Ukázka z knihy "Tommy Sullivan is a Freak", neboli "Pants on Fire"

18. října 2009 v 20:59 | Susannah |  Kniha PoF
Doufám, že vám tenhle článek udělá radost. Strašně dlouho mi trvalo se k překladu tohohle úryvku vůbec dostat, ale ve finále mě to překládání hrozně bavilo. To proto, že je knížka Tommy Sullivan is a Freak tak skvělá.
Omluvte případné pitomosti, mám toho ještě dost a tímhle jsem se připravila o spoustu času... Ještě se na to někdy mrknu a udělám opravy.
P.S.: V téhle knize je poměrně důležitý pojem Quahog. Jde o jedlé mušle, ale Eastport, kde se děj odehrává, jimi tak trochu žije. Jmenuje se podle nich i fotbalové družstvo, apod. No a u nás se tahle mušle jmenuje zaděnka jedlá, takže se nedivte například slovu "zaďáci", nebo "zaděnková", protože nějak jsem to nějak přetransformovat musela a rozhodla jsem se pro češtější název.

oOo

Kapitola třetí

Ok, proč?
To je všechno, co bych ráda věděla.
Proč se musel Tommy Sullivan vrátit zpět, zrovna když se mi všechno tak dařilo? To aby mi to všechno zkazil?
Léto před čtvrťákem je to poslední, které si můžete užívat. Zatím bez stresu z přihlášek na vysokou nebo snad zápočtu. Bez vyšilování nad mimoškolními aktivitami a chemií.
A tohle léto se vyvíjelo nejslibněji za celý můj život: Jsem nejlepší kamarádka nejoblíbenější holky školy. Mám práci, kterou miluju a díky které vydělávám dost peněz, abych už zaplatila (skoro) celou částku za foťák, který opravdu chci. Mám úžasného přítele a ještě k němu jednoho o trochu nažhavenějšího kluka, s kterým se muckám za nouzovým generátorem, když můj přítel zrovna není poblíž...
A dobře, vím, že je špatné se tahat s jinými kluky, když má holka stálého přítele, ale co. Já se bavím. BAVÍM, poprvé ve svém životě. Není střední škola právě o tomhle?
Tak proč se musel Tommy Sullivan vracet zpět do města právě TEĎ a všechno tím zkazit?
Potom, co Liam včera vypustil svou bombu, mi neřekl už žádné podrobnosti, protože byl naštvaný, že jsem nepřestala telefonovat se Sidney, abych ho poslouchala. Liamovi je čtrnáct a půjde do prváku na Eastport High - jeho výška upoutala trenéra Hayese, protože všechny prváky na shromáždění evidentně převyšoval, a tak se trenér Liama zeptal, jestli se bude hlásit k Zaďákům.
A protože Liam - stejně jako každý jiný v Eastportu - prakticky dýchá pro fotbal Zaďáků, usadilo se mu to v hlavě. Bydlet s ním je od té doby nesnesitelné. A talentovky jsou přitom až v pátek.
Ale ze zkušenosti jsem věděla, že nakonec ho přinutím vybalit všechny detaily o jeho omračující informaci ohledně Tommyho Sullivana. Liam totiž nedokáže udržet tajemství, když to bude jeho jediná záchrana před smrtí.
A přesně proto jsem to ráno po probuzení a zjištění času pronesla nejsprostší slovo, co znám, vyhrabala jsem se z postele a dokonce bez osprchování jsem na sebe hodila oblečení (dobře, uznávám, že i trošku make-upu, protože dívka kandidující na zaděnkovou princeznu by nikdy neměla být viděna bez nánosu řasenky), naskočila na svoje kolo a jela jsem až k tělocvičně, kam jezdil Liam každý den posilovat s nadějí, že do talentovek Zaďáků nabere dostatek svalové hmoty.
No, jo. Jsem asi jediný sedmnáctiletý člověk v Eastportu, který nemá vlastní auto. Nejsem jedna z těch veganských ochranářů životního prostředí, kteří se scházejí s Morgan Castleovou dole v Oaken Bucket, nebo někdo podobný. Naprosto zbožňuju maso. Prostě jsem toho názoru, že když člověk žije v malém městě - a Eastport má jenom něco kolem pětadvaceti tisíc stálých obyvatel (i když v období od května do srpna populace dosahuje až pětatřiceti tisíc, to kvůli lidem na dovolené) - měl by používat k dopravě kolo a ne auto. Člověk tak dělá něco dobrého nejen pro životní prostředí, ale i pro své zdraví.
