Ukázka z knihy "Princezna v zácviku"

29. listopadu 2009 v 19:01 | Susannah |  Princezna v Zácviku
Konečně je tady další ukázka, máte radost?
Tentokrát jde o 6. díl série Deníky Princezny, konkrétně o Princezna v zácviku.


________
(česká verze knihy - strana 81)

Nerozumím tomu. NEROZUMÍM TOMU.
Jsem talentovaná spisovatelka. VÍM, že jsem. Řekla mi to spousta lidí.
Totiž, já samozřejmě netvrdím, že už se nemám co učit. Vím, že mám, a že nejsem žádná Danielle Steelová. Vím, že toho musím ještě spoustu zmáknout, jestli chci jednou dostat Bookerovu cenu nebo některou z těch dalších cen pro spisovatele.
Ale za B????
Nikdy v životě jsem ze slohu nedostala B!!!!
To musí být nějaký omyl.
Když jsem se podívala na papír se známkou, byla jsem tak šokovaná, že jsem jenom seděla a zírala s otevřenou pusou., hodně dlouho... dost dlouho na to, aby fronta kolem stolku slečny Martinezové nakonec prořídla, ona si mě všimla a zeptala se: "Ano, Mio? Potřebuješ něco?"
"Tohle je B," zachraptěla jsem, protože jsem měla úplně sevřený krk. A dlaně se mi potily. A prsty třásly.
Protože já jsem ještě nikdy nedostala ze slohu B. Nikdy, nikdy, nikdy...
"Píšeš velice dobře, Mio," prohlásila slečna Martinezová, "ale tvoje psaní postrádá disciplínu."
"Cože?" Olízla jsem si rty. Byly úplně suché, nebo se mi to aspoň tak zdálo.
Slečna Martinezová smutně zavrtěla hlavou.
"Uvědomuji si, že to není jen tvoje vina," pokračovala. "Nejspíš jsi vždycky dostávala z angličtiny áčka, když jsi ve svých slohových pracích používala ten groteskní komiksový humor a banální odkazy na popkulturu. Myslím, že tvoji učitelé měli vždycky tolik práce se studenty, kteří prostě neumějí vůbec psát, že jim nezbýval čas na ty, kterým to evidentně jde. Ale Mio, copak to nevidíš? Tohle sebevědomé pseudovtipkování nemá se seriózní slohovou prací co dělat. Pokud se včas nenaučíš dodržovat disciplínu, nikdy z tebe nebude skutečná autorka. Práce, jakou jsi mi odevzdala, dokazuje jen to, že máš velice dobrou slovní zásobu. Ale do spisovatelky máš daleko."
Neměla jsem ani ponětí, o čem to mluví. Uvědomovala jsem si jen jedno: dostala jsem B!!!! Z ANGLIČTINY.
"Když napíšu něco jiného," vykoktala jsem, "můžu vám to odevzdat a oznámkujete mi to místo tohohle? A škrtnete to B?"
"Pokud to bude dost dobré," odpověděla slečna Martinezová. "Mio, nechci, abys zase rychle nadrásala něco, co bude podobně přemrštěné. Chci, abys do toho vložila skutečné myšlenky. Chci, abys mě tím donutila přemýšlet."
"Ale o to jsem se přece snažila," namítla jsem slabě, "když jsem psala o těch šnecích."
"Přirovnáním vypuštění deseti tisíc šneků do Genovijské zátoky k odmítnutí Pink vystupovat pro prince Williama na prostest proti jeho účasti na honech?" Slečna Martinezová pokrčila rameny. "Ne, Mio. To mě k žádnému zamyšlení nepřivedlo. Jenom k tomu, že jsem politovala vaši generaci."
Naštěstí se zrovna ozval zvonek a já mohla vypadnout.
Což byla klika, protože jsem neměla daleko k tomu, abych se zhroutila na svůj stůl.
________
(česká verze knihy - strana 170)
Hm. Vždycky jsem si myslela, že na Kolumbii se nedá dostat jen tak. Myslela jsem si, že tahle škola si opravdu pečlivě vybírá studenty.
Tak co tady dělají takoví úchylové, jako je ten Michaelův spolubydlící?
Dokud se neobjevil, všechno bylo v pohodě. Lars a já jsme Michaelovi zavolali z haly na koleji a on přišel dolů, aby nás zapsal, protože tady na Kolumbijské univerzitě berou otázku bezpečnosti svých studentů opravdu vážně (škoda, že už stejně vážně neberou bezpečnost hostů svých studentů!) Musela jsem na recepci nechat svou školní průkazku, abych neodešla z koleje, aniž bych se odepsala. Lars musel odevzdat svůj zbrojní průkaz (i když zbraň mu nechali, když jim vysvětlil, že jsem genovská princezna a on můj osobní strážce).
