11. září 2001 očima Meg Cabot

8. července 2009 v 16:00 | Elaine |  - Deník -
Včera jsem náhodou narazila na zápis v deníku na MegCabot.com, kde Meg popisuje svůj silný zážitek na teroristický útok na New York 11. září 2001. Řekla bych, že tohle bude jeden z nejsmutnějších článků na tomto blogu. Meg totiž bydlela co by kamenem dohodil od Dvojčat.
Článek je z data 11. 9. 2007.

oOo
Nevím, kde jste byli ode dneška před šesti lety, ale můžu vám říct, kde jsem byla já: ve svém bytě v Greenwich Village a sledovala jsem budovy kanceláří přes ulici, kde pracoval můj manžel.
Probudil mě telefon od mé kamarádky Jen. Ano, ještě jsem spala, kdy narazilo první letadlo. Uvědomuji si, že to zní líně. Ale 11. září 2001 byl jedním z výjimečných dnů, kdy byla lenost odměněna. Znám několik lidí, kteří jsou dnes naživu, protože šli to ráno pozdě do práce nebo se zastavili pro kafe, aby se cítili trochu méně unavení.
"Podívej se z okna," řekla Jen.
A tehdy jsem uviděla kouř.
Hned jsem zavolala do kanceláře mého manžela. Chci říct, nemohla jsem vidět jeho budovu z našeho bytu, ale mohla jsem vidět budovy napříč od té jeho a černý kouř se z nich valil. Co se dělo? Byl v pořádku? Věděla jsem, že pracoval v podlaží hodně nahoře a vypadalo to tak, že ať se stalo cokoli té věži napříč od jeho, muselo se to dít přímo před oknem jeho kanceláře.
Ale nemohla jsem se dovolat. Nemohla jsem uskutečnit ani jeden odchozí hovor z mého telefonu. Z nějakého důvodu mohli lidé volat mně, ale já nemohla nikomu zavolat.
Přišlo se na to, že se tak stalo kvůli masivnímu množství hovorů ten den v mé části města.
Ale tehdy jsem to nevěděla.
Zapnula jsem New York 1, místní zpravodajský kanál pro New York City. Pat Kiernan, můj oblíbený moderátor, říkal, že letadlo narazilo do jedné z věží Světového obchodního centra.
Divné, myslela jsem si. Byl pilot opilý? Jak mohl někdo nevidět tak velkou budovu a narazit do ní letadlem?
V tu chvíli se objevila Luz, moje hospodyně. Zapomněla jsem, že bylo úterý, den, kdy přichází uklízet. Když uviděla, že se dívám na televizi, vypadala ustrašeně.
"Právě jsem vysadila syna u koleje," řekla. "Je to hned vedle Světového obchodního centra."
"Můj manžel pracuje přes ulici od Světového obchodního centra," řekla jsem.
"Je v pořádku?" chtěla vědět Luz. "Co se tam děje?"
"Nevím," řekla jsem. "Nemůžu se s ním spojit."
Luz se snažila zavolat svému synovi na mobil. Taky se nedovolala.
Obě jsme zůstaly na místě a zíraly na televizi, skutečně jsme nevěděly co udělat. Bylo to, jako bychom sledovaly, jak se stalo něco divného: ta DRUHÁ věž - ta, co nebyla zasažena - najednou vybuchla, přímo tam v televizi.
Myslela jsem, že se možná jedna z helikoptér, která natáčela tu katastrofu, dostala příliš blízko.
Ale Luz řekla: "Ne. Letadlo ji zasáhlo. Viděla jsem to. Bylo to letadlo."
Neviděla jsem žádné letadlo. Řekla jsem: "Ne. Ne, jak by se to mohlo stát? Nemohli tamtudy letět DVA opilí piloti."
"Vy to nechápete," řekla Luz. "Dělají to záměrně."
"Ne," řekla jsem. "Jasně, že nedělají. Kdo by to dělal?"
Tehdy Pat Kiernan řekl v televizi: "Panebože."
Je divné slyšet moderátora, jak říká: "Panebože." Zejména Pata. Je vždycky velmi profesionální. Taky se Patovi zlomil hlas, když to říkal. Jakoby se měl rozplakat.
Ale moderátoři nepláčou.
"Další letadlo zasáhlo Světové obchodní centrum," řekl Pat. "Vypadá to, jakoby další letadlo - komerční let - zasáhlo Světové obchodní centrum. A dostáváme zprávy, že - ach, Bože - letadlo právě zasáhlo Pentagon."
