Speciální Halloweenská ukázka z knihy "Místo pro Princeznu!"

31. října 2009 v 15:11 | Susannah |  Místo pro Princeznu
Před chvilkou mě napadlo, že ve 2. dílu série Deníky Princezny byla vlastně Mia na speciální Halloweenské akci. A tak jsem si řekla, že udělám tenhle speciál.
Pokud si chcete připomenout sérii, podívejte se sem, pro podrobnosti jen o druhém dílu zase klikněte sem.
Stručně děj před úryvkem: Miina máma je těhotná s panem Gianinim a pod vedením Grandmére se pořádá velkolepá svatba, kterou si ti dva nepřejí. Mia se až na "svatbě" dozví, že její mamka a pan Gianini odjeli pryč a vezmou se v ústraní. No a když už je ten den Halloween, Mia má samozřejmě i další plány.


oOo
(česká verze knihy - strana 165)
Naštěstí ale kolem jedenácté táta povídá: "Hmm, Mio, není dneska Halloween?"
"Jo, je, tati," povzdechla jsem si.
"A neměla bys být někde jinde?"
Víte, nezapomněla jsem na Rocky Horror Show, ale říkala jsem si, že mě Grandmére potřebuje. Někdy je zkrátka rodina důležitější než kamarádi - i než nápadníci.
Ale hned jak jsem slyšela, na co se ptá, vypadlo ze mě: "No, jo."
Kino začínalo o půlnoci ve Village Cinema - asi padesát bloků odtud. Kdybych si pospíšila, mohla bych to ještě stihnout. Totiž, mohli bychom to stihnout, já a Lars.
Byl v tom jenom jeden háček. Neměli jsme masky. O Halloweenu nás do kina bez převleku nepustí.
"Jak to myslíš, že nemáš masku?" zeptala se mě Martha Stewartová, která zaslechla, o čem se bavíme.
Podívala jsem se na své šaty. "No," řekla jsem pochybovačně, "počítám, že bych mohla jít za hodnou čarodějku z Čaroděje ze země Oz. Až na to, že nemám hůlku. Ani korunku."
Nevím, jestli Martha Stewartová vypila moc šampaňského, ale okamžitě se dala do díla a vyrobila mi kouzelnou hůlku z tyčinek na míchání koktejlů omotaných břečťanem, který vydolovala z kytice uprostřed stolu. A pak mi udělala korunku z několika jídelníčků, které slepila vteřinovým lepidlem, co měla v kabelce.
A víte co? Vypadalo to dobře, docela jako v Čaroději ze země Oz! (Obrátila ty jídelníčky tak, že písmo bylo schované uvnitř.)
"Tak," povídá Martha, když s tím byla hotová. "Docela jako hodná čarodějka." Podívala se na Larse. "A s tebou je to jednoduché. Půjdeš za Jamese Bonda."
Zdálo se, že to Larsovi udělalo radost. Je vidět, že nejspíš vždycky snil o tom, být tajným agentem.
Ale nikdo neměl větší radost než já. Můj sen, aby mě Michael viděl v těch úžasných šatech, se měl splnit. A co víc, ty šaty mi určitě dodají sebevědomí a najdu odvahu se ho zeptat na Jo-C-roxe.
Takže s tátovým požehnáním - chtěla jsem se rozloučit s Grandmére, akorát že ta zrovna na parketu tančila tango s Geraldem Fordem (ne, nedělám si legraci) - jsem odtamtud vystřelila -
A vlétla přímo do klubka novinářů.
"Princezno Mio!" volali na mě. "Princezno Mio, co si myslíte o útěku vaší matky?"
Už jsem se chystala, že se bez jediného slova nechám Larsem nacpat do limuzíny, když jsem dostala nápad. Sebrala jsem nejbližší mikrofon a povídám: "Chtěla bych jenom říct, že Střední škola Alberta Einsteina je ta nejlepší škola na Manhattanu a možná i v celé Americe a že máme nejlepší učitele a studenty na světě a kdo to nechápe, měl by se nad sebou zamyslet, pane Taylore."
(Pan Taylor je táta Shameeky.)
A pak jsem vrazila mikrofon zpátky do ruky jeho původnímu majiteli a naskočila do limuzíny.
Málem jsme to nestihli. Kvůli průvodu byla v centru naprostá dopravní zácpa. A když jsme přijeli do kina, byla před ním fronta až za roh! Řekla jsem řidiči, ať jede pomalu kolem celé té fronty a já s Larsem jsme koukali, jestli někde neuvidíme moje kamarády. Akorát že jsem si nebyla jistá, jestli je poznáme, protože tam všichni byli v maskách.