Sidney si myslí, že je divné, když si na rozdíl od všech, co známe, šetřím na novou kameru a ne na auto (přestože většina našich kamarádů popravdě dostala svá auta k šestnáctinám. Já si přála - a dostala - Power Mac G5 spolu s barevnou tiskárnou, abych si mohla svoje fotky tisknout sama - i když svoje filmy pořád odnáším do Fotolabu ve starém Eastportu, když opravdu chci, aby to vypadalo profesionálně), ale já ani nepotřebuju dojet nikam, kam by se nedalo dojet na kole (kromě cest do města, kam ale můžu jet veřejnou dopravou), tak proč bych plýtvala fosilními palivy, když můžu místo toho využívat sílu nohou?
A, na rozdíl od Sidney, tím pádem nemusím trávit několik hodin týdně v posilovně, když si všechno cvičení odbudu ježděním na kole.
Navíc mám ráda vítr ve vlasech (teda spíš v obličeji, když mi cyklistická helma překrývá vlasy) a možnost jezdit místy, kudy se auta nedostanou, jako třeba stezkou kolem pláže, místo abych používala rušnou a často zacpanou Post Road vedoucí do centra Eastportu, jako to dělají všichni ostatní.
Dokonce si vždycky najdu místo na parkování, zvlášť teď když město umístilo na každých patnáct metrů kolem chodníků v historické části Eastportu (jak tomu rádi říkávají) dekorativní stojany na kola.
A - zase na rozdíl od Sidney a Setha a Davea a Marthy a skoro všech ostatních, co známe - jsem já nikdy, ani jednou jedinkrát, nedostala pokutu za rychlou jízdu od Eastportských dopraváků.
No, dobře. Oukej, čas přiznat barvu: v autě se mi dělá špatně. Vlastně se mi dělá špatně skoro ze všeho - z moře, vzduchu, tramvají, dokonce i z nafukovacích lehátek (od toho pohupování, když si na ně člověk lehne v bazénu) a z houpaček (houpání to je prostě moje).
A kdy že mi není špatně? Když chodím. Nebo jezdím na kole.
No co. Mamka z toho viní všechny ty záněty středního ucha, co jsem měla jako malá. To táta - kterému za celý jeho život snad nikdy neudělalo špatně a pořád nám to všem připomíná - si zase myslí, že je to všechno jen o vztahu mého těla a mysli, a že když se zamiluju do nějakého dost hezkého kluka, nebude mi ani trochu špatně, když mě bude všude vozit autem. Prý si dokonce budu chtít pořídit vlastní řidičák. Zvlášť když budu chtít s tím klukem projet celé Alpy ve Ferrari. Protože, jak táta říká, nikdo nedokáže fungovat jako dospělý, když ani nemá řidičák.
Ale, jak už jsem tátu nesčetněkrát upozorňovala, na světě neexistuje kluk, který by byl až tak úžasný, aby se to všechno mohlo stát.
A kromě toho, je víc než jenom možný, aby někdo fungoval jako dospělý i bez řidičáku: říká se tomu New York - místo, kde žijí a pracují všichni všichni skvělí američtí fotografové.
A hádejte co? Mají tam i speciální cesty pro kola.
Každopádně jsem opřela kolo před tělocvičnou a šla dovnitř, kde jsem našla svého bratra ležícího na čalouněné lavičce a tahajícího za jakési provazy, které evidentně pozvedávaly závaží ležící za lavicí o několik centimetrů vzhůru. Jako obvykle se kolem něj poflakovala nadšeně se chichotající skupinka asi čtrnáctiletých holek. Protože když se rozneslo, že sám trenér Hayes přišel k Liamovi a ptal se ho, jestli to bude zkoušet u Zaďáků, každá čtrnáctiletá holka ve městě pocítila najednou potřebu volat (v kteroukoli hodinu) k nám domů a ptát se po Liamovi.
