Úryvek z knihy "Insatiable"

9. dubna 2010 v 23:19 | Susannah |  Kniha Insatiable
Mám tady pro vás přeložený exkluzivní úryvek z knihy Insatiable, která vyjde v červnu 2010 (více informací o sérii naleznete zde). Získala jsem ho díky zapsání se o newslettery na Harper Collins a rozeslán byl včera večer. Takže na internetu ho běžně nenajdete. Doufám, že o to větší z něj budete mít radost. Jde o první tři kapitoly.
:)

oOo

KAPITOLA PRVNÍ

9:15 východopobřežního času, Úterý 13. dubna
6. nástupiště
Východní 77. ulice a Lexington Avenue
New York, stát New York
Byl to zázrak.
Meena doběhla do vagónu metra a rychle se chytila jedné z lesklých stříbrných tyčí. Těžko věřila svému štěstí. Byla ranní dopravní špička a ona už měla zpoždění.
Čekala, že se ve vagónu bude tlačit se stovkami dalších dojíždějících, kteří na tom byli stejně.
Ale přesto se přihodilo, že se celá udýchaná z běhu stanicí, ocitla ve vagónu, který byl téměř prázdný.
Možná, pomyslela si, se mi teď budou věci dít pro změnu tak, jak chci.
Meena se nerozhlížela. Úmyslně zírala na inzerát nad svou hlavou, který sliboval ženám překrásnou a čistou pleť, pokud ihned zavolají jistému doktoru Zizimorovi.
Nedívej se, nabádala se Meena. Cokoli uděláš, nedívej se, nedívej, nedívej, nedívej, ...
Říkala si, že se štěstím by mohla dojet až na svou stanici na Jednapadesáté bez jediného očního kontaktu, nebo jinou interakcí s jakýmkoli člověkem...
Meeninu pozornost jako první upoutaly motýlové v životní velikosti. Žádná holka z města by nenosila bílé tenisky s obrovským plastovým hmyzem na špičkách. Román (Meena předpokládala, že se jedná o román podle bezradně vypadající dívky s psíma očima na obálce), který dívka četla, na sobě měl nápis v azbuce. I ohromný kolečkový kufr, který měla zaparkovaný před sebou, napovídal, že dívka nebyla zdejší. I když nic z toho - včetně skutečnosti, že si své blonďaté copánky sepnula ve stylu filmu "Za zvuků hudby" na vršek hlavy a své polyesterové žluté šaty sladila s fialovými legíny - nebylo tak nápadným prozrazením jejího nováčského postavení jako to, co dívka udělala chvíli nato.
"Ach, já omlouvám," řekla, když vzhlížela nahoru k Meeně s úsměvem, který proměnil celý její obličej a z docela hezké ji tak udělal skoro krásnou. "Prosím, vy chtít sednout?"
Dívka přesunula svou kabelku, kterou nechala ležet na sedadle vedle sebe, aby si k ní mohla sednout Meena. Něco takového by New Yorčan nikdy neudělal. Ne, když ve vlaku byl tucet dalších prázdných míst.
Meeně pokleslo srdce.
Protože teď věděla dvě věci s naprostou jistotou:
Za prvé, že navzdory zázraku skoro prázdného metra, se dnes určitě nebude dít podle jejího přání.
A za druhé, že dívka s plastovými motýlky na botách bude před koncem týdne mrtvá.
oOo

