Being Nikki - 9. kapitola

18. května 2010 v 20:00 | Susannah |  Being Nikki
Jak už jsem psala v minulém článku s úryvkem před deseti dny, všechny tři kapitoly se kvůli své délce do jednoho společného článku nevměstnaly. Teď je tu překlad deváté kapitoly Being Nikki, tedy části úryvku, který je volně dostupný na megcabot.com. Na rovinu vám říkám, že jde o poslední ukázky z této knihy. Alespoň do doby, než by vyšel český překlad, který se ovšem zatím nechystá. Každopádně doufám, že si úryvek užijete a slibuju, že na desátou kapitolu nebudete čekat dlouho.
:)

oOo

DEVĚT

Zírala jsem na něj.
Skvělý. Nechtěla jsem o tom mluvit. Vůbec.
"Nebrečela jsem," odvětila jsem, když jsem si od něj brala hrnek. Jo, výborná odpověď, Em! Jeden bod pro tebe.
"Jo, brečela," řekl on. Potom, co skopl dolů Los Angles Times a Seattle Intelligencer, si sedl na druhý konec gauče. Cosabella, která se uvelebila na polštáři mezi námi, sledovala jednotlivé sešity novin padající na parketovou podlahu se zvědavě našpicovanýma učima. "Asi bys mohla zkusit tvrdit, že se ti oči rozslzely z té zimy. Ale připadalo mi dost očividné, že jsi brečela."
Beze slova jsem na něj dál zírala. Co bych vůbec mohla říct? Přistihl mě. Usrkla jsem si horkého čaje a doufala jsem, že mě jeho mátová chuť nějak inspiruje. Ale ne. Nic.
"Samozřejmě mi to nemusíš říkat, jestli nechceš," pokračoval Christopher. "Ale nemáš, co ztratit. Já neznám nikoho z lidí, co znáš ty, takže to ani nemůžu nikomu říct, nebo tak."
Rozhlédla jsem se kolem, napůl ze strachu, že zpoza nějakého kusu nábytku vyskočí paparazzi nebo dokonce někdo od Starku a vyfotí si mě. Od chvíle, kdy jsem se probrala ze svého kómatu a začala zase chodit na Tribeca Alternative, mi řekl Christopher sotva tři věty. Proč by dávali vysílačky k němu domů? Dokonce i Stark musel vidět, že ho víc zajímala McKayla Donforio než já. Co měli za problém?
"Můj táta má teď víkendový úřední hodiny," řekl Christpher, jako by četl moje myšlenky - ačkoli ne úplně správně. "Poslední den před závěrečnejma zkouškama. Všichni jeho studenti panikaří."
"Ach," hlesla jsem. Přála jsem si, aby dokázal číst i moje ostatní myšlenky. Ty, ve kterých jsem doufala, že položí ten hrnek kávy a políbí mě. A uvědomí si, že jsem jeho stará dobrá kamarádka Em a ne Nikki Howard. I když to by mohlo celou možnost líbání úplně zhatit, protože když jsem byla naživu, tedy ve svém starém těle, Christopher nikdy neprojevil ani nejmenší zájem se se mnou muchlovat.
"Jenom," řekla jsem pomalu. Proč bych mu to neměla říct? Proč bych mu neměla říct, že jsem jeho stará kamarádka Em a že nejsem mrtvá? Nemohla jsem mu to říct verbálně, protože někde v jeho bytě bylo odposlouchávací zařízení. Ale mohla jsem tu pravdu někam napsat, ne? A zničit důkaz, až bude po všem.
Jo, proč ne? Christopher by to nikomu neřekl.
Samozřejmě kromě svého táty. Který byl tak zběhlý v konspiračních teoriích, že by po zjištění, že je jeho byt napíchnutý - což by zjistil, protože bych musela Christopherovi říct důvod, proč mu své tajemství píšu, místo toho, abych mu to prostě řekla - trval by na navštívení všech tiskových agentur Spojených států. Velitel nenáviděl Stark skoro tak moc, jako jsem ho nenáviděla já. Nebyla šance, že by ho Christopher dokázal donutit mlčet o tom, co mi udělali... nebo o faktu, že mu napíchli byt.
A mamku a tátu by porušení smlouvy zruinovalo, pokud by nemuseli rovnou do vězení. Všechny ty miliony dolarů, které by museli za mojí operaci zaplatit, všechny soudní poplatky a pokuty? Ani Nikki Howard by na účtu neměla tolik... ne, že bych po tom, co by šel Velitel na CNN, mohla ještě mít k těm penězům přístup.