A všechny ty Tiffany a Brittany, jejichž zprávy jsem zapisovala, očividně přišly na to, kde Liam tráví svůj volný čas - když teda zrovna nehraje bowling v Duckpin Lanes.
"Omluvte mě, dámy," řekla jsem jim. "Ale potřebuju mluvit se svým bratrem."
Brittany a Tiffany se všechny začaly hihňat, jako bych řekla něco ohromně vtipného. Za celý svůj život jsem až do té chvíle ani jednou neviděla tolik opálených břich pohromadě. Matky těch holek je opravdu pustily z domu takhle vyparáděné? Byla bych se klidně vsadila, že když odcházely z domu, tak byly oblečené normálně a servaly to ze sebe hned, jak se maminka nekoukala.
"Teď ne, Kate," řekl Liam, když se začínal v obličeji zbarvovat do ruda. Ne že by se za mě tak styděl, ale nejspíš vzpíral s větším závažím, než by měl, aby se ukázal před těmi holkami.
"Ale jo, teď," řekla jsem a zatahala ho za jeden z chlupů na noze.
Ozvala se ohromná rána, jak závaží prudce dopadlo zpátky.
Liam ze sebe vychrlil poměrně pestrou škálu sprostých slov, což u těch puberťaček vyvolalo hysterické hihňání a odebrání se pryč. Bohužel jenom k ledničce na nápoje vedle stolu, kde se rozdávají ručníky.
"Doopravdy jsi včera na bowlingu Tommyho Sullivana neviděl," otočila jsem se zpátky k Liamovi. "Nebo snad jo?"
"Nevim," štěkl po mně Liam. "Možná ne. Možná to byl nějaký jiný kluk, který ke mně přišel a ptal se, jestli jsem mladší brácha Katie Ellisonový a představil se jako Tom Sullivan. Proč to vždycky děláš? Takhle mě taháš za chlupy? Nesnášim to. Víš, že jsem se mohl vážně zranit?"
"Tom Sullivan?" Poprvé od té chvíle, co jsem slyšela o Tommyho návratu do města, moje srdce poskočilo. Tommy si nikdy nenechával říkat Tom. Vždycky to byl Tommy. Už od školky, kde jsem ho poprvé potkala.
Ať včera večer Liam potkal kohokoli, třeba to vážně nebyl Tommy Sullivan - můj Tommy Sullivan.
"Možná to byl někdo jiný," doufala jsem. "Nějaký jiný Thomas Sullivan."
Pohled, kterým mě Liam obdařil, byl velmi jízlivý.
"Jasně," řekl. "Nějaký jiný Thomas Sullivan, který mi tvrdil, že s tebou chodil ve škole do jedné třídy, ptal se, jak se máš... a byl zrzek?"
Moje srdce přestalo bušit. Úplně. Přísahala bych, že jsem na pár vteřin dokonce nedokázala ani dýchat. Slyšela jsem rockovou hudbu, která se vždycky line z hudební soustavy tady v tělocvičně.
Ale zněla opravdu vzdáleně.
Protože existuje jediný Tommy Sullivan, o kterém vím, že se mnou kdy byl ve třídě.
A jen jeden jediný zrzavý Tommy Sullivan, kterého znám.
Ty vlasy! Kolikrát jsem od osmé třídy, kdy Tommy z města odešel, viděla někoho - většinou turistu - se zrzavými vlasy a moje srdce pak vždycky začalo opožděně tlouct, jisté, že to byl Tommy. A já se pak vždycky chtěla podívat do těch jeho podivně oříškových očí, které se v určitém osvětlení zbarvily do té zelené, kterou mívá příliv, a v jiných chvílích byly zase jantarové jako listy na podzim, někdy až zlatavé jako med... Jenom abych vždycky, když se ten člověk otočil, zjistila, že to Tommy ani náhodou nebyl.
Uf, říkala jsem si sama sobě kdykoli se to stalo.
Ale mohl mi Liam vůbec říkat pravdu? To už jsem stihla celou dávku štěstí - aspoň ohledně Tommyho Sullivana - úplně vyčerpat?
"Co jsi řekl?" zeptala jsem se, když jsem si sedala na lavičku vedle Liama. Což byla chyba, protože celá lavice byla kluzká potem. Ale bylo mi to skoro jedno, protože jsem se koneckonců stejně ještě nestihla vysprchovat.
"Když se ptal, jak se mám," dožadovala jsem se. "Cos mu řekl?!
