Úryvek z knihy "Queen of Babble in the Big City"

16. října 2009 v 21:24 | Elaine |  Queen of Babble in the Big City
V článku najdete ochutnávku druhé knihy ze série Úspěšná smolařka, která nese název Úspěšná smolařka ve velkoměstě (Queen of Babble in the Big City). Doufám, že vás zaujme. :)
:)

Průvodce svatebními šaty od Lizzie Nicholsové

Nalézt to pravé svatební oblečení pro váš výjimečný den není snadné, ale ani není důvod, abyste kvůli tomu ronily slzy!

I když plánujete formální obřad se vším všudy, s tradiční dlouhou róbou, existují různé variace střihů, z nichž se dá vybírat.

Trik spočívá v tom, že šaty mají odrážet nevěstinu osobnost, aby se z ní nestala Bridezilla, a právě v té chvíli vstupuje na scénu odbornice na slovo vzatá, a to jsem já!
LIZZIE NICHOLS DESIGNS TM

Kapitola 1

Nestačí vyjadřovat se jasně a zřetelně. Naše mluva musí někam směřovat, mít opodstatnění. Jinak se z řeči stane povídání, z povídání blábol a z blábolu zmatek.
René Daumal (1908-1944), francouzský básník a kritik

Zvolna otevírám oči a spatřím proužek slunečního paprsku, jak se dere do místnosti. Světlo ozáří obraz od Renoira nad mou postelí a já několik vteřin nevím, kde jsem.
Pak si vzpomenu.
A moje srdce zaplesá jásavým vzrušením. Vážně jsem nadšením bez sebe, asi jako když jsem poprvé šla do školy a dostala zbrusu nové oblečení značky TJ Maxx.
A nemyslete si, že je to jen kvůli tomu Renoirovi nad mou hlavou. Kdepak! Samozřejmě je pravý, není to jen nějaká plakátová kopie, jaké jsem měla na koleji. Je to skutečný originál namalovaný mistrem impresionismu.
Ale stejně vám řeknu, že jsem tomu zpočátku nemohla uvěřit. Copak se vám často přihodí, abyste vstoupily do něčí ložnice a nad postelí uviděly viset Renoira? Těžko, jedině v případě, že bychom si byly navlas podobné.
Luke někam odešel a já se zdržela a předstírala, že musím do koupelny. Ale ve skutečnosti jsem shodila espadrily, vylezla na postel a plátno si prohlédla zblízka.
A trefila jsem t. Zrnka barev, která Renoir kladl jedno za druhým, to, jak vytvářel krajkovou manžetu rukávu malého děvčátka, to všechno je neopakovatelné. Jak stínoval srst mourovaté kočky, kterou ta malá drží v náruči, všechny ty tahy štětcem... Zkrátka je to pravý Renoir a hotovo.
A visí nad postelí, v níž se probouzím. A ta postel se zrovna koupe ve slunečních paprscích odrážejících se od vysokých oken protější budovy... Tou budovou je METROPOLITNÍ MUZEUM UMĚNÍ. Ano, právě to, které stojí hned u Centrálního parku. Na Páté avenue. V samém srdci NEW YORKU.
Ano! Budím se v NEW YORKU! Ve Velkém jablku! V městě, které nikdy nespí (třebaže já se denně snažím spát aspoň osm hodin, protože jinak mám opuchlá víčka a Shari hned začne říkat, že vypadám pod psa).
Ale proto nejsem ve vytržení. Sluneční jas, Renoir, Metropolitní, Pátá avenue, New York... Já totiž šílím radostí kvůli něčemu úplně jinému. Daleko lepšímu, než jsou výše uvedené věci nebo nové ošacení do škly od TJ Maxx.
A to něco mám vedle sebe v posteli.
Jen se na něj podívejte, jak je ve spánku roztomilý! Ne jako koťátko na hraní, on je mužně roztomilý. Luke nespí s pootevřenými ústy, nesliní jako já. (Vím, že to dělám, protože sestry mi to řekly. A vím to taky proto, že se budím s mokrým flekem na polštáři.) Jemu se daří mít ústa hezky zavřená.
A jeho řasy jsou tak dlouhé a pěkně husté, na koncích mírně ohnuté, žádné krátké štětiny jako ty moje, na něž si musím nanést nejmíň sedm vrstev maskary a ještě je nahřát fénem, aby bylo vidět, že mám vůbec nějaké řasy.
Fajn, už toho nechám. Přestanu s tou nezdravou posedlostí přítelovými řasami. Musím vstát. Nemůžu se povalovat v posteli, jak je den dlouhý. Jsem přece v NEW YORKU!
Co na tom, že nemám práci ani kde bydlet?
Říkáte, co ten Renoir? Tak ten patří Lukově matce, zrovna tak tahle postel. Čistě pro pořádek, celý tenhle byt je její.
Koupila ho v době, kdy si myslela, že se s Lukovým otcem rozcházejí. Ale nerozešli se. Díky mně. Takže řekla, že tu můžeme s Lukem bydlet tak dlouho, jak budeme potřebovat.
Luke je zkrátka klikař. Kéž by MOJE máma plánovala rozvod s MÝM tátou a na to konto koupila v New Yorku super apartmá co by kamenem dohodil od Metropolitního muzea umění, který by využívala jen párkrát do roka, když by sem přijela nakupovat nebo příležitostně na baletní představení.
Ale mluvme vážně. Teď už skutečně musím vyskočit a něco dělat. Jak se můžu povalovat v posteli - mimochodem královských rozměrů, naprosto pohodlné, s velkou bílou nadýchanou přikrývkou nacpanou husím peřím - když za dveřmi mám NEW YORK jako na dlani (tedy, nejdřív musím sjet výtahem do přízemí a pak projít halou s mramorovým obložením) a nemůžu se dočkat, až ho začnu objevovat.
A mám tu přítele.
Je to zvláštní, ale ještě jsem si na ten pocit nezvykla. Už jen pomyšlení, že někoho mám. Já a můj přítel. Můj přítel.
Protože poprvé v životě mi to vyšlo! Před bohem prohlašuju, že mám chlapa se vším všudy! Není gay, který by mě zneužíval coby pláštík na krytí svých skutečných sklonů, aby jeho nábožensky založení rodiče nepřišli na to, že místo s holkou randí s klukem jménem Antonio. Nesnaží se mě k sobě připoutat, abych se do něj po uši zamilovala a on mi pak navrhl, že bychom si to mohli s jeho bývalou rozdat ve třech, a já kývnu, protože se budu bát, že mi jinak dá kopačky. Není závislý na hazardu, není to gambler, který ví, že mám ušetřené nějaké peníze a že ho z toho vysekám, když nadělá velké dluhy.