KAPITOLA DRUHÁ

9:30 východopobřežního času, Úterý 13. Dubna
Vlak číslo 6
New York, stát New York
Meena doufala, že se slečnou Motýlkovou mýlila.
Až na to, že Meena se nikdy nemýlila. Ne pokud šlo o smrt.
Meena se přestala vyhýbat nevyhnutelnému, pustila se lesklé kovové tyče a posadila se na sedadlo, které jí dívka nabízela.
"Takže ty jsi dnes ve městě poprvé?" zeptala se Meena slečny Motýlkové, i když už znala odpověď.
Stále se usmívající dívka pozvedla hlavu a nadšeně vyhrkla: "Ano. New York město!"
Skvělé. Její angličtina prakticky neexistovala.
Slečna Motýlková vytáhla mobil a začala na něm projíždět nějaké fotky. U jedné se zastavila a podržela telefon tak, aby na něj Meena viděla.
"Vidět?" pronesla hrdě slečna Motýlková. "Přítel. Můj Američan přítel , Gerald."
Meena se podívala na rozostřený obrázek. Ach jo, pomyslela si.
Proč? ptala se sama sebe. Proč právě dnes? Na tohle neměla čas. Měla schůzku. A reportáž , kterou musela dodělat. Díky Nedovu velmi veřejně provařenému nervovému zhroucení v kantýně televize během jarního zmatku bylo teď volné místo hlavního scénáristy.
A právě hlavní scénárista byl klíčovým tahounem peněz do pořadů jako byla show Insatiable (= Nenasytný).
Meena potřebovala peníze. A byla si jistá, že ona by se kvůli tlaku nervově nezhroutila. Dosud žádné zhroucení nezažila a navíc tady byla vedle žebříčku sledovanosti Insatiable spousta dalších věcí, které jí dělaly starosti.
Najednou se ozvalo hlášení, že se dveře zavírají. Další zastávka, Dvaačtyřicátá, Hlavní nádraží.
Meena, která právě prošvihla svou zastávku, zůstala, kde byla.
Bože, pomyslela si. Kdy přestane můj život stát za nic?
"Vypadá moc sympaticky," zalhala slečně Motýlkové o Geraldovi. "Přijela jste ho navštívit?"
Slečna Motýlková horlivě přikyvovala.
"On pomohl sehnat vízum mi," řekla. "A-" Použila mobil, aby napodobila focení sebe sama.
"Fotky," dořekla Meena. Pracovala v oboru a přesně věděla, o čem slečna Motýlková mluví. A její srdce pokleslo ještě o něco víc. "Takže chceš být modelka. Nebo herečka?"
Slečna Motýlková se rozzářila a kývla. "Ano, ano. Herečka."
Samozřejmě. Samozřejmě, že tahle hezká dívka chtěla být herečkou.
Úžasný, pomyslela si Meena ironicky. Takže Gerald byl i jejím manažerem. To vysvětlovalo baseballovou čepici - stáhnutou tak nízko, že Meena nemohla vidět jeho oči - a počet zlatých řetízků kolem jeho krku na té fotce.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se Meena.
Slečna Motýlková na sebe ukázala, jako by překvapená, že Meena chtěla mluvit o a ne o jejím naprosto úžasném Geraldovi. "Já? Já jsem Yalena."