"Řekl jsem mu, že se máš fajn," odvětil Liam. "Že chodíš se Sethem Turnerem."
Krve by se ve mně nedořezal. Nemohla jsem tomu uvěřit. Liam řekl Tommymu Sullivanovi, že chodím se Zaďákem?
"Tohle jsi řekl? Proč jsi mu to říkal?"
"Co jiného jsem mu měl říct?" zeptal se otráveně Liam, když se zvedal z lavičky, aby se natáhl pro svou lahev Gatorade. "Ptal se, co děláš. Řekl jsem i to, že pracuješ v Gull 'n Gulp a kandiduješ na zaděnkovou princeznu."
Povzdechla jsem si. Dokázala jsem si představit, co si musel Tommy myslet zrovna o tomhle. O kandidování na zaděnkovou princeznu, kde vítězka kromě pocty jet během výročního průvodu trhů města Eastport v Chevrolet kabrioletu (v případě vítězství mám samozřejmě v úmyslu vzít si předtím kynedril) se starostou a zahajování Zaděnkového festivalu v neděli třetího srpna, absolutně nic nezíská.
A neděle třetího je náhodou zrovna tenhle týden.
Jo a odměnou vítězce je ještě patnáct set dolarů v hotovosti, kterou může utratit, jak jen chce.
Což je naprosto upřímně důvod, proč vůbec kandiduju.
A jasně, že vím, že se Sidney jako soupeřkou (Jí na těch penězích ani nezáleží, chce získat korunku.) mám naprosto nulovou šanci vyhrát.
Ale zase mám větší šanci než Morgan Castleová. Chci říct, že Morgan na veřejnosti sotva otevře pusu, jak se stydí.
I když má zase daleko větší talent než já, co se celé soutěže krásy týče.
Jasně, že vím, že soutěže krásy jsou sexistické a to všechno. Ale no tak. Patnáct set dolarů? I za druhé místo je tisíc, za třetí pět set.
Takže i kdyby mě porazila jak Sidney, tak Morgan (což je vysoce pravděpodobné), pořád si přilepším o pět set dolarů, které bych neměla, kdybych se nepřihlásila. (Jedinou další adeptkou je Jenna Hicksová, která má spoustu piercingů v nose a obočí a bez ohledu na počasí chodí pořád v černé a jejíž matka ji nutí kandidovat, aby se Jenna začala bavit s více holkami svého věku. S tím typem holek, které jako svoje zájmy na Myspace neuvádí KAFKU. Což, ne, že bych chtěla být hrubá, z Jenny nedělá zrovna materiál na zaděnkovou princeznu.)
A to je skvělé, protože rodiče mě nutí snížit si pracovní dobu v Gull 'n Gulp od začátku školního roku na jeden den týdně, takže bych potřebovala finanční injekci.
"Co řekl?" zeptala jsem se. "Co řekl Tommy, když jsi mu řekl o zaděnkové princezně?"
Liam pokrčil rameny. "Smál se."
Cítila jsem, jak se mi vzadu na krku naježily chlupy.
"On se smál?" To se mi nelíbilo. Ani trochu. "Jak se smál?"
"Jak jak se smál?" chtěl vědět Liam.
"Jako jestli se smál, jakoby mu to připadalo směšné, nebo jako nějaký zloduch? Znělo to jako ha ha ha? Nebo jako MWA ha ha?"
"Jsi normální?" zeptal se mě Liam dost nahlas na to, aby způsobil novou vlnu chichotání těch nicek u stolu s ručníky.
No co. Ať se smějou. Co vědí čtrnáctileté holky ve sportovních podprsenkách a legínách o bolesti? Ne o té, kterou vám způsobí nelegálně pořízený piercing do pupíku, který se ve finále zanítí tak, že se musíte přiznat mamince, aby vás mohla odvézt k doktorovi a pak vám dát zaracha.
Myslím pravou bolest. Jako při vymýšlení důvodu, proč by se Tommy Sullivan vracel. On a jeho rodiče se v létě před naším prvákem přestěhovali do Westchesteru na předměstí New Yorku, což je úplně jiný stát. Nikdy neřekli, že by se stěhovali kvůli tomu incidentu rok předtím. Vlastně když prodávali svůj dům, tak byla mamka jejich realitní agentkou a paní Sullivanová jí řekla, že se stěhují, aby její manžel nemusel dojíždět do práce na Manhattanu z takové dálky.