Tehdy jsem objala Luz. A Luz objala mě. A obě jsme začaly brečet. Seděly jsme na sedačce v obýváku, objímaly se a plakaly, když jsme se dívaly, co se děje v televizi… co se dělo tucet bloků od místa, kde jsme seděly, kde oba lidé, které jsme milovaly, byli.
Mohly jsme vidět věci vylétat z hořících budov. Pat říkal, že ty věci byli lidé.
Tehdy mi zazvonil telefon.
Chňapla jsem po něm, ale nebyl to můj manžel. Byla to jeho matka. Kde je? chtěla vědět. Je v pořádku?
Řekla jsem, že nevím. Řekla jsem, že se snažím udržet volnou linku v případě, že by volal. Řekla, že to chápe, ale mám jí zavolat, jakmile se něco dozvím, a zavěsila.
Pak telefon zazvonil znovu. Byla to manželova švagrová. Pak zazvonil znovu. Byla to MOJE matka.
Telefon zvonil celé ráno. Nikdy to nebyl můj manžel. Byl to vždycky někdo z rodiny nebo z přátel přemýšlejíce, jestli je v pořádku.
"Nevím," pořád jsem jim říkala. "Nevím-"
Luz vylezla na střechu mého domu, aby zjistila, jestli může vidět něco víc, než co ukazovali na New York 1. Zatímco byla pryč, šla jsem do své ložnice, abych se oblékla (byla jsem pořád v pyžamu). Všechno, na co jsem dokázala myslet, když jsem se dívala do skříně snažíc se přijít na to, co si obléct, bylo, že je můj manžel nejspíš mrtvý. Neviděla jsem, jak by někdo, kdo byl v té části Manhattanu, mohl být ještě živý. Všechno, co jsem dokázala vidět, byly padající věci - a skákající lidi - z těch budov. Každý na tamtěch ulicích by mohl být zabit právě kvůli tomu.
Přesně si pamatuji, co jsem si ten den oblékla: olivově zelené capri a černé tričko se Steve Madden. Pamatuji se, že jsem si myslela: "Tohle bude moje oblečení při identifikaci těla mého mrtvého manžela. Už si tohle nikdy na sebe nevezmu."
Luz přišla velmi vzrušená zpátky ze střechy. Ne, neviděla, jestli budovy, ve kterých byl můj manžel a její syn, jsou v pořádku. Ale viděla tisíce - TISÍCE - lidí, jak scházejí dolů po 4. Avenue, rušné ulici, u které jsem žila. 4. Avenue je pořád šíleně ucpaná troubícími auty, autobusy, taxíky, lidmi na kolech, vyberte si.
Dnes ne. Dnes byly všechny auta a autobusy pryč a celá Avenue byla nacpaná lidmi.
"Jdou," řekla Luz. "Oni JDOU."
Běžela jsem se podívat z okna. Luz měla pravdu. Místo stálého proudu aut, jak jsem si zvykla vidívat z našeho obýváku, jsem viděla spousty lidí. Převzaly ulici. Přicházely z Battery, kde je Obchodní centrum, natlačené vedle sebe, jakoby v průvodu. Byly tam desítky tisíc lidí.
Byli tam muži v oblecích, někteří v šortkách. Byly tam ženy v sukních a v šatech, kráčely bosy nebo v roztrhaných punčochách a držely své boty v rukou, protože je vysoké podpatky příliš tlačily a neměly čas chopit se svých běžeckých bot. Viděla jsem ženy, které pracovaly v manikérském salonu přes ulici, jak běží ven s gumovými sandály, které dávají zákazníkům na nohy, když si nechávají dělat pedikúru (zaměstnanci si vždycky dávají pozor, abyste sandály vrátili, než odejdete).
Ale dnes zaměstnanci dávali gumové sandály ženám, které byly bosy. Rozdávali ty sandály.
Tehdy jsem VÁŽNĚ začala vyšilovat.
Manikérky nebyly jedinými lidmi, kteří se snažili pomoct. Muži, kteří pracovali v lahůdkářství na rohu, vybíhali ven s lahvemi vody a dávali je zadýchaným, žíznivým účastníkům pochodu. Newyorští majitelé lahůdkářství ROZDÁVALI vodu.
Jakoby se svět obrátil vzhůru nohama.
"Musí tam být," řekla Luz o svém synu a mém manželovi a ukazovala k davu. "Kráčejí s nimi, a proto jim to trvá tak dlouho."