Ne. Prostě ne. Nemohla jsem říct Christopherovi pravdu. Ne teď.
A s vývojem všech skutečností? Možná nikdy.
"Jenom," hrála jsem dál o čas. Co jsem mohla říct? Co? Co třeba.. no, aspoň část pravdy, hm? Jenom ne celou pravdu. "...jsem se dnes dozvěděla nějaké špatné zprávy."
"Vážně?" Christopher vypadal starostlivě. Takhle se tváříval, když jsem mu říkala o špatné známce, hádce se ségrou nebo když moje postava v Journeyquestu přišla o jeden život..
V tu chvíli mi to došlo... Co jsem to říkala? Nemohla jsem mu říct o tom, co se právě stalo s mojí mámou... to, že mě rozrušilo, že jsem nemohla jet na zimní prázdniny se svojí rodinou na Floridu. Protože oni už neměli být moje rodina.
Ale teď, když jsem vyhrkla to o špatných zprávách, musela jsem něco říct. Ale co? Že se budu na Silvestra muset producírovat ve spodním prádle jako Stark Angel? Proboha ne... Christopher by pro mě neměl ani špetku soucitu. Cokoli jen to ne. Ale co jiného?
"Moje mamka se pohřešuje," slyšela jsem se říkat.
Ach. Skvělý. Oukej, jasně, tohle jsem vypálit nechtěla. Ale teď už bylo přiliš pozdě vrátit ta slova zpět do mojí pusy.
Christopher na mě zíral svýma modrýma očima.
"Tvoje mamka se pohřešuje?" zopakoval po mně.
Ve chvíli, kdy ta slova řekl, mi došlo, že zrovna tohle jsem asi zmiňovat neměla. Začít mluvit o té pitomé Stark přehlídce by bývalo asi lepší.
"Nejsme si blízké," řekla jsem nepřesvědčivě. "Je, um - " Páni. Jak se z toho mám dostat? "- pohřešovaná už nějakou dobu a já to právě zjistila, protože se spolu pravidelně nebavíme - "
Potom mě napadlo, že tohle asi taky nebylo úplně nejtaktnější říkat. Christopher a jeho vlastní mamka si taky nebyli blízcí, protože si během rozvodu svých rodičů vybral, že bude bydlet se svým tátou a ne s mámou. Ale ne proto, jak mi jednou svěřil, že by svojí mamku neměl rád, nebo měl zase o tolik radši tátu, ale proto, že jeho mladší sestra chtěla bydlet s mámou a Christopherovi připadalo jenom fér, aby jeden byl na straně táty, který se soudil o plnou péči. A přesně tak začal Christopher bydlet v naší budově.
"Jak dlouho už se pohřešuje?" zeptal se. Nepřítomně hladil Cosabellu, která usnula se svým čumákem na jeho koleni.
"Několik měsíců," odpověděla jsem překvapená intenzitou jeho zájmu. Ale říkala jsem si, že slyšet, že něčí máma se pohřešuje, je vlastně zneklidňující. Pro všechny kromě mojí agentky Rebeccy. "Možná.. tři."
V Christopherových modrých očích se najednou objevil nepřítomný pohled. "Přibližně v době té nehody," zamumlal, když se upřeně díval směrem k televizi. "Dává to smysl."
Moje obočí vystřelilo vzhůru. "Prosim?" zeptala jsem se.
Jeho pohled se okamžitě vrátil ke mně. "Nic," řekl. Ale bylo jasné, že to nebylo nic.
"Cos udělala, abys ji našla?" zeptal se. "Vyplnil někdo hlášení o pohřešované osobě?"
"Um, jo, asi jo."
"Asi?" Christoher vypadal zmateně. Neměla jsem mu to za zlé. Taky jsem byla zmatená. Co přesně se tady dělo? Vážně jsem začala uvažovat, jestli Christopher ze zármutku nad mojí smrtí nezačal šílet. Ostříhání všech jeho vlasů - míval je až po ramena - nebyla jediná změna, kterou jsem na něm od své 'smrti' pozorovala. Byl uzavřenější, trávil příliš času ve školní počítačový laborce a s nikým se nabavil. Včetně mě, ačkoli jsem se ho snažila rozpovídat.
"No, zabývá se tím vlastně můj bratr," řekla jsem. "Jediný, co jsem udělala já, bylo zavolaní svýmu operátorovi," dodala jsem. "Abych zjistila, jestli nevolala a já to třeba nezmeškala - "
Christopher zavrtěl hlavou. "Mohlo by trvat měsíce, než ti tu informaci dají."