Ale pak jsem si všimla skupinky opravdu divně vypadajících lidí v uniformách z druhé světové války. Byli od hlavy k patě zacákaní umělou krví a někteří z nich měli namísto rukou nebo nohou falešné pahýly. Drželi velkou ceduli, na které stálo Hledáme vojína Ryana. A vedle nich stála nějaká holka s falešným plnovousem, oblečená v černém krajkovém kombiné. A vedle ní kluk převlečený za mafiána, s houslovým pouzdrem v ruce.
To houslové pouzdro mě praštilo do očí.
"Zastavte!" zaječela jsem.
Řidič zajel k chodníku a já s Larsem jsme vystoupili. Ta holka v kombiné vykřikla: "Páni! tys to stihla! Přišla jsi!"
A byla to Lilly. A vedle ní, s krvavou směsící střev, které mu vylézaly zpod vojenské bundy, stál její bratr, Michael.
"Honem," povídá mně a Larsovi. "Stoupněte si do fronty. Mám dva lístky navíc, pro případ, že byste se přece jenom objevili."
Jak jsme se zařadili do fronty, lidé za námi trochu bručeli, ale stačilo, aby se Lars pootočil a nenápadně jim ukázal pouzdro s pistolí, a okamžitě zmlkli. Larsova pistole, možná proto, že je opravdová, vypadala docela strašidelně.
"Kde je Hank?" vyptávala se Lilly.
"Nemohl přijít," odpověděla jsem. "Nechtělo se mi jí vysvětlovat, proč. Když jsem ho viděla naposledy, tancoval s Gisele. Nechtěla jsem, aby si Lilly myslela, že Hank před námi dává přednost supermodelkám.
"To je dobře," prohlásil pevně Boris.
Lilly po něm střelila výhružným pohledem, pak na mě ukázala prstem a zeptala se: "A ty jdeš jako za co?"
"Um," odpověděla jsem, "za hodnou čarodějku z Čaroděje ze země Oz."
"To mě hned napadlo," přidal se Michael. "Vypadáš fakt... vypadáš fakt..."
Zdálo se, že neví, jak dál. Vypadám nejspíš fakt blbě. Nejradši bych někam zalezla.
"Na Halloween jsi trochu moc nastrojená," rozhodla Lilly.
Nastrojená? No, nejspíš pořád lepší, než vypadat blbě. Ale proč to Michael neřekl?
Prohlédla jsem si její kostým. "Ehm," odkašlala jsem si. "A za co přesně jdeš ty?"
"Co prosím?" zeptala se Lilly naprosto sarkastickým tónem. "Já jdu za Freudovo podvědomí."
Boris ukázal na své houslové pouzdro. "A já jdu za Al Capona," dodal. "Chicagského gangstera."
"To je bezva, Borisi," řekla jsem. Všimla jsem si, že má na sobě svetr a ano, měl ho jako vždycky zastrčený do kalhot. Prostě mu nejspíš není pomoci.
Někdo mě zatahal za sukni. Otočila jsem se a tam stál Kenny, můj partner při biologii. Měl na sobě taky vojenskou uniformu a chyběla mu jedna ruka.
"Tys to stihla!" radoval se.
"Jo, stihla," řekla jsem. To všeobecné nadšení bylo nakažlivé.
Pak se fronta začala hýbat. Michaelovi a Kennyho kamarádi z počítačového kroužku, kteří tvořili zbytek krvavé čety, začali pochodovat a u toho si rázovali: "Levá, pravá, levá, pravá."
No, počítám, že jim asi taky není pomoci. Jsou koneckonců z počítačového kroužku.
Teprve až když začal film, uvědomila jsem ssi, že se děje něco divného. Chytře jsem se propašovala do uličky tak, abych seděla vedle Michaela. Z druhé strany měl vedle mě sedět Lars.
Akorát že Lars se nejspíš dost netlačil, takže vedle mě skončil Kenny.
Ne že by na tom záleželo... v tu chvíli. Lars seděl přímo za mnou. Skoro jsem si Kennyho ani nevšimla, i když se pokoušel se se mnou bavit, převážně o biologii. Odpovídala jsem mu, ale pořád jsem musela myslet na Michaela. Opravdu si myslí, že vypadám blbě? Kdy mu mám naznačit, že vím, že je Jo-C-rox? Měla jsem to pečlivě nacvičené. Chtěla jsem se ho zeptat: Neviděl jsi poslední dobou nějaké dobré kreslené filmy?
