Being Nikki - 8. kapitola

8. května 2010 v 18:00 | Susannah |  Being Nikki
Ano, všimly jsme si, že knihy Being Nikki, druhého dílu série Airhead, nemáte nikdy dost.
Proto je tu další úryvek. Tentokrát ve formě série článků s osmou, devátou a desátou kapitolou, tedy překladem ukázky z knihy na megcabot.com. Jenom se nevejdou do jednoho článku, tak se tu objeví po kouskách.
A dnešní kousek sice není dlouhý, ale potěšit by mohl.
:)

oOo

OSM

Skvělý. Není nic, co by mohla holka přát víc, než aby ji kluk, do kterého je zakoukaná už asi tak od šesté třídy, našel postávat jednoho bídného nedělního odpoledne venku před svým domem, když vzlyká.
Ne, že bych měla tušení, jak se z toho dostat. Pochopitelně ne jinak než sebevraždou. Zvažovala jsem jednoduchý běh pryč od Christophera a vrhnutí se pod kola prvního taxíku, co pojede po Bleeecker Street. Ale nebyla jsem si jistá, jestli bych vůbec byla schopná vidět dost jasně přes všechen ten déšť, moje slzy a tak. Říkala jsem si, že bych taky mohla dost dobře skočit pod zaparkované auto.
Navíc jsem s sebou měla Cosabellu. A nechtěla jsem, aby se jí stalo něco zlého.
Natáhla jsem se a rychle sáhla rukavicí ke svému obličeji, s nadějí, že semiš nasaje aspoň něco z vlhkosti prýštící se z mých očí, abych na Christophera mohla aspoň pořádně vidět.
Ale nakonec se ukázalo, že to byla pořádná chyba. Protože jsem kvůli tomu uviděla, že přede mnou stojí ve své kožené bundě (kdy si takovou pořídil?) a shlíží na mě (narozdíl od mého táty nebyl Christopher nižší než Nikki Howard) s obdivuhodnou kombinací zmatenosti se znepokojením. Zřejmě šel právě odněkud domů a ve svojí typické mužskosti si zapomněl vzít něco jako šálu, nebo čepici, takže ta plískanice mu přilepila plavé vlasy k hlavě a chlad zbarvil špičky jeho uší a tváře do jasné červené.
Ale díky tomu vypadal jenom líp, jestli to bylo vůbec možné. Chci říct, že dokonce i jeho rty se zbarvily do červena, vím, že je divné všímat si toho u kluků - a ještě divnější je myslet si, že to vypadá roztomile.
Ale když uvážím, že mi vyndali mozek z těla a dali ho do někoho jiného... Byla jsem tak divná, jak to jenom šlo.
"Ahoj, jak se máš?" zeptal se Christopher. Od chvíle, co jsem před něj na stůl v učebně informatiky položila samolepky dinosaurů svítících ve tmě, s nadějí, že pochopí pravdu, že jsem jeho nejlepší kamarádka uvězněná v těle supermodelky (nepochopil), mi řekl sotva tři slova. Ale vypadalo to, že ani fakt, že jsem se ukázala před jeho domem a skrývala se za slunečními brýlemi od Gucciho, ho nějak moc do očí nepraštil. "Dneska je zima, co?"
"Uhm," řekla jsem. "Jo." Snažila jsem se nedívat na jeho rty. Upírala jsem pohled na přístřešek nad příjezdovou cestou činžáku. Natřeli ho ohavně vypadající šedou. V některých místech se už barva odlupovala.
"Bylas tady někde nakupovat, nebo tak?" zeptal se mě Christopher. Nečekala bych, že by mohl přijít na důvod, co dělám v jeho čtvrti. Nikdy by ho ani nenapadlo, že ho naháním, nebo že zrovna teď uvažuju nad tím, jak ráda bych ho políbila. Nebyl ten typ kluka, který by si myslel, že holky o takových věcech fantazírují. Aspoň ne o něm.
To byl jeden z důvodů, proč jsem ho milovala. Když jsem tedy zrovna neuvažovala nad tím, jak ráda bych ho uškrtila za to, že je tak nechápavej, že si neuvědomuje, že jsem to já, Em Watts. Jenom uvězněná v cizím těle.
"Jo", řekla jsem souhlasně, když jsem zírala na jeden mimořádně velký kus barvy, jak se odlupuje zrovna nad jeho hlavou. "Jo, byla. Ale... hrozně prší. A tam... nebyly taxíky." Znělo to přijatelně? Uvěří tomu?
Patrně ano.
"A tebe ani nenapadlo si vzít deštník, když jsi šla ven," řekl Christopher s nepatrným úsměvem. "Úplně stejně jako to nenapadlo mě."
Nemohla jsem si zabránit podívat se dolů na jeho ruce. Byly bez rukavic a obrovské. A vypadaly by daleko lépe, kdyby byly někde na mém těle. Věděla jsem i přesně kde.
Bože, co to se mnou je? Dřív jsem si myslela, že je jen Nikkiino tělo nějak nemravné. Teď jsem začínala uvažovat, jestli se mu můj mozek nesnaží vyrovnat.
"Chceš si jeden půjčit?" zeptal se Christopher. "Víš, já jeden mám."