Podívala jsem se na něj a pokrčila rameny. "Já vím," řekla jsem. "Ale co jiného můžu udělat?" Nenáviděla jsem tu bezmoc. Zvlášť před Christopherem. Dřív, ve svém starém těle, jsem si vždy dala záležet, abych před ním všechno zvládla sama, protože jsem mívala pocit, že kdybych před ním ukázala jakoukoli ženskou slabost, klesla bych u něj. Když byl na podlaze brouk? Rozšlápla jsem ho. Když bylo něco na polici, kam jsem nedosáhla? Vzala jsem si židli a vylezla pro to. Když bylo víčko sklenice arašídového másla příliš utažené? Šla jsem až do svého bytu a poprosila o otevření svého tátu, než abych řekla Christopherovi.
Ale teď... teď jsem uvažovala, jestli to byla ta nejmoudřejší strategie. Dostanete kluka vážně tím, že se chováte, jako kdybyste je nepotřebovaly? Tak jsem Brandona před pár dny nedonutila, aby mě políbil. Požádala jsem ho o pomoc, abych se mohla vrátit do New Yorku a pak jsme se najednou líbali a on se mě zeptal, jestli chci být jeho holka.
Když jsem se chtěla líbat s Christopherem, nebývalo by prospěšnější, kdybych se chovala, jakože ho potřebuju? Aspoň trochu?
Fajn, nesnášim takové holky - všechny Whitney Robertson(ové) světa. Ale neměla náhodou toho nejfajnovějšího kluka školy (pokud se vám líbili sportovci v polokošilích a se svalnatými krky)?
"Táta McKayly Donforio pracuje v kanceláři ministra spravedlnosti," nabídl Christopher, očividně se snažící být nápomocný. "Možná by mohl pro tvojí mamku něc udělat."
McKayla Donforio? Jak Christopher věděl, kde pracuje její táta? Ačkoli, jak jsem znala namyšlenou Kaylu, nejspíš se s tím vychloubala během nějaké hodiny, když jsem tam nebyla. Pořád se vytahovala svým stipendiem a předsednictvím obchodního kroužku na Tribeca Alternative. Dokonce vychvalovala i svojí alergií na laktózu. Mít tátu v kanceláři ministra spravedlnosti by bylo pro holku jako je McKayla jenom nepatrně míň vychloubáníhodný.
Na druhou stranu - třeba spolu Christopher a McKayla chodili. Nevšimla jsem si snad, jak na něj během školního roku víc a víc zírá? Zvlášť od doby, co si ostříhal vlasy a začal chodit hlavně v černé (proč vůbec?). A neviděla jsem snad, jak se jeho pohled víc než jednou stočil jejím směrem? Dřív jsem si myslela, že jenom ze zoufalé nudy slěpě zíral na cokoli před sebou.
Mezi nimi nemohlo nic být. Nemohlo.
A přesto...
Mi najednou bylo zase do breku. Myšlenka Christophera s McKaylou byla s tím vším kolem už víc, než jsem mohla zvládnout.
A určitě potřebuju právě někoho z kanceláře ministra spravedlnosti státu New York, aby se hrabal v záležistostech Nikki Howard. To zrovna.
"Hej." Christopher se ke mně natáhl a jemně mi položil ruku na rameno. Byla jsem tak vyděšená - příliš zabraná do představ nich dvou na jedné schůzce McKaylina obchodního kroužku, že jsem skoro zapomněla, že tady je - že jsem úlekem nadskočila.
"Jsi v pořádku?"
"D-dobrý," řekla jsem. Moje oči byly zase plné slz. Rychle jsem si je setřela. "Jenom... alergie. Promiň. Asi bych měla jít..."
Vstala jsem a chtěla odejít dřív, než ztratím nad svými slznými kanálky kontrolu úplně. Stával se ze mě naprostej cvok. A taky - alergie? V zimě? Jasně. Válíš, Em.
"Ty jsi tím vážně rozrušená," řekl Christopher, který pořád seděl na sedačce. Na výmluvu s alergií mi neskočil. "Viď?"
"No," řekla jsem s popotáhnutím. Měla jsem menší výčitky svědomí, že považoval moje slzy za slzy zármutku nad pohřešovanou mamkou Nikki Howard, když to byly vlastně slzy kvůli němu? Jo. Ale co? Bylo trochu těžké cítit se kvůli tomu špatně, když se na mě koukal těma svýma modrýma očima tak starostlivě. "Chci říct, jo. Je to moje matka."