Pak Luz běžela dolů, aby viděla kohokoli, kdo šel ze stejné koleje jako její syn, kohokoli, kdo ho mohl vidět.
Bála jsem se ale odejít ze svého bytu, protože jsem si myslela, že by můj manžel mohl zavolat. Nevěděla jsem, co dělat jiného, tak jsem se připojila na počítači. Můj email pořád fungoval, i když byly telefony mimo provoz. Napsala jsem svému manželovi: KDE JSI?
Žádná odpověď.
Kamarádka z Indiany napsala a ptala se, jestli je tu něco, co může udělat. V tu dobu jediná věc, na kterou jsem dokázala myslet, byla: "Daruj krev."
Moje kamarádka a skoro všichni, které znala, darovali ten den krev. Tolik lidí darovalo krev, že byly velké fronty u dárcovství. A asi za měsíc muselo být hodně krve zničeno, protože nebyl dostatek prostoru pro skladování. A ukázalo se, že to bylo zbytečné. Bylo jen několik přeživších, kteří potřebovali transfuze.
Moje kamarádka Jen, ta, co mě vzbudila, se mi ozvala z práce v NYU (New York University). Fred (z respektu přání této osoby o zachování anonymity jsem změnila jeho jméno), jeden z Jeniných zaměstnanců a taky dobrovolník u sanitářů, skočil na kolo a sjel se podívat do města, jestli by bylo něco, s čím by mohl pomoci.
Jen osobně organizovala obrovskou podporu pro poskytnutí přístřeší pro studenty, kteří nežili ve škole, když se metro a vlaky zastavily a děti neměly žádnou možnost, jak se dostat domů. Jen se snažila pro ně připravit lůžka v tělocvičně.
Skončila tak, že tu noc usnula na lůžkách vedle nich a po následující tři noci také.
Další kolega z NYU, jak Jen řekla, zvládl najít svoji ženu, která pracovala v Obchodním centru. Jeho manželka prostě sešla osmdesát podlaží, aby se dostala na zem bezpečně, jenom aby si uvědomila, že lidi v jejím oddělení byli pořád nahoře, zálohovali data. Když se dostala na zem a uvědomila si, jak jsou věci zlé, snažila se jim zavolat, aby přišli dolů, ale nemohla je udržet na lince.
Tak se pro ně vrátila.
Ale když se vrátila do své kanceláře, tak ji a ty lidi uvěznil oheň a kouř. Zavolala svému manželovi do NYU a řekla mu, aby za ni řekl sbohem jejich dvojčatům batolatům.
Když jsem to četla a myslela jsem na šťastné, veselé přivítání Jenina kolegy vždycky když jsem ho viděla, cítila jsem se, jako by mě někdo kopl do prsou.
Další kamarád, pilot, který měl přístup k radaru vzdušného provozu, mi napsal, že všechna letadla ve Státech přistála na zem - to, co se stalo, byl výsledek únosů. Že to byl komerční let, který zasáhl Pentagon, kde pracoval tchán mého kamaráda (nakonec ho zdravého našli. Zůstal v dopravní koloně na své cestě do Pentagonu, když to letadlo narazilo).
Ale další kamarádka - dívka, se kterou jsem pracovala, když jsem byla recepční u kanceláře mého manžela, dívka, které jsem pomohla vybrat svatební šaty, a která od toho velkého dne musela odejít z práce kvůli čtyřem dětem, které měla - neměla tolik štěstí. Nikdy neuviděla manžela, který pracoval ve Světovém obchodním centru, poté, co ten den odešel do práce.
Pak jsem za sebou uslyšela Pata Kiernana z televize říkat znovu: "Panebože."
A tentokrát skutečně BREČEL.
Protože jedna z věží se hroutila.
Dívala jsem se, nemohla jsem uvěřit svým očím. Od té doby, co jsem se v roce 1989 přestěhovala do New York City, zvykla jsem si využívat Dvojčata jako svůj osobní kompas pro směr na jih, když jsou na jižním výběžku ostrova a viditelné pro tucet bloků. Kdykoli jste byli v bludišti ulic tvořící Village, jediná věc, kterou jste museli udělat, byla orientace podle Dvojčat a vždycky jste věděli, jakým směrem se vydáváte. Jestli jste se někdy pozorně dívali na film "Když Harry potkal Sally", můžete vidět věže za Washingtonským náměstím v té scéně, kdy Sally vysadí Harryho, když poprvé přijedou do New Yorku.