Odlepila jsem své oči od jeho prstů a vzhlédla k obličeji. "Jeden co?" Co to se mnou bylo? Už jsem ani nedokázala vnímat jednoduchou konverzaci. Buď ze Stark Enterprises během přendávání mého mozku do hlavy Nikki připojili špatně několik spojů, anebo jsem byla z tohohle kluka tak moc vyvedená z míry.
"Uh," ozval se Christopher, když se zadíval dolů k mým nohám. "Myslím, že tvůj pes není úplně v pořádku."
Letmo jsem se podívala na Cosabellu. Celá se třásla zimou, protože tlapkami stála v ledové louži a já byla příliš zaneprázdněná brekem - a neovladatelným chtíčem po objektu mého zájmu - abych si všimla.
"Ou!" Ohnula jsem se, abych ji vzala do náručí. "Cosy! Ty jsi úplně promrzlá!"
"Tak se mnou pojďte nahoru," navrhl znovu Christopher, "dám ti deštník a tady Cosabellu necháme rozmrznout, než obě zase půjdete."
Když to říkal, tak jsem se dívala na Cosabellu a držela jsem ji velmi blízko v naději, že teplo mého těla ji nakonec ohřeje dost na to, aby se přestala třást.
Takže jsem si byla poměrně jistá, že neviděl, jak jsem se začala červenat. Aspoň jsem doufala, že ne. Bylo to zrudnutí radostí, že mě potkalo tohle nečekané štěstí - jeho pozvání mě nahoru do jeho bytu, kde jsem byla naposled před tou nehodou - zvlášť když jsem vzala v úvahu těch posledních dementních dvacet čtyři hodin.
"Tak dobře," zamumlala jsem do chumáče srsti rostoucí na vršku Cosabelliny hlavy. "Díky."
Kdybych mu řekla, jak přesně jsem se cítila díky jeho pozvání, totiž, že jsem chtěla radostí ječet a tancovat kolem jako maniak, samozřejmě by to nepůsobila zrovna dvakrát nenuceně. Když jsme procházeli kolem vrátného Eddieho, snažila jsem se chovat klidně. Modlila jsem se, aby Eddie, když půjdeme kolem, neřekl něco jako "Zapomnělas něco?" Protože jak bych asi vysvětlila Christopherovi, co jsem před pár minutami dělala v jeho domě?
Na druhou stranu by to mohlo být dobré uvedení. Mohla bych říct něco jako, "Víš, Christophere, ve skutečnosti jsem byla za mamkou a sestrou. Ano, bydlí v téhle budově. Protože jsou to mamka a sestra Em Watts. Chápeš? CHÁPEŠ?"
Ale Eddie byl zrovna příliš zaměstnaný nájemníkem, který mu dolů zavolal s nějakou stížností, takže my s Christopherem jsme jen tak prošli kolem a naprosto bez potíží jsme nastoupili do výtahu.
Byla to vcelku zvláštní a tichá jízda vzhůru, ale Christopher prolomil napětí tím, že se na mě ohlédl a řekl, "Takže. Ty asi nakonec nejezdíš všude limuzínou, co?"
Znovu jsem se trochu pousmála do Cosyiny srsti. Pořád jsem si nesundala brýle - nechtěla jsem, aby pochopil, co se pod nimi odehrávalo. Pořád jsem měla šanci, že všemu nějak uniknu, aniž by se dozvěděl, že jsem tam dole stála a brečela. To totiž nebyl zrovna ten dojem, který jsem na něj chtěla udělat.
"Uh, ne," řekla jsem prostě.
Když jsem byla kolem Christophera očividně jsem na tom se svým důvtipem nebyla úplně nejlíp. Což vůbec nedávalo smysl, protože dřív jsem byla schopná v jeho společnosti mluvit nepřetržitě. To byl problém, se kterým jednou budu muset něco dělat.
Ale zrovna v tu chvíli, když jsem viděla jak se sotva ovládám, řekla jsem si, že jednoslovné odpovědi budou lepší. Teď vážně nebyla nejlepší doba pro celé, Víš co? Ve skutečnosti nejsem Nikki Howard. Ne, když jsem byla na hranici propuknutí v hysterický pláč nebo smích.
"Jo," přikývl Christopher. "Myslel jsem si, že ty drby jsou pitomosti."
Usmála jsem se tak záhádě, jak jsem jen svedla. Na rovinu: Byla jsem ve výtahu s Christopherem! V neděli odpoledne jsem byla na cestě do Christopherova bytu! Jako za starých časů! Bylo těžké snažit se tvářit záhadně, když jsem měla daleko blíž k rozzáření se nadšením.
Výtahové dveře se otevřely v Christopherově patře - což bylo bohudík o celých sedm pater nad patrem mých rodičů, takže bylo vysoce nepravděpodobné, že bych tady natrefila na mamku nebo Fridu - a on řekl, "Vpravo," a podržel mi dveře. Tak málo stačilo, abych si uvědomila, že tohle nebyly staré časy. Dřív, když jsem byla ve svém starém těle, mi Christopher dveře nikdy nepodržel. Ne, že bych to od něj snad očekávala. Prostě... no, jenom mi to tak trochu zkazilo dobrou náladu a došlo mi...
Že tohle nebyly staré časy. Ani v nejmenším.
"Hned tady," řekl Christopher, když si sahal pro klíče.
