Exkluzivní úryvek z knihy "Runaway"

2. května 2010 v 14:58 | Susannah |  Runaway
Na internetu se úryvek objevil díky Novelicious.com, který jej u sebe uveřejnil jako součást Runaway turné po blogosféře.
Překlad najdete uvnitř článku - jsou to první 2 kapitoly a tudíž prvních 20 stran knihy.
Doufám, že vám to udělá radost.

Pozor na SPOILERY na Being Nikki!

:)

oOo

JEDNA

Takže podle bulváru jsem na tajném (teď už tedy tak tajný není. Děkuji, Us Weekly) a romantickém útěku se svou láskou Brandonem Starkem, jediným synem a dědicem milionáře Roberta Starka, v současné době čtvrté nejbohatší osoby světa, hned po Billu Gatesovi, Warren Bufferrovi a Ingvaru Kampradovi (který založil IKEU, kdybyste nevěděli).
Paparazzi si totiž udělali kemp okolo přímořské vily, kde se s Brandonem schováváme. Kryjí se v písku po celé délce pláže, krčí v příkopech na obou stranách silnice, své teleobjektivy (pozn. jde o objektiv ideální pro focení pro reportáže, prostě to má dobré zaostřování na větší vzdálenosti) na nás míří skrz křoví v naději, že mě zachytí polonahou na jednom z polstrovaných lehátek u bazénu (jako kdyby se to vůbec mohlo stát).
Dokonce jsem si předtím všimla jednoho z nich, jak sedí v koruně stromu a snaží se získat společný snímek mě a Brandona Starka, když jsme vycházeli z domu, abychom koupili nějaké jídlo v místní restauraci s mořskými plody.
To, že si tvář Starku a dědic celého bohatství Starku spolu během svátků užívají, je asi zpráva hodná titulní strany. Moje spolubydlící Lulu mi psala, že zaslechla, že naše společná fotka může vynést něco nad 10 táců... pokud budu tváří k objektivu a budu se usmívat.
Lulu taky říkala, že zatím se neobjevil ani jeden snímek, kde bych se usmívala do kamery. Ani v jednom časopise, ani na žádné webovce.
Vím, že lidé přemýšlí, jak je to vůbec možné.
Jsem přece ta dívka, co má všechno, ne? Toho trpasličího pudlíka, kterého mám pořád v patách; ty husté a smyslné blond vlasy; to perfektní tělo; úžasného přítele s nekonečnou sumou na kreditce, který mě má tak rád, že vykoupil všechno zboží v mé velikosti v místním butiku, jen proto, že jsem řekla, že nepůjdu na večeři, protože nemám co na sebe.
Ten samý úžasný přítel, který zrovna přecházel chodbou před mým pokojem tam a zase zpátky, protože se nemohl dočkat, až mě doprovodí dolů k okázalému modernímu stolu z oceli a skla.
"Tak jak to vypadá?" zeptal se, když po x-té za poslední hodinu klepal na mé dveře.
"Moc dobře ne," zaskřehotala jsem. Podívala jsem se na svůj odraz v zradle nad toaletním stolkem před sebou. "Myslím, že mám horečku."
"Vážně?" Brandon zněl sladce znepokojeně. Ten nejlepší přítel, kterého by si mohla dívka přát. "Možná bych měl zavolat doktora."
"Ou," odvětila jsem přes dveře, "To není nutné. Myslím, že jenom potřebuju tekutiny. A klid v posteli. Asi by bylo nejlepší, abych dneska zůstala u sebe v pokoji."
Věděla jsem, že každý, kdo by mě v tu chvíli viděl - třeba skrz vysoce výkonný teleobjektiv - by se ptal, Co je s touhle dívkou? Koneckonců jsem předstírala, že je mi špatně, abych se vyvlíkla z večeře se sexy synem jednoho z nejbohatších chlápků Ameriky a bydlela jsem v jeho honosné vile inspirované Frankem Lloydem Wrightem. Celek doplňoval obrovský vyhřívaný vekovní bazén (jehož okraje nebyly vidět, aby to vypadalo, že voda je součástí horizontu). Podél jedné stěny domu bylo akvárium, dost velké, aby se do něj vešli Brandonovi mazlíčci - trnucha (pozn. rejnok s jedovým bodcem na ocase) a žralok (tak nějak to sedí, že zrovna Brandon Stark má jako mazlíčka žraloka, viďte?), dům měl vlastní divadlo se sedadly pro dvacet lidí a garáž pro čtyři auta, kde měl Brandon zaparkovanou svou kolekci evropských sporťáků, kam patřilo i jeho úplně nové pryskyřníkově žluté Lamborghini Murciélago, vánoční dárek od taťky, na který byl Brandon nesmírně hrdý.