Viděla jsem ten pohled tisíckrát od doby, co jsem přijela, když jsem pracovala v NYU, což je na Washingtonském náměstí.
A teď se jedna z věží přibližovala k zemi.
Nejspíš přímo na mého manžela.
Nepamatuji si nic jiného z toho momentu kromě toho, že jak jsem se ve strachu dívala na televizi, dveře do mého bytu se otevřely a myslela jsem si, že se Luz vrací z ulice a obrátila jsem se, abych zaječela: "Padá to! PADÁ TO!"
Jenomže to nebyla Luz.
Byl to můj manžel.
Řekl: "Co padá? Proč brečíš?"
Protože nic netušil. NETUŠIL NIC O TOM, CO SE DĚJE.
Protože můj manžel se zachoval jako můj manžel, sledoval, jak první letadlo narazilo - přesně napříč od jeho okna v kanceláři - vzal si svoji aktovku a řekl "Pojďme" všem na jeho oddělení.
A všichni se vydali směrem k našemu bytu, protože byl nejblíže od místa, kde se nacházeli.
Viděli těla lidí, kteří vyskočili z hořících věží, protože už nemohli vydržet horko. Viděli křesla a počítače, jak vystřelují z horních kanceláří. Viděli, jak narazilo druhé letadlo, když byli na ulici a schovali se do obchodu s mobily, než na zem dopadla suť z výbuchu.
A pak šli dál.
Nevím, co lidé obvykle dělají, když někdo, koho milují, o kom byli přesvědčení, že je mrtvý, najednou vejde do dveří. Všechno, co vím, je, jak jsem reagovala: mrštila jsem paže okolo něj. A pak jsem zaječela, tak naštvaná, že bych ho mohla sama zabít: "PROČ JSI MI NEZAVOLAL?"
"Snažil jsem se, ale nemohl jsem se dovolat," řekl. "Co padá?"
Protože oni to netušili.
Tak se můj manžel a jeho kolegové shromáždili v našem obýváku - zadýchaní, žízniví, ale živí a ti, kteří žili v New Jersey, přemýšleli, jak (a jestli) se dostanou domů (nakonec tu noc chytili zvláštní záchranné převozy…a když přijeli do Jersey, tak je opláchli lidé v ochranných oblecích pro případ, že by měli na oblečení azbest. Každému dali jedinou papírovou utěrku na osušení).
Luz nechtěla jít domů dřív, než uslyší něco o svém synovi, který se s ní měl po hodině sejít v mé budově, a uklidila. Řekla jsem jí, aby to nedělala, ale ona řekla, že jí to pomáhá udržet si čistou hlavu.
Takže luxovala, zatímco jsme se dívali, jak se Dvojčata hroutí.
Nebylo to dlouho potom, co spadla druhá věž, co se naši kamarádi David a Susan z Indiany, kteří žili v krásném bytě ve stínu Dvojčat se svými dvěma dětmi, ukázali v našich dveřích se svými dětmi a polovinou zaměstnanců z jejich kanceláře (která byla v našem sousedství) v závěsu. Byli to někteří z těch lidí, které ukazovali ve zprávách, jak utíkají z obrovského prachového mračna, která vznikla při pádu věží. Zapomněli na dceřin kočárek a běželi pro něj, když majitelé obchodů pokropili vodou jejich záda, když je minuli, aby jejich oblečení nezačalo hořet.
Ale jako typičtí vidláci se stavili při cestě k nám u stánku a koupili si bagely.
Podle všeho, co věděli, jejich byt shořel nebo byl zasypán metry sutin. Ale stavili se pro bagely, protože se báli, že by lidé mohli dostat hlad.
Vzala jsem děti do své ložnice, kde byla druhá televize, protože jsem si nemyslela, že by měly vidět, na co se všichni dívali v našem obýváku - spousta masakru, ze kterého právě utekly.
V mé ložnici bylo velmi ticho. Zapnula jsem svůj Playstation pro Jaka, tehdy asi sedmiletého, na hraní zatímco Shai, tehdy čerstvě čtyřletá, a já jsme na podlaze stavěly puzzle. Obě děti se bály o pana Fluffa, jejich králíka, kterého byly přinuceny opustit v jejich bytě, tak rychlý byl jejich odchod z domova.
"Myslíte si, že je v pořádku?" chtěl vědět Jake.