Ale všichni tak nějak předpokládali, že to, co se stalo Tommymu - a stěně nové tělocvičny Eastportské střední - byl z velké části důvod jejich odjezdu.
Tak proč se musel vrátit? Je fakt, že jeho prarodiče tady pořád bydlí - někdy je potkáváme, když nás mamka s tátou vytáhnou na večeři do jachtařského klubu, do kterého sice patří, ale kam se nepřihlásili, protože bychom měli jachtu (Tátova loď slouží výhradně rybářským účelům; dokonce tam ani není záchod. Což není jediným důvodem, proč na tu loď odmítám vstoupit, ale je jedním z nich.), ale proto, že členství v jachtařském klubu se hodí, když člověk pracuje v obchodu s nemovitostmi, kde naši rodiče pracují.
A jasně, že Tommy sem asi čas od času musel jezdit navštěvovat prarodiče... i když mi to tak nikdy dřív nepřipadalo. Proč za ním prostě nemohli jet do Westchesteru? Chci říct, že Tommy má i tak sotva nějaké příjemné vzpomínky na život tady. Proč by se sem chtěl vracet?
Ale i kdyby jel jenom na návštěvu k prarodičům, proč by chodil do Duckpin Lanes, kam se chodí bavit každý z Eastportu? To by přece mělo být poslední místo, kam byste očekávali jít někoho tak všeobecně nenáviděného jako je Tommy.
"Katie?"
Zvedla jsem oči a viděla Setha, jak se na mě kření, celý rozehřátý z posilování, s dojemným výrazem v hnědých očích.
"Co tady děláš?" chtěl vědět. "Ty přece do tělocvičny nikdy nechodíš."
Což nebyla až tak úplně pravda. Protože ve stejné budově jsem absolvovala svůj první fotografický kurz, který mě k fotografování vůbec dovedl, i když mě v mém nadšení instruktor pan Bird, majitel Fotolabu ve starém Eastportu, ani trochu nepodporoval.
Ale nechala jsem to být, protože tenhle sexy kluk byl náhodou můj přítel. No tak jeden z nich.
"Ale jenom jsem se šla podívat, jak to jde tady Liamovi," říkala jsem, když si mě k sobě začal Seth přitahovat, aby mě políbil. Tím pádem bylo dobře, že jsem stihla použít aspoň řasenku, když už jsem se neučesala.
"Celý ráno se ti snažim dovolat," řekl Seth. "Nemáš zapnutej mobil?"
Ups. Když se mi konečně podařilo poskládat všechny kousky mého mobilu zase dohromady, dala jsem ho do nabíječky. Ale úplně jsem zapomněla ho zapnout. Vytáhla jsem ho z kapsy svých kraťasů a zmáčkla příslušné tlačítko. O vteřinu později už se na mě z displeje usmíval Seth. Zasněně se na mě díval přes talíř plný smažených zaděnek.
A pak začal můj telefon zvonit.
"Co se ti to večer stalo?" zeptala se Sidney, když jsem to zvedla. "Odpojili nás. Asi milionkrát jsem ti volala zpátky, ale pořád mi tam skákala hlasová schránka."
"Jo," řekla jsem. "Upustila jsem mobil, musela jsem to nabít.
"Ach. Tak. Kdo to byl?"
"Kdo byl kdo?"
"Koho to viděl tvůj bratr na bowlingu?" chtěla vědět Sidney.
"Ach," řekla jsem, když jsem se snažila rychle uvažovat, pozorovala jsem u toho Setha, jak ukazoval Liamovi, jak má používat jeden posilovací přístroj nedaleko, zatímco se všechny ty fifleny zase shromáždily okolo a tvářily se namyšleněji než kdy předtím. Protože to byl přece mladší brácha Jakea Turnera. "Ten. Nikdo. Jenom jeden kluk, kterýho znal Liam z fotbalovýho tábora."
"Proč by si ale myslel, že to chceš vědět?"
"Nevím," řekla jsem. "Asi protože mu ta věc se Zaďáky stoupla do hlavy?"
"Jo, jasně. A kde jsi?"
"V tělocvičně," řekla jsem. "Se Sethem." Celou část o tom, jak jsem sem jela za bráchou a ne za Sethem, a tu o Tommym Sullivanovi zpátky ve městě jsem raději vynechala. Přece bych to neměla nikomu říkat. Tedy nikomu ze svých přátel. Většina z nich už totiž díky bohu zapomněla, že jsem se kdy s Tommym Sullivanem bavila. A zrovna já jim to nehodlám připomínat.