.
.
.
.
.
Michael mě odvedl do svého pokoje, který vypadal o něco líp, než když jsem tam byla naposledy ten den při stěhování. Na stropě byla mapa naší galaxie, všude bylo víc počítačového vybavení, než mají v NASA, a to zakrývalo každou vodorovnou plošku (kromě postelí). Taky tam byla velká cedule s nápisem Ať vás ani nenapadne tady zaparkovat, o které Michael přísahal, že ji neštípnul na ulici.
Michaelova půlka pokoje byla uklizená, na posteli ležel tmavomodrý přehoz a vedle stála malá lednička, co slouží i jako noční stolek, a VŠUDE byly knížky a cédéčka.
Druhá půlka pokoje byla mnohem rozházenější, na posteli rudý povlak, místo nočního stolku mikrovlna, a všude se válely dévédéčka.
Než jsem se vůbec stačila zeptat na to, kde je Doo Pak a jestli se s ním vůbec budu mít šanci poznat, Michael mě stáhl k sobě na postel. Zrovna jsme se moc krásně vítali a vynahrazovali si naše týdenní odloučení, když se dveře najednou rozletěly a dovnitř vtrhl vysoký Korejec v brýlích.
"Jé, ahoj," pozdravil ho Michael tak nějak obezřetně. "Tohle je moje přítelkyně Mia. Mio, to je Doo Pak."
Natáhla jsem pravičku a věnovala Korejci svůj nejkrásnější úsměv.
"Ahoj," pozdravila jsem. "Moc mě těší."
Ale Doo Pak mě nevzal za ruku a nepozdravil se se mnou. Místo toho se rychle podíval ze mě na Michaela a zase zpátky, a pak se hlasitě rozchechtal. "Ha ha ha, to je dobrý! Kolik ti zaplatil, abys to na mě nahrála?"
________
(česká verze knihy - strana 237)
Všimla jsem si, že jeho ruce vypadají tak... hrozně veliké. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? Vážně má Michael takhle velké ruce?
Když polkl, prohlásil: "Hele, já už se kvůli tomu nechci hádat."
Podívala jsem se na něj trochu příkře, protože jsem tak nějak nemohla odtrhnout pohled od jeho rukou. Nevěděla jsem co myslí tím "to". Myslí Lilly a její touhu po předsednictví? Nebo myslí...
"Chci vědět jen jedno," pokračoval, takovým trochu unaveným hlasem. "Chceš to se mnou NĚKDY dělat?"
Tak jo. Nemyslí Lilly a předsednictví.
Málem jsem vykašlala ten kousek pizzy, co jsem měla v puse, a musela jsem vypít asi tak galon koly, abych ze sebe dokázala vypravit: "JASNĚ."
Ale Michael se tvářil nedůvěřivě.
"Ještě v tomhle desetiletí?"
"Rozhodně," pronesla jsem s větším přesvědčením, než jaké jsem doopravdy cítila. Jenomže, víte, co jsem mohla říct jiného? A kromě toho jsem měla tvář tak rudou jako kečup na pizze. Vím to, protože jsem viděla svůj obraz ve stojánku na ubrousky.
"Já vím, že to pro tebe nebude lehké, Mio," prohlásil Michael. "Chci říct, kromě toho, že jsi nejlepší kamarádka mojí sestry a já jsem o dost starší, je tady taky ta věc s tím, že jsi princezna... to, že se v jednom kuse kolem tebe točí paparazziové a taky se nemůžeš nikam hnout bez bodyguarda. Někoho, kdo nemá dost odvahy, by tohle všechno možná odradilo. Ale já mám vzrušení rád. A kromě toho tě miluju. Takže mi to za to stojí."
Málem jsem sebou na místě sekla. No vážně. Může vám snad kluk říct něco hezčího?
Ale Michael pokračoval.
"To není tak, že bych se tě pokoušel uvrtat do něčeho, na co ještě nejsi připravená," prohlásil zaujatě, jako by mluvil o tom, že se v počítačové hře Rebel Strike hodlá dostat na další úroveň. Jak to ti kluci dělají? "A vím, že ti chvíli trvá, než si na nějakou myšlenku zvykneš. A tak chci, aby sis zvykla na tohle: Ty jsi dívka, o kteoru stojím. A jednoho dne budeme spolu."
Teď už jsem měla tvář ČERVEŇĚJŠÍ než kečup na pizze. Nebo mi to tak aspoň připadalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.