kabrioletem a viděli, jak z něho Lauren Moffat(ová) vystupuje, vypadalo to, že Jason právě dosáhl svého bodu varu.
"Ona má ty samý ponožky!" zakřičel. Naštěstí když jsme ještě byli v autě, takže ho Lauren nemohla slyšet.
Podívala jsem se a s úlevou viděla, že dívčí časopisy měly pravdu... průsvitné podkolenky vážně letí. Aspoň jsem si to myslela, když je měla na sobě i Lauren Moffat(ová).
Až na to, že Laureniny podkolenky byly, narozdíl od mých v námořnické modři, bílé.
To bylo hrubé porušení jednoho z nejpřísnějších módních nařízení z Knihy. A to že bílé ponožky - i když průsvitné - jsou přípustné jenom když je člověk zdravotní sestra, protože mdlé barvy nohy opticky zvětšují.
Když Lauren spěchala přes parkoviště s mobilem přilepeným na uchu, tak jsem taky viděla, že je to pravda. Její normálně tvarované nohy vypadaly ohromně, asi jako sloní. Tedy více méně.
"Kam to ten svět spěje?" chtěl vědět Jason, když jsme se vlekli zadním vchodem do Bloomvillské střední (používali jsme ho poprvé, protože v minulých letech nás přímo před tím předním vysazoval autobus). "Když už se Steph Landry(ová) a Lauren Moffat(ová) oblékají stejně?"
"Dost těžko," namítla jsem, když jsem tlačila na kliku. "Ona má na sobě mikro-mini a moje je jenom - "
Ale ani jsem nedostala příležitost to doříct, protože moje slova zanikla v hluku, který nás vítal zevnitř. Kombinační zámky cvakaly jeden přes druhý. Skřínky třískaly. Dívky, které se neviděli ode dne, co škola na jaře skončila, ze sebe vydávaly ječivé skřeky a navzájem se objímaly. Kluci se navzájem poplácávali. Učitelé stáli ve dveřích svých tříd, svírali hrnky kávy a klábosili s ostatními učiteli. Zástupkyně ředitele Maura Wampler, nebo taky Swampy Wampler (pozn. swamp = bažina) stála, tak jako obvykle, před kancelářemi a bezvýsledně vřískala "Jděte do svých tříd! Jděte do svých tříd, než zazvoní! Nechcete snad zůstat hned první den po škole, nebo snad jo?"
"Uvidíme se na uvítacím shromáždění?" zaječela na mě Becca přes všechen ten chaos.
"Jasně," zaječela jsem zpátky.
"Ještě jsem s tebou neskončil, šílenče," ujistil mě Jason, když došel ke své skřínce a já musela pokračovat, abych se dostala k té své. "Něco s tebou je a já přijdu na to co!"
Nemohla jsem se přestat smát. "Hodně štěstí," zavolala jsem na něj a pospíchala dál sama.
Když jsem se dostala blíž ke své skřínce, všechno kolem mi připadalo tišší. Což bylo vlastně nemožné, když je moje skřínka na křižovatce dvou největších chodeb. Navíc jsou vedle mé skřínky i dívčí záchody A fontánka s vodou na pití. A to ani nemluvím o dveřích vedoucích dolů k jídelně. Normálně je tohle nejhlučnější kout školy.
Ale dneska vypadala chodba bůhvíproč podivně tichá, když jsem jí procházela. A ne proto, jak by vás mohlo napadat, že jsem ve svém novém oblečení a sestřihu vypadala tak úžasně, že všichni v šoku ztichli, jako když se Drew Barrymore objevila na plese ve svém kostýmu anděla ve filmu "Věčný příběh."
Vlastně to bylo dost možná stejně hlučné jako vždycky. Všechno mi jenom připadalo tišší. A to protože do mého zorného pole vkročil Mark Finley.