"No fajn," řekla Sidney. "Popadni Setha, jeď domů a vem si plavky. Je vítr, takže Dave chce jít na kitesurfing. Jedeme na The Point."
The Point je soukromá pláž patřící Eastportskému jachtařském klubu. Nikdo z Eastportu nechodí na pláže pro veřejnost, protože nikdo nechce být obklopen davy turistů. A navíc v novinách se vždycky píše, že dole u veřejné pláže našli stopy e.coli (pozn. Jde o bakterii ukazující na znečištění vody, protože se vyskytuje ve střevech teplokrevných živočichů.) (způsobenou turisty s obytnými vozy, kteří své záchody nezákonně vyprazdňují do vody).
Ale kvůli celé té záležitosti s Tommym jsem vážně neměla náladu jít na pláž. Tak nějak jsem se chtěla schovat doma. Protože co kdyby tady někde pořád byl? Nechtěla jsem riskovat setkání s ním, zvlášť ne na veřejnosti.
"Já nevím," zamumlala jsem. "Tak nějak mě napadalo, že půjdu domů a budu zkoušet - "
"Na tu soutěž krásy?" zeptala se Sidney znechuceně. "No a co?"
"- a taky mám večer směnu v Gulpu."
"A? Vem si s sebou i uniformu. Můžeš se převlíknout v klubu. Měla bys spíš pracovat na svym opálení, než na tom svym goblinovi- "
"Gershwin," opravila jsem ji. "Je to 'I've Got Rhytm' od George Gershwina." Sidney mám hrozně ráda, ale goblin, to jako vážně?
"To je fuk," řekla Sidney svou oblíbenou hlášku. "Vem si svoje věci a koukej přijít do klubu."
A přesně proto jsem byla později toho odpoledne natažená na modro-bílém pruhovaném ručníku jachtařského klubu na pláži a poslouchala jsem vodu, jak naráží na pobřeží (Nerada bych někoho zmátla, kdybych řekla, že jsem poslouchala vlny, protože u Long Islandu prostě žádné vlny nejsou.) a pozorovala jsem svého kluka a Davea Hollingswortha, kterak se snažili dostat do vzduchu křídlo.
"Fešák na pravoboku," řekla Sidney ležící vedle mě spiklenecky, zatímco číšník jachtařského klubu škobrtal horkým pískem, v rukou podnos s nápoji pro skupinu matek sedících pod plážovým slunečníkem a pozorujících, jak jejich děti staví hrady z písku.
Sotva jsem pozvedla hlavu. Sid měla pravdu. Vážně jsem potřebovala pracovat na svém opálení. V porovnání s ní jsem byla mrtvolně bledá.
Sidney měla pravdu i se strávením dne na pláži. Bylo úžasných osmadvacet stupňů, od vody foukal studený vánek, bezoblačné nebe a žhavé slunce nad námi. Průliv před námi se třpytil jako modro-zelený safír. Už nám moc takových dní nezbývalo. Za pár týdnů začíná škola a pak všechno skončí. Naše poslední prázdniny než všichni půjdeme na vysokou.
Aspoň, že když mě Seth uviděl v bikinách, tak obdivně pronesl, "Čau, krásko."
No jo. Dneska mi záleží jenom na pláži. Komu sejde na tom, co dělal Tommy Sullivan včera v Duckpin Lanes? Kdo se stará, proč se po mně ptal? Možná tady nakonec vážně byl jenom navštívit babičku s dědou. A Liama se na mě třeba ptal jenom ze slušnosti. Proč by se na mě jinak vyptával?
"S číšníky tady na mě nechoď," odpověděla jsem Sidney. "Slyšelas o tom jménem Travis? Místo dietní coca-coly dával všem, co si ji objednali, obyčejnou. Shaniqua mi říkala, že se tím vychvaloval dole v Sea Grape. To je tak ubohý."
"Ne ten číšník, blbečku," řekla Sidney. "Ten fešák tamhle."
Otočila jsem hlavou tam, kam ukazovala. Vypadalo to, jako kdyby všude kolem byli samí kluci - ti hezcí, i ti ne tak hezcí - v těch svých pytlovitých plavkách pokoušejících zvedat plachty, hrát všude kolem fotbal, nebo třeba frisbee. Všimla jsem si, že v tomhle jsou všichni stejní. Jsou naprosto neschopní zůstat chvíli v klidu. Na rozdíl ode mě. Já bych mohla ležet v jedné pozici bez pohnutí hodiny a hodiny.
