Ukázka z knihy "Povinnosti Princezny"

18. října 2009 v 10:12 | Susannah |  Povinnosti Princezny
Chcete ukázky z knížek, máte mít ukázky z knížek.
Překládání ale prostě nějaký čas zabere, tak vás zatím budu zásobovat ukázkami, které jsem sem už chtěla dát dávno, ale prostě se mi to vykouřilo z hlavy.
Nyní je tu ukázka ze 4. dílu Deníků Princezny, Povinnosti Princezny.

________
(česká verze knihy - strana 54)
Pane Bože. Chodím s Michaelem jenom čtyřiadvacet dní a už jsem totálně nemožná. Tedy, v tom chození. Nedovedu pro něj ani vymyslet dárek k narozeninám. Je to moje životní láska a moje srdce bije jenom pro něj. Člověk by řekl, že budu vědět, co mu mám koupit.
Ale ne. Nemám ani tušení.
Podle Tiny je pro kluka, s kterým chodíte méně než čtyři týdny, jediný vhodný dárek svetr. A říká, že i to by mohlo být trochu moc, vzhledem k tomu, že jsme vlastně s Michaelem ještě ani neměli rande - takže, jak spolu vlastně můžeme chodit?
Ale svetr? Chci říct, to je přece hrozně neromantické. Takový dárek bych koupila tátovi - kdyby mnohem víc nepotřeboval příručku o tom, jak ovládat vztek, kterou jsem mu koupila k Vánocům. Svetr bych rozhodně koupila svému nevlastnímu otci.
Ale svému klukovi?
Docela mě překvapilo, že právě Tina přišla s něčím tak neoriginálním, protože se z nás všech zdaleka nejlíp vyzná v srdečních záležitostech. Jenže podle Tiny existují přesná pravidla pro to, co můžete klukovi dát. Ví to od svojí mámy. Její máma bývala modelka a kdysi chodila se sultánem, takže to nejspíš musí vědět. Podle paní Hakim Baby jsou pravidla následující:

Jak dlouho spolu chodíte:
Vhodný dárek:
1 - 4 měsíce
svetr
5 - 8 měsíců
kolínská
9 - 12 měsíců
zapalovač*
rok a víc
hodinky

* Paní Hakim Baba tvrdí, že pro nekuřáka lze zapalovač nahradit vyřezávaným kapesním nožem nebo placatkou na brandy. Jasně. Jako bych někdy hodlala chodit s klukem, který kouří, pije nebo u sebe nosí zbraň. Ani ve snu!
Což je lepší než pravidla, která mi včera dala Grandmére, když jsem se jí zmínila, že jsem prošvihla Michaelovy narozeniny. Její seznam vypadal takhle:

Jak dlouho spolu chodíte:
Vhodný dárek:
1 - 4 měsíce
bonboniéra
5 - 8 měsíců
kniha
9 - 12 měsíců
kapesník
rok a víc
rukavice