Vím, že je to ubohé, ale jak jinak jsem na to měla zavést řeč?
Nemohla jsem se dočkat, až začne film a já se do toho budu moci pustit.
Rocky Horror Show, i když se nemůžete dočkat, až to skončí, je docela legrace. Lidi házejí na plátno rohlíky, když začne ve filmu pršet, otevírají deštníky a tancují. Je to opravdu jeden z nejlepších filmů vůbec. Je skoro lepší než Hříšný tanec, až na to, že tam pochopitelně nehraje Patick Swayze.
Akorát že jsem zapomněla, že tam nejsou žádné opravdu děsivé scény. Takže jsem neměla příležitost předstírat, že se bojím, aby mě Michael mohl vzít kolem ramen nebo tak něco.
Což je na houby, když to tak vezmete.
Ale co, aspoň jsem vedle něj seděla. Celé dvě hodiny. Ve tmě. To taky není k zahození. A on se smál a občas se na mě podíval, jestli se taky směju. To se taky počítá, ne? Chci říct, když se někdo dívá, jestli se smějete stejným věcem jako on. To se rozhodně počítá.
Jediný problém byl v tom, že jsem si nemohla nevšimnout, že Kenny dělá totéž. Však váte, co myslím, že se taky směje a přitom se dívá, jestli se taky směju.
To mě mělo trknout.
Po filmu jsme šli všichni společně na snídani. A tam to začalo být všechno ještě divnější.
Šli jsme do Round the Clock, kde jsem pochopitelně byla už dřív, protože nikde jinde na Manhattanu vám palačinky za dva dolary neudělají, ale nikdy jsem tam nebyla takhle pozdě a nikdy jsem tam nebyla s bodyguardem. Chudák Lars už vypadal dost unaveně. Objednával si jedno kafe za druhým. Byla jsem u stolu nacpaná mezi Michaelem a Kennym - stejně jako v kině, což je legrační - a Lilly a Boris a celý počítačový kroužekbyli okolo stolu. Všichni mluvili nahlas a navzájem se překřikovali a já jsem nemohla přijít na žádný dost dobrý způsob, jak zavést řeč na ty kreslené filmy, když mi najednou zničehonic Kenny zakřičel do ucha: "Nedostala jsi poslední dobou nějaký zajímavý dopis?"
Bohužel, teprve v tu chvíli mi to došlo.
Mělo mě to samozřejmě napadnout dřív.
Nebyl to Michael. Michael nebyl Jo-C-rox.
Nějaká část mého mozku to musela celou dobu vědět. Totiž, chci říct, vůbec není Michaelovi podobné posílat anonymní dopisy. Michael by nikdy neudělal nic anonymně. Počítám, že jsem se stala obětí vlastních přání.
Protože Jo-C-rox byl pochopitelně Kenny.
Ne že by na Kennym bylo něco špatného. Naprosto ne. Je fakt docela milý. Chci říct, vážně mám Kennyho Showaltera ráda.
Opravdu.
Ale není to Michael Moscoviz.
Takže když se mě Kenny zeptal, jestli jsem nedostala nějaký zajímavý dopis, zvedla jsem hlavu a pokusila jsem se na něj usmát.
Fakt jsem se pokusila.
"Ty jsi Jo-C-rox, Kenny?" povídám.
Kenny se na mě zazubil.
"Jo," řekl. "Nedošlo ti to?"
Ne. Protože jsem naprostý idiot.
"Jo," odpověděla jsem a donutila se znovu k úsměvu. "Konečně jo."
"Bezva." Kenny se zatvářil potěšeně. "Protože mi totiž fakt připomínáš Josie. Jako z Josie and the Pussycats, teda. Ona má vlastní rockovou kapelu a k tomu řeší záhady. Je bezva. Jako ty."
Ach, panebože. Kenny. Můj partner při biologii. Kenny. Přerostlý, hubený, nemotorný Kenny, který mi dává opsat úkoly z biologie. Zapomněla jsem, že je blázen do kreslených filmů.Samozřejmě, že se v televizi dívá na Cartoon Network. Je na těch filmech závislý. Batman je jeho nejoblíbenější film na světě.
Někdo mě zatřelte. Někdo mě prosím vás zatřelte.
Usmála jsem se. Obávám se, že se mi ten úsměv moc nepovedl.
Ale Kennymu to nevadilo.