Kdybych teda z těch všech dietních nápojů nemusela pořád chodit na záchod.
"Ten ne," řekla Sidney, když viděla, kam koukám. "Ten co zrovna leze z vody. Ten se surfem. Ten zrzavej támhle."
Hlava se mi otočila tak rychle, že jsem slyšela, jak mi křuplo za krkem
Nemohl to být on. Nemohl.
Protože co by tady dělal? Jasně, že když by byli jeho prarodiče členy jachtařského klubu, tak by sem mohl. Vlastně bylo vysoce pravděpodobné, že členy byli, když to vypadalo, že členem je každý z Eastportu.
Ale to ještě neznamenalo, že by měl nervy na to, aby se tady ukazoval.
A i kdyby měl, ten kluk, co vycházel z moře, nemohl být on. Zrzavý, nebo ne.
Protože ten byl vysoký přes šest stop - skoro o stopu vyšší než Tommy, když jsem ho naposled viděla - a opálený. Ten kluk vylézající z vody byl taky totálně namakanej. Ne jako ty naolejované příšery v televizi, spíš jako jeden z těch kluků, který jsem viděla v posilovně zvedat činky, ale hubený a přitom atleticky stavěný, s pěkně se rýsujícími bicepsy a vypracovaným břišním svalstvem, který mu mohlo spoustu kluků závidět.
Zatímco Tommy Sullivan měl, když jsem ho viděla naposledy, propadlou hruď, kůži bílou jako mléko (aspoň tam, kde nebyla celá pihovatá), chlupy barvy nově vyražených penny a ruce jako párátka.
Dobře, možná jsem trochu přeháněla. Ale i tak na něm nebylo moc na co koukat.
Na rozdíl od toho zjevení před námi, které si právě ze svých trochu přerostlých nazrzle hnědých vlasů setřásalo vodu, zatímco se předklánělo, aby položilo svůj surf (a ukázalo nám tak, že jeho pytlovité plavky, které byly tak nasáklé vodou, že mu na bocích visely nebezpečně nízko, skrývaly mimořádně dobře tvarovaný velký sval hýžďový).
Sidney, která nebyla ani o trochu víc než já schopná odlepit pohled od tohohle příkladu boha v lidské formě, řekla, "Myslím, že jsem umřela a dostala se do nebe."
"Hej, vždyť máš kluka," připomněla jsem jí automaticky.
"Hele ty taky," oplatila mi to, aniž by se zmínila - protože to nevěděla - že mám vlastně dva kluky.
Ale bylo vážně těžké si na kteréhokoli z nich vzpomenout, když se Windsurf Boy po položení svého surfu narovnal, otočil a začal kráčet směrem k budově klubu... a nám.
Ruka Sidney se vymrštila a sevřela bolestně moje zápěstí, bolela teda hlavně její francouzská manikúra, která se mi zarývala do kůže.
"Hele, on jde sem," vydechla.
Jako kdybych si toho sama nevšimla. Windsurf Boy se pískem přibližoval přímo k nám... ne zrovna přímou cestou ke klubu. Byla jsem ráda, že jsem měla na nose polarizované sluneční brýle, protože jsem si tak mohla prohlížet detaily, aniž by se mi do očí odrážela od vody záře, která by mi jinak tohle příjemné pozorování naprosto znemožňovala. Neviděla bych ty zlaté chlupy na jeho nohou... ani ty stejně zbarvené chloupky na tom vypracovaném břiše táhnoucí se od okraje jeho plavek... tu ostře řezanou čelist a širokou, trochu se usmívající pusu... ty smějící se jantarové oči, trochu přimhouřené kvůli silnému světlu, protože jeho sluneční brýle se pohupovaly na šňůrce, co měl kolem krku...
Počkat. Jantarové oči?
"Ahoj, Katie," řekl mi Tommy Sullivan hlubokým hlasem.
A potom prošel rovnou kolem nás, vystoupal schody na verandu budovy klubu a zmizel dvoukřídlovými dveřmi do chladné, klimatizované haly.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 koralkyprodej | Web | 18. října 2009 v 21:06 | Reagovat