Každý jiná by se se mnou bez dlouhého rozmýšlení prohodila.
Ale žádná jiná neměla moje problémy.
No... možná jedna.
"Nemysli si, že tohle znamená, že tě mám ráda," informovala mě Nikki, když se vřítila do mého pokoje dveřmi spojujícími ho s tím jejím. Měla na sobě křiklavě barevné dlouhé šaty, koženou motorkářskou bundu, boty na podpatku lemované třásněmi a neobyčejně velký blyštivý náhrdelník, který vypadal, jako by se na její hruď vyzvracel nějaký ožralý vysokoškolák.
"Bez starosti," odvětila jsem. Nikki dávala to, že mě nemá ráda - tudíž, že pokud to není nevyhnutelně nutné, tak se mnou nechce strávit ani minutu - najevo víc než jasně.
"Tvoje zrcadlo je totiž větší než moje," řekla, když klapala přes pokoj, aby se prohlédla v mém zrcadle, "a já chci vidět, jak v tomhle vypadám."
"Sluší ti to," zalhala jsem.
Nikki ale při mém komplimentu zazářila. To byla úleva. Bylo to vůbec poprvé, co se na mě usmála - nebo aspoň mým směrem - během těch pár dní, před kterými jsme v přístáli v tomhle subtropickém letovisku. A kdo by jí to měl vůbec za zlé? Nejen, že se tu nudila, když byla zavřená v tomhle domě, ať byl jakkoli luxusní. Nemohla jít do města, protože by ji mohl vyfotit nějaký paparazzi.
A i když by nikdo z nich neměl nejmenší tušení, kdo je, když by se její fotka objevila v časopisu, mohl by ji poznat někdo, kdo znal předchozí život jejího těla a mohl by se divit, co se sakra dívka, která měla být mrtvá, naprosto živá producíruje po světě s tímhle odporným náhrdelníkem.
Protože Nikki byla stejně jako já členkou Chodících mrtvol. Ale Nikkiino tělo mělo být narozdíl ode mě mrtvé a pohřbené.
"Myslíš?" Nikki na sebe zírala do zrcadla pokrývajícího celou jednu stěnu mého pokoje, tu naproti další stěně, tentokrát prosklené, kterou bylo vidět na vlny Atlantiku - v tuhle noční hodinu černé a hrozivé a jen pár set metrů od domu.
Potom si roztržitě zastrčila pramen svých štředně dlouhých kaštanově hnědých vlasů za ucho a zašklebila se na mě. "Mh," zabručela. "Jaký to má smysl? Proč se vůbec snažim?"
"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se nechápavě. "Vypadáš skvěle."
Oukej, přeháněla jsem. Ale jenom trošku. Kdyby jen nosila líčení, které by se hodilo k jejímu novému tónu pleti a přestala si žehlit vlasy, než jí vypadají, a začala by nosit jiné než mnou vyřazené oblečení, které pro mě v butiku ve městě koupil Brandon, které jí bylo přílíš těsné a dlouhé, což si zjevně neuvědomovala, vypadala by vážně dobře. Ale já jí ani náhodou nehodlala říkat něco,co by nebylo stoprocentně pozitivní. Nikki jsem na své straně chtěla daleko víc než Brandon.
"Ale myslíš si, že se v tom budu Brandonovi líbit?" zeptala se nervózně Nikki.
Právě jsme se dostávaly ke kořenům problému: k důvodu, proč jsem předstírala nevolnost... aby ona mohla získat nějaký čas jen ve dvou s Brandonem, bez toho, abych jí já kradla jeho pozornost.
"Určitě," zalhala jsem.