"A víš, v pozdějších dílech," pokračoval Kenny, očividně povzbuzený mým úsměvem, "v dalších dílech letí Josie a Pussycats do vesmíru. Takže je taky průkopnicí kosmického výzkumu."
Ach, panebože, ať je tohle jenom noční můra. Ať se mi to jenom zdá a můžu se z toho probuit!
Mohla jsem jenom děkovat své šťastné hvězdě, že jsem nic neřekla Michaelovi. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby se mi povedlo provést můj původní plán? Myslel by si, že jsem se docela zbláznila, nebo tak něco.
"No nic," uzavřel Kenny. "Nechtěla by sis někdy vyjít třeba do kina, Mio? Totiž, se mnou, myslím?"
Ach, panezbože. Tohle je hrůza. Tohle je vážně hrůza. Tohle nesnáším. Chci říct, když někdo řekne "Nechtěla by sis se mnou někdy vyjít?" místo aby řekl "Nechtěla by sis se mnou vyjít třeba příští úterý?" Protože to se pak můžete vymluvit. Vždycky můžete říct: "Ne, promiň, ale v úterý nemůžu."
Ale copak to jde, říct "Ne, nechci si s tebou vyjít, NIKDY"?
Protože to by bylo fakt podlé.
A nemůžu být přece podlá ke Kennymu. Mám Kennyho ráda. Vážně mám. Je s ním legrace a je hodný a vůbec.
Ale chci, aby mi strkal jazyk do pusy?
Ani ne.
Co jsem mohla říct? "Ne, Kenny. Ne, Kenny, nechci si s tebou vyjít, nikdy, protože jsem zamilovaná do bratra mé nejlepší kamarádky?
Něco takového říct nemůžete.
Tedy, některé holky by to možná řekly.
Ale já ne.
"Jasně, Kenny," odpověděla jsem.
Koneckonců, jak hrozné může takové rande s Kennym být? Co mě nezabije, to mě posílí. Tak to alespoň říká Grandmére.
Pak už jsem neměla na vybranou a musela jsem Kennymu dovolit, aby mi dal ruku kolem ramen - tu jedinou, co měl, protože druhou měl přivázanou pod kostýmem, aby to vypadalo, že byl vážně zraněn při výbuchu nášlapné miny.
Jenže jsme na sebe byli všichni tak namačkaní, že jak mi dal Kenny ruku kolem ramen, šťouchl přitom do Michaela a Michael se na nás otočil...
A pak se otočil na Larse a opravdu rychle se na něj podíval. Skoro jako kdyby - já nevím...
Jako kdyby si všiml, co se děje, a chtěl, aby to Lars zarazil?
Ne. Pochopitelně ne. To určitě nebyl ten důvod.
Ale fakt je, že když si ho Lars, který si zrovna sypal cukr do pátého šálku kávy, nevšiml, Michael se zvedl a povídá: "No, já mám dost. Co kdybychom to pro dnešek zabalili?"
Všichni se na něj podívali, jako by se zbláznil. Chci říct, někteří lidé teprve dojídali a tak. Lilly dokonce poznamenala: "Co je s tebou, Michaeli? Chceš se nám vyspat do krásy?"
Ale Michael jenom vytáhl peněženku a začal odpočítávat svůj díl útraty.
Takže jsem si stoupla a povídám: "Já jsem taky utahaná. Larsi, můžeš zavolat auto?"
Lars, který měl radostm že už odcházíme, vytáhl mobilní telefon a začal vyťukávat číslo. Kenny vedle mě spustil: "To je škoda, že už musíš jít. Takže, můžu ti zavolat, Mio?"
Což zaslechla Lilly a podívala se ze mě na Kennyho a zpátky. Pak se podívala na Michaela. A pak taky vstala.
"Pojď, Ale," poplácala Borise po hlavě. "Vystřelíme z tohodle pajzlu."
Akorát, že Boris jí nerozuměl. "Co je to pajzl?" ptal se. "A proč bychom měli z něčeho střílet?"
Všichni začali vytahovat z kapes peníze, aby zaplatili útratu a já si uvědomila, že já žádné nemám. Tedy peníze. Dokonce jsem s sebou neměla ani kabelku, do které bych je mohla dát. Na tuhle část mého svatebního oděvu Grandmére nějak zapomněla.
Strčila jsem loktem do Larse a zašeptala: "Máš nějaké drobné? Jsem trochu na suchu."
Lars přikývl a sáhl pro peněženku. Ale v tu chvíli si toho všiml Kenny, který okamžitě vyskočil: "To ne, Mio, na ty palačinky tě zvu."