"Skvělé," řekla Meena. Otevřela svou tašku, prohrábla se nepořádkem uvnitř a vytáhla vizitku. Vždy měla jednu připravenou pro podobné situace, jako byla tahle, což se bohužel stávalo až moc často... zvlášť když Meena jela metrem. "Yaleno, kdybys cokoli potřebovala - úplně cokoli - chci, abys mi zavolala. Je tam číslo na můj mobil, vidíš?" ukázala na to číslo. "Můžeš mi kdykoli zavolat. Jmenuju se Meena. Kdyby ses nějak nepohodla se svým přítelem - kdyby na tebe byl zlý, nebo ti jakkolo ublížil - chci, abys věděla, že mi můžeš zavolat. Přijdu pro tebe, ať budeš kdekoli. Ve dne v noci. A poslouchej...," dodala. "Neukazuj ji svému příteli. Je to tajná vizitka. Pro případ nouze. Jenom mezi kamarádkami? Rozumíš?"
Yalena na ni jen civěla a šťastně se usmívala.
Nerozuměla. Nerozuměla, že Meenino číslo pro ni mohlo být doslova rozdílem mezi životem a smrtí.
Oni nikdy nerozuměli.
Vlak dojel na stanici na Dvaačtyřicáté. Yalena vyskočila. "Hlavní nádraží?" zeptala se vyděšeně.
"Ano," odvětila Meena. "Tohle je Hlavní nádraží."
"Já tady setkávám svůj přítel," vyhrkla Yalena vzrušeně, popadla svůj ohromný kufr na kolečkách a škubla s ním. Do druhé ruky si radostně vzala Meeninu vizitku. "Děkuji ti! Já volat."
Myslela tím, že někdy zavolá, aby spolu zašli na kafe.
Ale Meena věděla, že jí Yalena zavolá kvůli něčemu úplně jinému. Pokud vizitku neztratí... nebo pokud ji Gerald nenajde a nevezme. A potom jí přijde jednu vrazit.
"Pamatuj si," zopakovala Meena, když za ní vystupovala z vlaku. "Neříkej svému příteli, že to máš. Někde to schovej."
"Já udělat," slíbila Yalena a začala se prodírat k nejbližšímu schodišti. Své zavazadlo vláčela za sebou. Bylo tak obrovské a Yalena tak malá, že ho sotva táhla. Meena se opět vzdala nevyhnutelnému, zvedla spodek dívčina neuvěřitelně těžkého kufru a pomohla jí ho vynést strmým a přecpaným schodištěm. Potom Yaleně ukázala, kudy má jít - přítel se s ní měl setkat "pod hodinami" na "velkém nádraží"."
A potom se Meena s povzdechem otočila a zamířila zpátky na metro jedoucí na předměstí, aby se mohla dostat na Madisonovu a Třiapadesátou, kde byla její kancelář.
Meena věděla, že Yalena nerozuměla ani slovu z toho, co řekla. No, možná tak jednomu z pěti.
A i kdyby to udělala, nemělo smysl, aby Yaleně řekla pravdu. Stejně by Meeně nevěřila. Stejně jako teď nemělo cenu, aby se za ní vydala a setkala se s jejím přítelem, aby mu řekla něco stylu, "Vím, co jsi zač a jako co pracuješ. A zavolám policii."
Protože nemůžete zavolat policii na někoho za něco, co teprve udělají. O nic víc než můžete někomu říct, že zemře.
Meena už se ze svých chyb pozčila.
Znovu si povzdychla. Teď bude muset běžet, pokud bude chtít stihnout další vlak do okrajové části města...
Jen se modlila, aby v něm nebylo moc lidí.
oOo