Kapesník? Kdo ještě dneska dává kapesníky? Kapesníky jsou naprosto nehygienické!
A bonboniéru? Klukovi?
Ale podle Grandmére platí pro kluky stejná pravidla jako pro holky. Michael mi taky nemůže dát k narozeninám nic jiného než bonboniéru, případně květiny!
Když se to vezme kolem a kolem, je seznam paní Hakim Baby přijatelnější.
I tak je ale celá ta věc s dárky děsně složitá! Každý tvrdí něco jiného. Třeba večer jsem volala mámě a zeptala se jí, co mám dát Michaelovi, a ona na to, že hedvábné trenky.
Ale nemůžu, přece opravdu nemůžu dát Michaelovi SPODNÍ PRÁDLO!!!!!!!!
Přála bych si, aby si máma pospíšila a měla to mimino co nejdřív, aby se přestala chovat tak divně. S tou její nevyrovnanou hladinou hormonů je pro mě prakticky nepoužitelná.
Ze zoufalství jsem se zeptala i táty, co mám Michaelovi dát, a on řekl, že psací pero, aby mi Michael mohl psát do Genovie a já mu nemusela pořád volat a ruinovat tak státní ekonomiku.
Jasně, tati. Jako kdyby dneska ještě někdo psal perem.
A dovol, abych ti připomněla, že budu v Genovii jenom na Vánoce a přes léto, jak jsme se dohodli v září.
Psací pero. To je teda nápad! Copak jsem v téhle rodině jediná, co má v sobě krapet romantiky?
________
(české verze knihy - strana 114)
Ale teprve když jsme po obědě dorazili na speciálku a Lilly začala připravovat scénář na tento týden ori svůj televizní pořad Bez příkras, co jde na kabelu, a Boris vytáhl housle a pustil se do hraní nějakého koncertu (bohužel nikoliv v komoře, protože ta ještě pořád nemá dveře) a Michael si nasadil sluchátka a začal dělat na nové písničce pro svojí kapelu, pochopila jsem:
Neexistuje jediná věc, ve které bych byla opravdu dobrá. Vlastně nebýt toho, že jsem princezna, nebylo by na mně vůbec nic zvláštního. Nejenom, že neumím surfovat nebo tkát náramky přátelství. Já neumím vůbec nic.
Totiž, všichni moji kamarádi jsou v něčem opravdu dobří: Lilly rozumí úplně všemu a nebojí se mluvit před kamerou. Michael nejenže umí hrát na kytaru a asi na padesát dalších nástrojů včetně piána a bicích, ale taky dovede udělat vlastní počítačový program. Boris začal hrát na housle před vyprodanými koncertními sály, když mu bylo asi tak jedenáct. Tina Hakim Baba přečte knihu za den a všechno si z ní zapamatuje a je schopná citovat skoro doslova, a Ling Su je opravdu dobrá v kreslení. Jediný další člověk, co s námi sedí u oběda, je Shameeka, což mi na chvilku zvedlo náladu, dokud jsem si neuvědomila, že Shameeka je krásná a má samé jedničky, a když jde s mámou nakupovat, každou chvíli se jí nějaký agent z modelingové agentury ptá, jestli by je nechtěla reprezentovat (i když její táta prohlašuje, že dokud bude naživu, nedovolí, aby některá z jeho dcer dělala modelku).
Ale já? Nevím, co na mně Michael vůbec má, jsem tak naprosto nudná a nenadaná. Chci říct, je nejspíš dobře, že mám předurčenou budoucnost jako vládce státu, protože kdybych se měla někdy ucházet o práci, rozhodně bych ji nedostala. Protože nejsem v ničem dobrá.
Takže tady sedím ve speciálce a nemůžu utéct před tou základní skutečností:
Já, Mia Thermopolisová, nemám žádný speciální talent ani nadání.
CO TADY VŮBEC DĚLÁM????? NEPATŘÍM SEM!!!!! PATŘÍM DO DÍLEN!!!!! NEBO NA PRACÁK!!!! MĚLA BYCH STLOUKAT PTAČÍ BUDKY A PÉCT KOLÁČE!!!!!!!
Zrovna, když jsem tohle psala, naklonila se ke mně Lilly a povídá: "Proboha, co se to s tebou děje? Vypadáš, jako bys spolkla ponožku," což říkáme vždycky, když někdo vypadá opravdu v depresi, protože pak vypadá stejně jako Louie, když omylem sní jednu z mých ponožek a musíme ho odvézt k veterináři, aby mu ji vyoperoval.
Michael ji naštěstí neslyšel, protože měl na uších sluchátka. Nikdy bych mu nedokázala přiznat to, co jsem přiznala jeho sestře, tedy že jsem idiot bez špetky talentu, protože by pak zjistil, že nejsem žádná Kate Bosworthová, a opustil by mě.
"Do téhle třídy mě dali jenom proto, že propadám z matiky," šeptla jsem jí.
A potom Lilly řekla něco, co mě fakt překvapilo. Bez mrknutí oka povídá: "Ty ale přece máš talent."
Zůstala jsem na ni zírat s vytřeštěnýma (a obávám se, že trochu ubrečenýma) očima. "Jo, a to jaký?" Opravdu jsem se bála, abych se nerozbrečela. Určitě to bude premenstruační syndrom, protože jsem měla slzy na krajíčku.
Ale k mému zklamání Lilly akorát pokrčila rameny: "Když na to nedokážeš přijít sama, neřeknu ti to." A když jsem protestovala, dodala: "Čáští cesty k seberealizaci je, že si ji musíš projít sama, bez pomoci ostatních. Jinak bys necítila takové zadostiučinění. Ale můžu ti řáct, že to máš přímo pod nosem."
Rozhlédla jsem se, ale pořád jsem nechápala, co myslí. Nic, co bych měla přímo před nosem, jsem neviděla. Nikdo se na mě nedíval. Boris zaujatě šmidlal na housle a Michael něco zuřivě (a potichu) psal na klávesnici, ale to bylo všechno. Ostatní seděli sehnutí nad učebnicemi nebo si něco kreslili nebo modelovali sochy s plastelíny, co já vím.
Pořád jsem nevěděla, o čem to Lilly mluví. Nemám vůbec žádný talent - snad jenom to, že poznám rybí příbor od normálního.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adrianga | E-mail | Web | 18. října 2009 v 12:50 | Reagovat

já váš blog prostě miluju.

2 Susannah | 18. října 2009 v 13:44 | Reagovat

To nás těší, že v tom nejsme samy. :-D

3 papaya | 18. října 2009 v 13:47 | Reagovat

dobře vybraná ukázka :-)

4 Danieliq | E-mail | 18. října 2009 v 13:57 | Reagovat

same here xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.