Což mě pochopitelně naprosto vyděsilo. Nechtěla jsem, aby mě Kenny zval na palačinky. Nebo Larse na jeho pět kafí.
"Ale ne," odporovala jsem. "To není třeba."
To ovšem zcela nezabralo, protože Kenny trval na svém: "Rozhodně," a jal se házet na hromadu na stole dolarové bankovky.
Vzpomněla jsem si, že jako princezna musím být velkorysá a vůbec, takže jsem akorát řekla: "No, tak díky moc, Kenny."
A hned potom Lars podal Michaelovi dvacetidolarovku a povídá: "To je za ty lístky do kina."
Jenže to si zase Michael odmítl vzít ode mě peníze - dobrá, byly to Larsovy peníze, ale táta by mu je rozhodně vrátil. Trochu se začervenal a povídá: "Ani náhodou. Zvu vás." I přes všechny moje námitky.
Takže pak mi nezbylo než říct: "No, tak díky moc, Michaeli," ale to už se mi chtělo místo toho zaječet, "Proboha dostaňte mě odsud někdo!"
Protože když za mě platili dva kluci, připadala jsem si, jako bych s nimi byla s oběma na rande najednou!
Což jsem taky, svým způsobem, nejspíš byla.
Člověk by řekl, že budu mít radost. Totiž když uvážím, že jsem nikdy předtím nebyla na rande ani s jedním klukem, natož se dvěma.
Až na to, že to vůbec ale ani trochu nebyla legrace. Protože, zaprvé, jsem s jedním z nich vůbec nikdy na rande jít nechtěla.
A za druhé, ten, co jsem s ním na rande jít nechtěla, byl zároveň ten, co se opravdu přiznal, že mě má rád... i když anonymně.
Bylo to naprosté utrpení a já jsem nejvíc ze všeho chtěla jít domů a zalézt si do postele a přetáhnout si přes hlavu peřinu a předstírat, že se nic z toho nestalo.
Akorát že ani to nešlo, protože vzhledem k tomu, že máma je s panem G. v Mexiku, musím bydlet s Grandmére a s tátou v hotelu Plaza, dokud se nevrátí.
Ale zrovna když jsem si myslela, že prožívám nejhorší chvíle svého života, a všichni se začali soukat dovnitř do limuzíny (totiž, pár lidí poprosilo, jestli bychom je nesvezli domů, a copak jsem mohla domítnout - místa je tam dost pro všechny), Michael, který stál náhodou vedle mě a čekal, až na něj přijde řada natoupit do auta, povídá: "Chtěl jsem předtím říct, Mio, že vypadáš fakt... vypadáš fakt..."
Zamrkala jsem na něj v růžovomodrém světle neonů ze znaku nad vchodem do Round the Clock. Je to k nevíře, ale i v růžovomodrém světle a s falešnými vnitřnostmi vyhřezlými zpod košile, vypadal Michael naprosto -
"Vypadáš v těch šatech moc hezky," vypravil ze sebe rychle..
Usmála jsem se na něj a najednou jsem si připadala úplně jako Popelka... Však víte, na konci toho Disneyova filmu, když ji konečně najde princ a navlékne jí na nohu střevíček a její ušmudlané šaty se samy od sebe změní zpátky v plesovou róbu a všechny myší vylezou z děr a začnou zpívat.
Přesně tak jsem si aspoň na chvíli připadala.
A pak se přímo za námi ozval nějaký hlas: "Tak jedete nebo ne?" A my jsme se tím směrem podívali a uviděli jsme Kennyho hlavu a neamputovanou ruku čouhat ven ze střešního okna.
"Um," povídám a připadala jsem si najednou naprosto trapně. "Jo, jedeme."
A nastoupila jsem do auta, jako by se nic nestalo.
A když to tak vezmete, tak se vlastně opravdu nic nestalo.
Až na to, že celou cestu do hotelu Plaza mi nějaký hlásek uvnitř v hlavě opakoval: "Michael řekl, že vypadám hezky. Michael řekl, že vypadám hezky. Michael řekl, že vypadám hezky."
A víte co ještě? Možná mi Michael nepsal milostné dopisy. A možná si nemyslí, že jsem jako Josie.
Ale myslí si, že vypadám ve svých růžových šatech hezky. A to je všechno, na čem mi záleží.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 M | Web | 31. října 2009 v 16:27 | Reagovat

Skvělý úryvek :)

2 Kristen-book | Web | 31. října 2009 v 17:18 | Reagovat

Ahojky, nechtěla by ses spřátelit?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.