Óu, fakt dobrý, Em. Trochu hloupý, ne?
"Podívej." Christopher vypadal, že se k něčemu uvnitř své hlavy rozhodl. "Než půjdeš... jenom mě nech něco zkusit."
Vstal - čímž strčil do Cosabelly, která si povzdechla a stočila se do klubíčka - přešel přes obývák a zamířil chodbou pryč. Věděla jsem, že jde ke svému pokoji. Co se to dělo?
"Ehm. Christophere?" zavolala jsem za ním, když uplynulo pár minut a on se pořád nevrátil. Očividně mi nešel pro deštník.
"Tady," zavolal na mě. "To je dobrý. Pojď dovnitř."
Šla jsem za zvukem jeho hlasu a uvažovala, co tam proboha dělá, protože hledání deštníku pro mě by mu nemělo trvat tak dlouho.
A pak jsem ztuhla ve dveřích do jeho pokoje.
"Všechno by to bylo daleko snazší," bručel Christopher za opěradlem židle za stolem, "kdybysme mohli prolomit jejich firewall - "
Ale skoro jsem neposlouchala. To proto, že na vršku Christopherovy zaprášené police na knihy, která se v polovině prohýbala, protože na ní bylo vyrovnaných příliš moc knih v pevné vazbě, byla zarámovaná fotka...
Mě.
Ne McKayly Donforio. Ne Nikki Howard. Mě. Em Watts.
Byla ta fotka, kterou použili na mém pohřbu. Podle mého názoru nebyla zrovna lichotivá. Šlo o školní fotku, o které jsem mamce řekla, ať ji ani zbytečně nekupuje. To kvůli jednomu mému divně deformovanému zubu (vždycky jsem si myslela, že si ho jednoho dne nechám opravit. Smůla.). Ale mamka šla a i tak ji koupila, protože... no, kvůli tomu, co se stalo.
A teď stála jedna taková v Christopherově ložnici a na tak nápadném místě, že měl člověk kdekoli v místnosti pocit, že se na něj dívá.
"Čau, Felixi." Christopher mě ignoroval a mluvil ke svému počítači.
Od počítače se ozval pisklavý hlásek předpubertálního kluka a já uviděla na Christopherově monitoru jeho čtrnáctlitého bratrance Felixe, toho, který byl v domácím vězení v Brooklynu za nějaký druh zločinu hackování počítačů.
"Neodešel jsi odsud před chvílí?" chtěl vědět Felix. "Co je, zapomněl sis něco?"
"Mám tady svojí kamarádku Nikki," řekl Christopher. "Její matka se pohřešuje. Můžeš projet její záznamy, jestli něco nenajdeš?"
"Kamarádka?" Felixův hlas se o oktávu zvýšil. "Ty máš ve svym pokoji holku?"
"Jo, mám ve svym pokoji holku," řekl Christopher klidným hlasem. Nečervenal se, nebo tak, jak by se určitě dřív červenal. Tohle pro mě byl jen jasný důkaz, že má něco s McKaylou.
Ale potom... co tady dělal můj obrázek?
Abych řekla pravdu, nemohla jsem uvěřit způsobu, kterým se... no, ujal velení. Tohle nebyl Christopher. Christopher byl Doritos a kanál Discovery, neporoučel lidem kolem a neskypoval svému bratránkovi, aby "projel" číslo sociálního pojištění pohřešované ženy.
Tahle jeho změna mě trochu vyváděla z míry. V dobrém. Až na to o McKayle a fotce mého starého já.
"Můžeš jí pomoct?" zeptal se Christopher svého bratrance.
"Samozřejmě, že jí můžu pomoct," řekl Felix. Zněl jako dítě. Což nebylo tak nenormální, když jsem na monitoru uviděla, jak vypadal... vyzáblý krk, rozcuchané černé vlasy, beďary a tak dál. "Ukaž mi ji."
"Nepotřebuješ ji vidět," odvětil Christopher.
"Chci ji vidět," reagoval Felix. "Musim tady bejt celej den zavřenej. Jestli máš v pokoji holku, chci ji vidět."
"Nemůžeš - " začal Christopher.
Rychle jsem si stoupla tak, abych byla vidět čočkou kamery, co stála na Christopherově monitoru. "Ahoj, Felixi," řekla jsem, aby sklapnul.