Máš ráda bižuterii?? Na mém blogu jsou podzimní slevy ale jen 2 Dny!!!
Omlouvám se za reklamu ,kdyby ti vadila tak se nezlob

2 Elaine | 18. října 2009 v 21:44 | Reagovat

Ježiši. Já tu knihu CHCI. A nesnášim Bookfayre za to, že nejsou schopní mi tu knihu poslat po půl roce.
Jinak skvělej překlad. :-)

3 Elaine | 18. října 2009 v 22:18 | Reagovat

Poslušně hlásím, že Tommy je objednán ze  Shakes. :-D Díky tvýmu článku jsem se k tomu konečně dokopala. :D Děkuju.

4 Kiley_F | 19. října 2009 v 11:46 | Reagovat

Tobě to jde objednat ze Shakes? Mě to hlásí,že kniha není na skladě :-( "Očekávaná dodací lhůta je 14 až 30 dnů"...A mám to tam u skoro všech knih od Meg a je to už od července.

5 Kiley_F | 19. října 2009 v 11:46 | Reagovat

Jinak jsem ráda,že sem teď dáváte ukázky z knih ;-)  :-)

6 Susannah | 19. října 2009 v 14:08 | Reagovat

Kiley_F: Knížka není na skladě, ale dodají ti ji do doby jednoho měsíce. Knihy se musejí objednávat ze zahraničních obchodů. Takže je to úplně normální a knížky si můžeš v klidu koupit.  :-)

7 Susannah | 19. října 2009 v 14:08 | Reagovat

Elaine: To mě moc těší. Prosim. :-)

8 Kiley_F | 19. října 2009 v 16:04 | Reagovat

Aha,to jsem nevěděla.Děkuju za informaci :-)

9 papaya | 19. října 2009 v 16:36 | Reagovat

no tak to je něco, po přečtení týhle ukázkový kapitolky jsem si to naprosto zamilovala, je to úžasný a ten tvůj překlad je taky skvělej  ;-)

10 Susannah | 19. října 2009 v 16:43 | Reagovat

Děkuju mockrát. ;-) Ta knížka je prostě úžasná a já jsem moc ráda, že se mnou souhlasíte. Snad si ji díky tomu přečte i pár dalších lidí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.