Bylo by lepší, kdyby ano. Věděla jsem, jak zoufale toužila po jeho pozornosti.
Ne, že bych jí nerozuměla. Vážně, kdo by nemiloval Brandona Starka? Měl všechno, co by holka mohla od kluka chtít: ohromující vzhled, záviděníhodnou kolekci sporťáků, starý dům v Greenwich Village a dům na pláži v tropech, nehledě na jeho přístup k soukromému letadlu, kterým se mohl dostávat z jednoho do druhého.
Brandon by byl pro nějakou dívku vážně skvělý přítel.
Až na tu část jeho osobnosti, která se chovala jako bezpáteřní zmetek, samozřejmě.
Když se Nikki otočila zpátky k zrcadlu, zírala jsem na její zátylek. Nemohla jsem si zabránit sáhnout prsty na místo pod svými vlasy, kde před více než třemi měsíci chirurgové ve Starkově institutu pro neurologii a neurochirurgii rozřízli tuhle lebku, vytáhli odtamtud Nikkiin mozek a nahradili ho tím mým.
Znělo to jako něco z laciného televizního filmu, u kterého by se dalo během deštivé neděle odpočinout s velkou mísou popcornu.
Až na ten fakt, že se mi to ve skutečnosti dělo.
A tušila jsem, že ve stejnou chvíli, kdy byl můj mozek vkládán do Nikkiina těla, jeden z těch neurochirurgů tajně vzal mozek Nikki a dal ho do těla dívky stojící přede mnou.
Nikki - tedy její mozek - měla umřít.
A její tajemství mělo zemřít s ní.
Bohužel pro pana Starka - ale naštěstí pro Nikki - Nikki byla stále velmi živá. Jak její mozek, tak tělo.
Jenom ne jako jeden celek.
Nicméně její tajemství zůstává tajemstvím.
A Brandon se nijak zvlášť nesnažil ho z ní lichotkami vymámit... hlavně proto, že byl poslední dobou příliš zaneprázdněn lichocením a mámením mě.
A bylo nad slunce jasné, že mě Nikki příliš nenáviděla, aby byla schopná mi říct cokoli společensky přijatelného, navzdory tomu, jak jsem se snažila ji rozpovídat. Uvažovala jsem, do jaké míry je důvodem to, že její jizva pořád někdy tak pobolívá stejně jako ta moje.
"Jsem si jistá, že máš pravdu," řekla Nikki se zdviženým nosem, když vycházela z mého pokoje. "Brandon miluje modrou barvu."
Vážně? To pro mě byla novinka.
Zjišťovala jsem, že toho, co je pro mě ohledně ex-přítele Nikki Howard novinkou, je poměrně hodně. Jeho oblíbená barva byla to nejmenší.
Co třeba fakt, že má tajné plážové doupě, kam si rád zašívá holky, které buď unesl proti jejich vůli, jako to udělal mně, nebo je plánuje svést a potom vydírat, aby dostal co chce, což provádí Nikki...
... , aby totiž dostal informaci, kterou by mohl použít proti svému otci, aby pak mohl sám převzít jeho firmu. Super!
Jo. Kdyby se teď ukázalo, že Brandon Stark se taky rád hraje kroket se svou sbírkou trpasličích poníků a obléká se u toho do kostýmu jahodového dortíku, už bych nebyla ani trochu překvapená.
"Em?" zabušil Brandon znovu do mých dveří.
"Co?" vyštěkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Bolest hlavy jsem opravdu nepředstírala.
"Myslím, že jsem našel lék na to, co ti je," řekl Brandon přes dveře.
Překvapeně jsem vzhlédla.
Protože lék na to, co mi je, neexistuje, když to, co mi je, je naprostoá šaškárna.
"Vážně? A co?"
"Říká se tomu raději bys odtamtud měla vylízt," řekl Brandon úplně jiným tónem, "nebo budeš litovat."
Aha. Správně. Já zapomněla.
Protože bulvár se spletl.
Nejsem na romantickém výletu. Sice nejsem zrovna za mřížemi.
Nejsem spoutaná a na rukou nemám želízka.
Taky vedle mě nestoíjí muži v černých oblecích a nemluví do miniaturních mikrofonů ve svých rukávech.
Ale i přesto jsem vězněm Brandona Starka.
oOo