Otevřel dveře a já vešla dovnitř. Při známém pohledu na všude vyrovnané kupy novin (Velitel vždy četl všechny noviny, na které ráno narazil, aby věděl, co se děje ve světě. Říkávala jsem si, že by bývalo snažší používat na to internet, ale to on dělal taky.) a slabou vůni kůže (většina nábytku u Maloneyů byla polstrovaná jemnou anglickou kůží, nábytek sám se k nim jednou dostal díky jedné staré pozůstalosti a do malého bytu byl příliš velký) jsem se skoro znovu rozbrečela.
"Vezmu ti bundu," nabídl mi Christopher.
Když jsem si sundávala rukavice, začala si odmotávat šálu a svlékala si svojí koženou bundu, snažila jsem se skrýt svůj nesmělý úsměv (Já vím! Nesmělá! Já. Ze všech lidí zrovna před Christopherem!) - ale nejdřív jsem si dřepla, abych Cosabelle pomohla sundat její kabátek.
Jedinou věc, kterou jsem si po vysvlečení nás obou a předání všeho Christopherovi, který to naskládal na starožitnou lavici u dveří, nesundala, byly mé sluneční brýle. Moje nadšení totiž nebylo to jediné, co jsem se snažila skrýt.
"Posaď se," řekl Christopher, když jsem ho následovala do obýváku. Aby mi udělal místo na rozpraskané hnědé kožené sedačce, shodil na zem stoh Timesů, Wall Street Journalů a Washington Postů. "Chceš nějakou kávu, čaj, horkou čokoládu, nebo tak něco?"
Občerstvení. Nabízel mi občerstvení. Jako kdybych byla opravdový host.
Což jsem vlastně asi tak nějak byla. Měla jsem jím být vždycky... Em Watts, dívka. Ne Em Watts, absolutně nepřitažlivá kamarádka bydlící o sedm pater níž.
Z nějakého důvodu to asi Christophera nikdy nenapadlo. Ne, dokud jsem nezačala nosit daleko těsnější triřka. V těle někoho jiného.
"Um, čaj by byl bezva," řekla jsem, když jsem položila Cosy na zem. Když jsme teď byly uvnitř, kde bylo teplo, bylo jí lépe. Přestala se třást a začala se kolem poohlížet po místě, kam by si mohla lehnout a zdřímnout si. "Mohla bych si odskočit k vám do koupelny?"
Christopher řekl samozřejmě, ukázal mi, kudy jít, a já ho následovala a předstírala, že nevím kam jdu, ačkoli jsem v jeho koupelně byla samozřejmě už asi tisíckrát. Když jsem byla v bezpečí uvnitř, zavřela jsem dveře, strhla si brýle a zamžourala na svůj odraz v zrcadle pocákaném pěnou na holení nad umyvadlem (Christopher a jeho táta měli hospodyni, ale chodila sem ob jeden týden. Nebo aspoň chodívala. Kvůli tomu nepořádku se nedalo poznat, jestli se ještě vůbec někdy stavovala).
Vlastně jsem nevypadala tak špatně. Bylo stěží vidět, že jsem brečela. Setřela jsem si rozmazanou řasenk. Po rtech jsem si přejela leskem, který jsem používala jen abych zabránila rozpraskávání pusy, protože člověk nikdy neví, jak by se k němu zachovali stylisti, kdyby před ně předstoupil s rozprakanými rty, které by pak oni museli opatrně exfoliovat (pozn. obdoba peelingu), a mohla jsem jít. Pro štěstí jsem se na sebe usmála a všimla jsem si, že koupelna voní jako barbasol, Christopherův oblíbený gel na holení. Chvíli jsem tam stála a vdechovala, protože to tam vonělo jako on.
Jo. Až tak po uši jsem v tom byla. Nemohla jsem na něj být ani naštvaná, že se k Nikki choval líp, než se kdy choval ke mně. Protože jsem si uvědomila, že to prostě dřív neuměl. Nepochopil, co ve mně měl, dokud mě neztratil.
Až na to, že mě neztratil. Na což doteď nepřišel. A já doteď nevymyslela, jak mu to podsunout tak, aby to pochopil.
Ale zkontrolování následků mého pláče samozřejmě nebyl jediný důvod, proč jsem chtěla jí do koupelny. Sáhla jsem do své Miu Miu kabelky, vytáhla kapesní detektor štěnic a zapnula ho. Asi bylo naivní doufat, že by Stark nenapíchl byt Maloneyů, když napíchl ten mých rodičů. Ale když jsem doteď s Christopherem nebyla pořádně v kontaktu, byla přece šance, že by se neobtěžovali sem podšoupnout nějaká sledovací zařízení.
Ale podšoupli. Aspoň pokud tahle věcička fungovala správně. Signál byl silný a stálý. I když jsem do toho několikrát jemně uhodila.
Jéžiš! Díky, Starku. Fakt dík.
S povzdechem jsem uklidila detektor, umyla si ruce a vyšla. No, aspoň jsem se vyhla kulce v podobě nepříjemných otázek o tom, proč jsem tam dole brečela. Christpher si mého malého zhroucení se tam dole nemohl všimnout.
"Takže proč," zeptal se Christopher, když jsem se posadila na gauč a on vyšel z kuchyně s kouřícím hrnkem mátového čaje pro mě v jedné ruce a šálkem kávy pro sebe v té druhé, "jsi tam dole vůbec brečela?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elaine | 8. května 2010 v 22:34 | Reagovat