KAPITOLA TŘETÍ

18:00 východoevropského času, Úterý 13. Dubna
Katedra historie
Bukurešťská univerzita
Bukurešť, Rumunsko
"Pane profesore?"
Lucien Antonescu se na ni usmál zpoza starožitného stolu, kde známkoval práce studentů. "Ano?"
"Takže je pravda," zeptala se Natalia na první otázku, která ji napadla, protože v momentě, kdy se na ni jeho tmavý pohled zaměřil, úplně zapomněla, na co se ho chtěla původně zeptat, "že ty vůbec nejstarší lidské ostatatky byly objeveny v Rumunsku?"
Ach ne! Lidské ostatky? Jak odporné! Jak se mohla zeptat na něco tak hloupého?
"Nejstarší lidské ostatky nalezené v Evropě," opravil ji vlídně profesor Antonescu. "Ty úplně nejstarší lidské ostaky byly objeveny v Etiopii. A jsou zhruba o sto padesát tisíc let starší než ostatky nalezené v oblasti dnešního Rumunska, v Jeskyni kostí."
Dívka poslouchala jen napůl. On byl tím nejsvůdnějším ze všech jejích učitelů i jejich asistentů. Na obdobné stránce jako Rateyourprof.com Bukurešťské univerzity dostal profesor Lucien Antonescu v kategorii vzhled samé desítky.
A právem, když byl vysoký přes šest stop, štíhlý a ramenatý, s hustými tmavými vlasy, které nosil sčesané ze spánků a hladkého, nádherného čela.
A jako kdyby to nestačilo, měl tmavě hnědé oči, které se v určitém osvětlení, když učil a byl velmi rozrušený něčím, co říkal - což se stávalo často, protože byl velmi zapálený do historie východní Evropy - zasvítily rudě.
Příspěvky v diskuzích určitě přeháněly... obzvlášť ty, které naznačovaly, že byl příbuzný s rumunskou královskou rodinou a byl kníže, nebo princ, nebo něco takového.
Ale od doby, co začala Natalia sama chodit na hodiny profesora Antonescu, chápala, proč byl on - a jeho přednášky - tak populární. A proč byla fronta dívek - a nějakých chlapců, i když to, jak profesor Antonescu obdivoval okázalé linie postav žen, když jim ukazoval obrázky z umění starého Rumunska, jasně ukazovalo, že nebylo možné, aby byl gay - během jeho konzultačních hodin tak dlouhá. Byl nadaným řečníkem s velmi podmanivým vystupováním...
A byl tak, tak sexy.
"Takže," řekla váhavě Natalia, omámená přiléhavým černým kašmírovým svetrem, který mu přesně obepínal ramena. Uvažovala, proč nevidí lépe na jeho oči - ty tmavé, blýskavé oči - a uvědomila si, že to je proto, že měl zatažené okenní rolety. Doufala, že si i tak všimne, že na sobě má nové tričko, které skvěle zdůrazňovalo přednosti v jejím výstřihu. Koupila si ho v neuvěřitelné slevě v H&M, ale i tak díky němu vypadala neodolatelně. "Takže by bylo správné konstatovat, že Rumunsko je kolébkou civilizace v Evropě." Natalia si pomyslela, že to znělo velmi inteligentně.
"Samozřejmě by to byla báječná myšlenka," řekl profesor Antonescu zamyšleně. "Nepochybně tu už přes dvě tisíciletí žili lidé a toto území bylo svědkem mnoha krvavých bojů, od Římanů po Huny, dokud jsme konečně neměli to, co tvoří moderní Rumunsko... Moldávii a Valašsko a samozřejmě Transylvánii. Ale kolébka civilizace... Nevím, jestli to můžeme tvrdit." Když se usmál, vypadal dokonce ještě lépe, pokud to vůbec bylo možné.
"Pane profesore."
Ten úsměv ji vyvedl z míry. Věděla, že nebyla první. Jeho pověst starého mládence byla legendární a počet milostných intrik vzrůstal kdykoli byl viděn s ženou - nikdy dvakrát s tou samou - v nóbl restauracích v centru. Kolik z nich pozval na svůj hrad - vlastnil hrad! - kousek od Sighisoary, nebo do svého abnormálně velkého bytu v nejmodernější čtvrti Bukurešti.
Nikdo nevěděl. Možná stovky. Možná žádnou. Nepůsobil, že by se měl do ženění a založení rodiny.
Ale to se změní, sotva ochutná, jak vaří. Iliana, která za ní stála ve frontě, si ji dobírala za to, že ho Natalia chtěla pozvat k sobě. Jak staromódní! Říkala jí, že by mu měla nabídnout sex rovnou v jeho kanceláři, jak to plánovala Iliana, a přestat s takovými hloupostmi.