Markova skřínka je od té mé přes chodbu. Stál tam, mluvil s nějakými kluky z fotbalového týmu, zatímco já šla kolem. Ve svém fialovo-bílém tričku vypadal opálený a odpočinutý, jeho světlě hnědé vlasy byly místy vyšisované do zlata z toho všeho času, co během léta strávil u jezera. Dokonce i jeho oříškově hnědé oči vypadaly oproti sluncem ztmavené kůži na jeho tvářích jasnější.
Já jsem z něj samozřejmě nemohla spustit oči. Jaká dívka by vůbec mohla?
A s takovým výhledem přímo přede mnou nebylo divu, že jsem si ani nevšimla, že na mě od fontánky zírají Lauren Moffat(ová) a další Temné Paní ze Sithu, Alyssa Krueger(ová) a Bebe Johnson(ová).
"Co," zeptala se Lauren a pohledem mě sjížděla od mojí bezstarostné hlavy až po kulaté špičky mých balerín od Mary Jones, "si o SOBĚ vůbec myslíš?"
Naštěstí jsem zrovna včera večer četla tu část Knihy, které se točila kolem žárlivosti, takže jsem přesně věděla, co dělat.
"Jé, ahoj Lauren," řekla jsem s falešně rozjařeným úsměv: "Mělas fajn léto?"
Lauren nedůvěřivě tikala pohledem mezi Alyssou a Bebe a potom zase ke mně.
"Prosím?" řekla.
"Tvoje léto." Doufala jsem, že si nevšimly, jak moc se mi klepaly prsty, když jsem otáčela správnou kombinaci na své skřínce. "Jaké bylo? Doufám, že fajn. Líbily se tvojí mamce ty knížky?"
Laurenina čelist klesla. Vypadalo to, že jsem ji dostala. Většina z našich předchozích interakcí od toho incidentu s plechovkou Super Big Gulp fungovala jako ta v sobotu. Lauren mi řekla něco hnusného a já jsem jí odpověděla... mlčením.
Fakt, že jsem jí teď odpověděla a ve stylu, který jasně ukazoval, že se od ní nenechám utiskovat, jí vzal vítr z plachet
"Doufám, že ano," řekla jsem.
Laureniny oči s modrými stíny se zúžily do pouhých štěrbin. "Co?" zeptala se podrážděně.
"Že si tvoje mamka užila ty knížky, co si koupila v našem obchodě," řekla jsem.
A v té chvíli - díky bohu - zazvonilo. Zabouchla jsem dveře své skřínky, na rameno jsem si hodila svou novou značkovou tašku a řekla jsem, "No, uvidíme se na shromáždění," a spěchala jsem pryč chodbou...
... přímo kolem Marka Finleyho.
Který se, jak jsem si nemohla nevšimnout, díval mým směrem, možná proto, že viděl, jak si povídám s jeho holkou, nebo - i když jsem věděla, že jsem doufala v příliš. I když Kniha říkala, že optimimus je klíčový pro všechna úspěšná společenská rizika - si všimnul mých průsvitných podkolenek.
Ať tak či tak se naše pohledy setkaly, když jsem spěchala kolem.
Usmála jsem se a řekla, "Ahoj, Marku. Doufám, žes měl fajn léto."
To byla první slova, co jsem kdy řekla Markovi Finkleymu.
A myslím, že stála za ten efekt. Protože když jsem prosvištěla kolem něho, slyšela jsem jak se ptá, "Kdo to byl?" a na to mu Lauren zasyčela odpověď, "To byla Steph Landry(ová), ty debile."
Jo, jasně. Předvedla jsem Steph, fajn.
A poprvé ve svém životě mi díky tomu bylo SKVĚLE.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Danieliq | E-mail | Web | 7. dubna 2009 v 13:37 | Reagovat

Vyzerá to celkom fajn.

Ty si snáď čítala všetky Megine knihy. :D

2 Susannah (šílenec řídící tenhle blog) | Web | 7. dubna 2009 v 15:45 | Reagovat

Snažim se, ale všechny fakt ne. Vydala jich nad 50, teď jsem to četla v jejím rozhovoru někde... nedávno. Myslím, že to bylo 76? Nevim. :D:D

Ale snažim se, moc mě baví její styl. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.