Ne že by se mi některé z těchto věcí staly. Víc než jednou-
A taky to není tak, že si to jenom představuju. Luke a já jsme spolu. Nemůžu říct, že jsem se trochu nebála - však víte, když jsem se z Francie vrátila zpátky do Ann Arboru -, že od něj možná už nikdy neuslyším. Jestli do mě vážně nebyl zamilovaný a chtěl se mě zbavit, měl skvělou příležitost. Ale nepřestal mi volat. Nejdřív z Francie, pak z Houstonu, kde si sbalil všechny svoje věci a zbavil se bytu a auta, a pak z New Yorku, kdy se sem dostal. Říkal, že se nemůže dočkat, až mě znovu uvidí. Říkal mi o všech věcech, které chtěl se mnou dělat, až mě uvidí.
A když jsem se sem konečně před týdnem dostala, udělal je - všechny ty věci, které plánoval.
Sotva tomu můžu uvěřit. Chci říct, kluk, kterého mám ráda stejně, jako mám ráda Luka, mě vlastně má taky pro změnu rád. To, co mezi námi je, není jenom letní flirt. Protože léto už skončilo a teď je podzim (no dobře, skoro) a jsme pořád spolu. Spolu v New Yorku, kde on půjde na medicínu a já chci získat práci v módním průmyslu a budu dělat - no, něco spojeného s módou - a spolu projdeme město, které nikdy nespí!
Jakmile najdu práci. Jo, a taky byt.
Ale jsem přesvěčená, že Shari a já najdeme kouzelný koutek, kterému budeme brzy říkat domov. A než to zvládneme, já zůstanu u Luka doma a Shari může zůstat v bytovce, kterou minulý týden našel Chaz v East Village (oprávněně odmítl nabídku svých rodičů na návrat do domu, ve kterém vyrostl - když nebyl poslaný do školy - ve Westchesteru, ze které jeho otec pokračuje v dojíždění každý den do města).
A ačkoli to přesně není nejlepší blok, není to nejhorší místo na světě, má to výhodu, že je to blízko Newyorské univerzity, odkud Chaz dostane doktorát, a je to levné (nájem - dva pokoje jenom za dva tisíce měsíčně. A dobře, jedna z ložnic je přístěnek. Ale stejně).
A fajn, Shari už byla svědkem trojnásobného pobodání zkrz okna v obýváku. Ale to je fuk. Byl to domácí spor. Ten chlap v budově přes ulici pobodal svoji těhotnou manželku a tchyni. Není to tak, že lidi na Manhattanu bodají cizinci každý den.
A nakonec to bylo v pořádku. Dokonce to dítě, které policajti dopravili před dům, ta manželka začala předčasně rodit. 3,8 kilo! A dobře, jeho táta je zavřený ve vězení na Rikers Island. Ale stejně. Vítej v New Yorku, malý Julio!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.