Páni, to je super, že jsi to přeložila. :-) Já jsem dneska zase pokročila kousek ze SWAtW.
Kolik ti ještě zbývá obálek knih ve složce? Už jsi za půlkou? ;-):-D

2 Susannah | 8. května 2010 v 23:25 | Reagovat

Asi nééé.... :-D Já nevim. Vždycky najdu něco novýho a pak to sem nedám, takže se pak sama překvapim, co najdu. Počet složek k dnešnímu dni - 181, souborů - 2602. Pak aby se v tom člověk vyznal. Navíc by byla škoda, kdybych to už měla za půlkou, protože obálky jsou zábavný. :-)

3 Marta | 9. května 2010 v 13:32 | Reagovat

Uááááááá
To je supr že jsi přeložila další kapitoly :-P  :-P
Máš pravdu v tom,že Being Nikki nemám nikdy dost.CHtěla bych se zeptat v jaké kapitole zjistí,že Em je Nikki?Dík za odpověď :-D

4 Susannah | 9. května 2010 v 14:40 | Reagovat

Jsem ráda, že máš radost. :)
SPOILER
-
-
-
-
On to fakticky nezjistí tak, že bys viděla přímou reakci, že by mu to někdo řekl... Je to skoro konec knihy a zjistí to během prohrabování se v systému Starku.

5 Marta | 9. května 2010 v 16:57 | Reagovat

Díííííky

6 Anna | 9. května 2010 v 18:15 | Reagovat

A kdy bys tu mohla dát tu devátou a desátou kapitolu? :-D

7 Susannah | 10. května 2010 v 6:20 | Reagovat

Až je přeložím. ;-)

8 Katka | 10. května 2010 v 9:41 | Reagovat

Čauky
Moc díky za překlad :-D  :-D
Nevím jestli už se to tu někde psalo,ale někde jsem narazila nato,že by ten to rok měla vyjít Being Nikki v češtině.
Tak se chci zeptat jestli je to pravda .  :-)  :-)

9 Kateřina | 12. května 2010 v 18:00 | Reagovat

Je supr,že jsi přeložila další kapitolu.Něco jiného je když si to čteš pro sebe než když to mpíšeš jako         knihu.Fakt Tě obdivuji. 8-)  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.