Felix zaklel a najednou zmizel z obrazu. "Chrisi," zašeptal odněkud mimo kameru. "To je Nikki Howard. Neřekls, že ta holka v tvym pokoji je Nikki Howard."
"No," řekl Christopher znějící mírně pobaveně. "Ta holka u mě v pokoji je Nikki Howard."
"Jak," chtěl vědět Felix odněkud, kde se schovával, "jsi donutil Nikki Howard, aby šla k tobě do pokoje?"
Christopher se na mě ohlédl. Trochu se usmíval. "V podstatě mě sem sledovala," zavtipkoval. Nemohla jsem se na něj aspoň trochu taky neusmát. Pokud tohle všechno dělal, abych přestala plakat, fungovalo to. Páni. Měla jsem na něj pár slz vyzkušet už před lety. Bývala bych ho možná i donutila přepnout program, když se vždycky chtěl dívat na ty nudné epizody Top Gear. "Felixi, jsi jí schopný pomoct, nebo ne?"
"Samozřejmě, že jsem." Felix se znovu objevil na monitoru. Učesal si svoje rozčepířené černé vlasy a oblékl si jiné tričko. "Nazdárek, Nikki," řekl daleko hlubším hlasem. "Jak se vede?"
"Ehm," řekla jsem a trochu jsem se zasmála, navzdory svým obavám z celé situace. "Mám se fajn."
"Skvělý. To je skvělý," řekl Felix. "Takže mi jenom dej číslo sociálního pojištění svojí mamky a můžem jít na věc."
Letmo jsem se ohlédla po Christopherovi. "Myslím, že tohle policie už kontrolovala - "
"Policie!" vyhrl pohrdavě Felix. "Ty si myslíš, že mají stejné zdroje jako já, i když mi vzali mojí Wi-Fi a já se teď musim přiživovat na sousedovi? Věř mi, pokud není mrtvá, nebo nežije mimo civilizaci, najdu ji. Jenom vyklop to číslo, kotě."
Christopher mu pohrozil prstem a Felix se omluvil. "Promiňte, ehm, slečno Howard."
"Vlastně s sebou to číslo nemám," vysvětlila jsem. A potom, když jsem viděla Felixův skleslý výraz, jsem rychle dodala, "Ale asi ho můžu sehnat - "
"Báječný!" Felixovi se okamžitě zvedla nálada. "Hned jak ho seženeš, napiš mi! Nebo bys vlastně mohla přijít. Moje mamka dělá vážně dobrý chilli - "
Christopher se natáhl a vypnul monitor. Felix byl pryč.
"Je to tak trochu cvok," řekl omluvně Christopher. "Ale, ale věř nebo nevěř, vážně ví co dělá. Proto mu dal soudce místo plácnutí přes ruku půl roku. Táta mě tam každou neděli posílá, abych na něj měl dobrej vliv, ale myslím, že je to spíš naopak. Každopádně mi prostě to číslo dej, až ho seženeš. Určitě mu ho předám."
"Ehm, díky," řekla jsem s pohledem na svém obrázku, který po nás zubatě pošilhával. Rychle jsem se podívala jinam. "To je od tebe vážně milé."
Christopher pokrčil rameny. "Vlastně mi to můžeš oplatit. Tedy, jestli chceš."
Mohla jsem? Najednou mi hlavou prosvištěla spousta nápadů, jak bych mu to mohla oplatit. Ten trik s jazykem, ačkoli jsem pořád úplně nevěděla, jak na to, mě napadl první, což bylo zneklidňující. Musela jsem si sednout na Christopherovu pečlivě ustanou postel (Velitel věřil, že uklizená postel byl znak čisté mysli) dřív, než se mi podlomí kolena.
"Eh?" dokázala jsem vybreptnout, když jsem konečně mohla mluvit.
"Jo," přisvědčil Christopher "Takže. Jak moc jsi vůbec oddaná svému šéfovi?"
Tohle byla tak nečekaná otázka, že jsem bez rozmýšlení vyhrkla, "Komu?"
"Tvému šéfovi," zopakoval pomalu. "Robert Stark. Jak moc ho máš ráda?"
Naprosto zaskočená jsem se zakoktala, "P-proč?"
"Pracuješ pro společnost, která vykazovala minulý rok tři sta miliard dolarů v prodejích, většina ze zisku šla přímo do kapsy tvého šéfa. Jenom by mě zajímalo," řekl Christopher klidně, "co si o něm myslíš."