Tehdy jsem neviděla způsob, jak by mohl být někdo jižně od Canal Street naživu, ale řekla jsem Jakovi, že jsem si jistá, že je pan Fluff v pořádku.
Pak jsme měly se Shai následující rozhovor:
"Budou letadla narážet do TOHOHLE domu?" chtěla vědět Shai. Plakala, když se dívala z oken v mém bytě v třináctém patře.
Já: "Ne. Žádná letadla nebudou nalétávat do tohohle domu."
Shai (stále plakala): "Jak to víte?"
Já: "Protože všechna letadla přistála. Žádná letadla nemají povolení být ve vzduchu."
Shai: "Už nikdy?"
Já: "Ne. Jenom dokud nechytí zlé lidi, kteří to udělali."
Shai: "A kdo je chytí?"
Já: "Policie je dopadne."
Shai: "Ne, nedopadne. Všichni policisti jsou mrtví. Viděla jsem je jít do jedné budovy, která zrovna spadla.
Já (snažila jsem se nebrečet): "Shai. Ne všichni policisti jsou mrtví."
Shai (brečí víc a víc): "Ano, JSOU. VIDĚLA JSEM JE."
Já (ukazovala jsem Shai fotku policisty v uniformě ze svého rodinného alba): "Shai, tohle je můj bratr Matt. Je policista. A není mrtvý, slibuju ti to. A on spolu s ostatními policisty a nejspíš i s armádou chytí ty zlé lidi."
Shai (přestala brečet): "Tak jo."
A pak se vrátila k puzzlím.
Dívali jsme se z okna v obýváku a viděli jsme masy lidí proudících z místa brzy navždy nazvaného Ground Zero, pak zastavili. Tehdy začínala být Čtvrtá Avenue zase ucpaná dopravou. Ale bez taxíků a lidí na kolech.
Brzy se naše budova začala třást od kol stovek aut Humvee a armádních náklaďáků, jakoby se stěhovala Národní garda. Village byla zablokovaná od 14. Ulice dolů. Nemohli jste jít ven nebo dovnitř bez prokázání totožnosti (průkaz se jménem, adresou a fotkou), že tu žijete.
Další den po strávení noci na naší rozkládací sedačce se Shaiini rodiče dostali zpátky do jejich bytu (museli proklouznout, protože Národní garda tam nikoho nepouštěla, dokonce i s prokázáním totožnosti a bydlení v té oblasti. Po následující týdny na každém rohu od 14. Ulice dolů stál ozbrojený člen Národní gardy. Celé dny jste si nemohli koupit mléko, chleba nebo noviny dolů od Union Square, protože nebyly povoleny jakékoli náklaďáky se zbožím - vlastně žádné dopravní prostředky kromě armádních aut - do té oblasti) a našli pana Fluffa živého a zdravého. Dostali ho ven, takže jsme mohli později ten den naložit celou rodinu do autobusu do Hamptons - kde žili po zbytek roku.
Když jsme se s manželem vraceli do našeho bytu z autobusové zastávky, kde jsme se rozloučili s našimi kamarády, uviděli jsme povědomou tvář stojící na rohu 4. Avenue a 12. Ulice, kde jsme žili: Billa Clintona a jeho dceru Chelseu, jak se ptají lidí v našem sousedství, jestli jsou v pořádku, a jestli pro ně můžou něco udělat. Nešla jsem si potřást rukou s bývalým prezidentem, protože jsem byla moc ostýchavá. Ale stála jsem tam a pozorovala ho a Chelseu a něco z toho, že je vidím tak vážně starostlivé a milé, mě přinutilo propuknout v pláč, když jsem ho zadržovala celou dobu, co byla Shai u mě doma, protože jsem ji nechtěla rozrušit.
Bylo to potom nemožné být kolem a nebrečet. Všichni brečeli…tak moc, že lahůdkářství přes ulici vyvěsilo ceduli na okno: "Žádné plakání, prosím."
Stejný den, co jsme dali Shai a její rodinu na autobus do Hamptons, 12. září, společnosti - dokonce i KONKURENČNÍ společnosti - na celém Manhattanu nabídly své konferenční místnosti a náhradní kanceláře společnosti mého manžela, aby byla schopná zůstat v businessu, dokud jejich vlastní budovy nebudou znovu zpřístupněny (což nebyly dalších šest měsíců vzhledem k všem rozsypaným oknům a azbestu, který vše pokrýval. Vlastně z kanceláře mého manžela bylo možné zachránit pouze jedinou věc: obrázek naší milované kočky Jenny. Při jeho cestě za shromážděním dat, která musela být odstraněna, několik dní po 11. září musel projít přes Brooks Brothers ve vstupní hale jeho budovy, od kterých si koupil tolik obchodních košilí a kravat. Brooks Brothers se přeměnili na márnici).