Ale Nataliina matka ji vždy chválila, že dělá nejlepší sarmale z celé rodiny. Jedno ochutnání, říkávala, a každý muž bude její.
"Ano?" zeptal se profesor Antonescu a povytáhl jedno ze svých hustých, tmavých obočí.
Natalia si přála, aby to nedělal. Jenom ho to dělalo ještě atraktivnějším a ji pošetilejší kvůli tomu, co se právě chystala udělat.
"Přišel byste někdy ke mně na domácí jídlo?" zeptala se ve spěchu. Její srdce divoce bušelo. Byla si jistá, že mohl slyšet, jak jí v hrudi tluče, zvlášť když byl výstřih její nové blůzky tak hluboký.
Něco v mdle osvětlené kanceláři zacvrlikalo.
"Omlouvám se," řekl profesor Antonescu. Sáhl do vnitřní kapsy svého drahého saka a vytáhl tenký mobil... naprosto luxisní, samozřejmě. "Myslel jsem, že jsem to vypnul."
Natalia tam stála a přemýšlela, jestli by měla ještě říct něco o sarmale, nebo si třeba rozepnout ještě jeden knoflík blůzky, jak by to udělala Iliana...
... ale zaváhala, když uviděla, jak se profesor Antonescu zatvářil, když mu pohled padl na jméno volajícího.
"Hrozně se omlouvám," řekl. "Ale tohle je důležitý hovor. Musím to vzít. Můžeme si o tom promluvit jindy?"
Natalia cítila, že jí začaly rudnout tváře. Bylo to jen tím, že se na ní díval... a přitom ani jednou nepohlédl níž než na její hrdlo.
"Samozřejmě," řekla zahanbeně.
"A řekněte, prosím, ostatním," říkal profesor Antonescu, když přijímal hovor, "že budu dnes odpoledne bohužel muset ukončit konzultační hodiny dříve. Neodkladné rodinné záležitosti."
Rodinné záležitosti. On měl rodinu?
"Řeknu jim to," ujistila ho dívka potěšeně. On jí důvěřoval! To Ilianě srazí hřebínek!
"Děkuji," poděkoval jí zdvořile, když odcházela z tmavé a bohatě zdobené místnosti, všechen nábytek elegantní a kožený a plný rukopisů, které byly o mnoho staletí starší než ona. I kancelář profesora Antonescu se od kanceláří ostatních učitelů lišila. Ty jejich byly pusté jako za komunismu a stejně tak pochmurné.
Otevřela dveře, proklouzla jimi a otočila se, aby je zavřela...
Ale ne předtím, než ho slyšela promluvit hlasem, který ho nikdy dřív neslyšela použít a anglicky, "Co? Kdy?" A potom, "Ne znovu."
Natalia se potom otočila a uviděla na jeho tváři výraz, který způsobil, že jí srdce v hrudi udělalo kotrmelec.
Ale ne tím radostným způsobem, jako když ho sledovala, když přicházel chodbou k učebně.
Protože ty jeho krásné oči se zbarvily do ruda... do té stejné barvy, kterou se zabarvila voda ze sprchy, kdykoli se nechtěně řízla během holení do nohy.
Ale tohle nebylo pár kapek vody. Byly to oči muže. Jeho oči.
A měly barvu krve.
Jeho pohled ji provrtával, jako by mohl vidět přímo skrz její blůzu i podprsenku až do těch nejintimnějších míst jejího srdce.
"Ven," řekl hlasem, o kterém ona později své matce řekne, že ani nezněl lidsky.
Natalia se otočila, rozrazila dveře a vyběhla ven s obličejem bílým jako smrt a kolem studentů, kteří čekali, až přijdou na řadu.
"No, to šlo evidentně dobře," ušklíbla se pohrdavě Iliana.
Ale když ale sama vzala za kliku a zkusila otevřit profesorovy dveře, zjistila, že jsou zamčené. Klepala a klepala a nakonec obě ruce přiložila k svým očím jako kukátka a přitiskla se jimi k mléčnému sklu dveří.
"Je zhasnuto. Nevidím ho tam. Myslím... myslím, že je pryč."
Ale jak by mohl profesor odejít ze zamčené místnosti, ze které nevedl jiný východ?
harpercollins.com

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elaine | 9. dubna 2010 v 23:41 | Reagovat

Jsem tak hrozně ráda, že Meg zveřejnila ukázku. Moc mě to zaujalo. :-) Nemůžu se dočkat, až Insatiable budu mít doma.
Mimochodem taky překládám. Už od sedmi večer. :-D Nějak se mi chtělo. :-D Pustila jsem se od Every Boy's Got One, což není vůbec špatný, je to sranda a je to zajímavý na překládání, myslím s těma mailama a vůbec. :D

2 Adrianga* | E-mail | Web | 10. dubna 2010 v 14:26 | Reagovat

ÚÚŽASNÉ..
KÉŽ BY TO VYŠLO V ČR

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.