Byla jsem tak ochromená modrou barvou Christopherových očí, že dřív, než jsem se stačila zarazit, jsem se slyšela říkat, "Chce abych se promenádovala v celostátně vysílané televizi v diamantové podprsence za deset milionů dolarů. Co bys řekl, že si o něm myslím?"
Christopher se usmál. Když se usmál, s mými vnitřnostmi se stalo něco divného. Skoro jako by celé zkapalněly.
"Doufal jsem, že to řekneš."
A potom mi řekl, co plánoval. A co ode mě potřeboval.
A můj svět, který už byl naruby, se ještě jednou převrátil.
"Felix a já se snažíme najít skulinu, jak se dostat na ústřední počítač Starku už celou věčnost," řekl. "Ale nedaří se nám to. Jejich firewall je vážně dobrý. Takže mě napadlo, že bysme místo zadních dveří mohli zkusit jít přímo hlavním vchodem." Christopher se přestal usmívat a začal se na mě dívat s naprostou vážností. "Myslíš, že bys nám mohla získat uživatelské jméno a heslo nekoho, kdo pracuje pro Stark Enterprises? Nejlepší by byl někdo vysoce postavený, ale v téhle chvíli bysme brali kohokoli..."
Jenom jsem na něj civěla.
On ode mě chtěl tohle? Na to jediné jsem mohla myslet. Mizerný uživatelský jméno a heslo? Dávalo to smysl. Proč jsem byla vůbec překvapená? Vždyť ten kluk měl na svojí polici fotku mrtvý holky. A ne malou, ale lesklou osm krát deset a s očima, které vás pronásledovaly, kamkoli jste šli.
Super. Teď jsem ještě začínala žárlit sama na sebe.
Vstala jsem. Přešla k oknu. A k Christopherovu překvapení jsem k němu naklonila a trhnutím jej otevřela, čímž jsem dovnitř pustila proud studeného vzduchu, stejně jako vytrvalé bubnování té plískanice a hluk dopravy na Bleecker Street před domem. Doufala jsem, že hlučná překážka ztíží každému, kdo by nás poslouchal, rozumět, co přesně říkáme.
"Co děláš?" zeptal se zvědavě. Musel trochu zvýšit hlas, aby byl přes ten pouliční ruch vůbec slyšet.
Rukou jsem zamávala kolem své hlavy. "Napadlo tě někdy," zeptala jsem se, "že by mohli poslouchat?"
Christopher na mě zíral. "Kdo?"
"Stark," zašeptala jsem. Když jsem to říkala, začalo mi srdce bušit ještě rychleji. Ne kvůli myšlence, že by nás Stark poslouchal, ale proto, že se na mě Christopher díval... vážně se na mě díval, jako by mě skutečně viděl poprvé jasně.
Až na to, že to tak, samozřejmě, nebylo.
Christopher se zasmál. "Stark? Tady? To jako vážně?"
Smrtelně vážně. Ale to jsem mu nemohla říct. Zvlášť ne teď.
"Christophere, neměl bys je podceňovat," řekla jsem místo toho. "Oni... oni toho dost ví."
Začal se smát ještě víc. "Jsi paranoidní."
"Možná," řekla jsem, když jsem šla zpátky na svoje místo na kraji jeho postele. "Možná bys taky mohl zkusit být trochu paranoidní. To, o čem mluvíš... je to šílené. Chci říct... co uděláte, až se dostanete do jejich systému?"
Vypadal překvapeně.
"Sejmeme je," řekl takovým Co jiného? tónem.
Sejmout. Jako kdyby to bylo tak jasný. A jako kdyby to bylo tak snadný. Jako kdyby on byl Robin Hood a Stark Enterprises jenom kočár plný zlata, který se chystal vyloupit.
"Není to trochu... dětinský?" Když jsem přemýšlela, jak mu to, co jsem chtěla říct, říct bez toho, abych se ho nějak dotkla, zastrčila jsem si vlasy za uši. "Jo, jasně, jo, takže jejich systém se na pár hodin složí. Naštveš pár majitelů Stark telefonů, nebo tak. Možná se dostaneš do Google zpráv. Ale... jaký to má smysl? Jenom abys jim ukázal, že můžeš? Že máš lepší počítač, než oni? To je toho."
"Ne, ne," zavrtěl Christopher hlavou. "Ty mi nerozmíš. Chtěl jsem říct, že smyslem je je sejmout. Složit Stark Enterprises. Nadobro."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marta | 19. května 2010 v 18:05 | Reagovat

WOW :-D
Dííky moc dííky,že jsi přeložila další kapitolu. :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.