Další týden, i kdybyste chtěli na chvíli zapomenout, co se stalo to bezmračné úterý, nemáte šanci. Přední okno mé bytové budovy bylo zaplněné plakáty pohřešovaných milovaných lidí, kteří se ztratili v Obchodním centru. Vstupní dveře místní hasičské stanice byly zaplněny květinami, protože jak jsme se dozvěděli, každý hasič, který měl ten den na stanici službu, zahynul na Ground Zero.
Nemohli jste jít během toho týdne ven - dokud konečně v pátek nezapršelo - aniž byste cítili štiplavý kouř z Ground Zero…a vlastně jste byli podněcováni k tomu, abyste venku nosili chirurgické masky. Nebylo to, dokud pracovníci z restaurace s grilem nepřijeli do Manhattanu z Memphisu a nepostavili si grily hned vedle Ground Zero a nedávali záchranářům barbecue zdarma, takže se pach změnil na trochu příjemnější.
Dostala jsem hodně dopisů od čtenářů, kteří se mě ptali, proč jsem nepsala o 11. září v některé z mých knih, a přemýšleli, co ten den dělala Mia.
Ale to je den, o kterém nemůžu psát, aniž bych nebrečela. Je to den, na který nemůžu ani MYSLET, aniž bych nebrečela. Je to den, na který nikdy nezapomenu, nejhorší den, který jsem osobně zažila a den, o kterém nikdy nebudu schopná napsat příběh. Protože co se vážně ten den stalo, je mnohem horší, než si jakýkoli spisovatel vůbec může představit.
Je dost zvláštní, že věc, kvůli které brečím nejvíc, když si vzpomenu na 11. září, je to, co se stalo Fredovi, dobrovolnému zdravotníkovi, a synovi mé hospodyně Luz.
Když jsme měly Shai a já náš rozhovor o mrtvých policistech, Fred, Jenin zaměstnanec, sanitář, který jel na kole do města, aby viděl, jestli může pomoct, zjistil, že může něco udělat: pomohl při zabírání městského autobusu a začal do něj cpát co nejvíc civilistů.
Když to dělal, posádka, u které obvykle dělal dobrovolníka, našla smrt pod sutinami.
Stejně jako mnoho záchranářů, kteří při útoku ztratili spolupracovníky, Fred se cítil vinný, když přežil, zatímco jeho přátelé ne. Dokonce když jsme se všichni složili a koupili mu nové kolo, potom co jeho žena uhořela v Ground Zero, Fred ze sebe nedokázal setřást smutek.
Tehdy jsem mu konečně řekla o životě, o kterém vím, že ho on sám zachránil:
Protože pamatujete na Luzina syna?
No, ukázal se u mě doma ne moc dlouho po Jakovi a Shai a jejich rodičích. Luz ho popadla a líbala a třásla jím a křičela, a když ho konečně nechala, vyprávěl nám svůj příběh:
Směřoval - nebyl daleko - ke věžím, když se začaly hroutit, protože chtěl pomoci, říkal. Tehdy ho někdo náhle popadl zezadu a strčil ho do autobusu.
"Ale já tu chci zůstat a pomoct!" křičel Luzin syn na chlapa, který ho popadl.
"Dnes ne," řekl Fred a vezl Luzina syna a všechny ostatní studenty z té koleje do bezpečí, zrovna když věže spadly.
Od toho dne už uplynulo šest let. Luzin syn se má dobře a Fred je teď vedoucím své vlastní sekce na NYU. Jake a Shai jsou zpátky ve městě a dobře prospívají. Pan Fluff nakonec zemřel, ale přirozenou smrtí, a teď jeho místo převzal pes. Shaiina matka říká, že její dcera si na ten den vůbec nepamatuje, ani na náš rozhovor, ani na můj slib, který jsem jí dala - že chytíme zlé lidi.
Ale já si to pamatuji.
A chci, aby si to taky pamatoval i zbytek světa.
Více později.
S láskou,
Meg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mimi | Web | 24. září 2014 v 21:48 | Reagovat

dost otresny pribeh , jde z nej mraz po zadech , je to nepredstavitelna katastrofa i po tolika letech

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.