DVĚ

Otevřela jsem dveře a zůstala v nich stát oblečená do té sametově černé večerní róby, kterou sem Brandon nechal poslat na slavnostnější příležitosti - například na večeři připravovanou špičkovým šéfkuchařem, kterého sem Brandon na týden odklákal z nedalekého pětihvězdičkového hotelu.
Skutečnost o Brandonovi Starkovi: Když se snaží udělat dojem na dámu, tak nedělá hlouposti.
Otázkou bylo, proč ale nevěděl, kterou má správně oslňovat? Měl se snažit naklonit si Nikki, ne mě.
Ne, že by se u ní vůbec musel nějak moc snažit. Kdyby na ní vydal jen polovinu energie, kterou spotřebovával na mě, Nikki by mu zobala z ruky.
Proč tomu nerozuměl?
Možná ze stejných důvodů, proč si myslel, že poflakování se na tatínkově jachtě v tričku Ed Hardy a hvězdami kdejaké reality show je geniální.
Je tak trochu hloupý.
A přesto je zároveň naprosto zlý.
Ukazuje se, že kombinace těch dvou je smrtelná. Tedy pro mě.
Brandon chvíli nic neříkal. Jenom na mě zíral, oči stejně prázdné, jako vždy vypadají oči uživatelů Macu, když některá aplikace na jejich počítači neodpovídá
Což bylo dobře. Znamenalo to, že plán B - se kterým jsem přišla pro případ, že by plán A, předstírání nevolnosti, nevyšel - fungoval. Možná zvenku vypadám jako bezbraná blondýna, ale ve skutečnosti mám v rukávu několik es.
Jedno z nich byl Armani, kterého jsem měla na sobě. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla na věšáku, co sem poslali z toho drahého značkového butiku, který se pro mě Brandon rozhodl vykoupit, jsem věděla, že tyhle šaty budou mým spojencem.
Možná o módě vůbec nic nevím a před několika měsíci jsem byla nejhůře oblékanou dívkou v celém jedenáctém ročníku na střední Tribeca Alternative.
Ale vždycky jsem se učila rychle.
"Brandone," oslovila jsem ho. Dlouhá chodba - na jedné straně prosklená tak, že člověk mohl vidět oceán a písčitou pláž (když venku nebyla taková tma) - byla až na nás dva prázdná (a samozřejmě paparazzi. Jsem si poměrně jistá, že soukromá ochranka, kterou Brandon najal, a která teď hlídkovala kolem doma, dokázala odehnat jen fotografy). Zavřela jsem za sebou dveře pokoje pro hosty, aby Nikki nemohla ani náhodou zaslechnout to, co jsem se mu chystala říct.
Došlo mi, že to asi bude zbytečné. Už dřív jsem se ho snažila přivést k rozumu.
Ale ne v Armanim.
"Tohle je směšné," pokračovala jsem. "Měl by ses snažit svádět Nikki, ne mě. To ona zná tajemství, kvůli kterému se ji tvůj otec pokusil zabít. To, co chceš získat, aby ses zbavil svýho táty a převzal firmu, vzpomínáš?"
Brandon se na mě jenom upřeně díval. V určitém smyslu není o nic chytřejší než Jason Klein, král Chodících mrtvol (neboli sportovních nadšenců) na mojí střední.
Brandon byl jen bohatší a víc kašlal na pravidla slušného chování.
"Což je super, ale já se potřebuju vrátit zpátky do města," řekla jsem mu. Snažila jsem se mluvit pomalu a jasně, aby mi rozuměl. "Za pár dní je módní přehlídka Stark Angel. Víš, že tam nesmím chybět. Ten romantický výlet na svátky s Brandonem Starkem? Tisk ti to spolkl."
I když jsem si vážně nedokázala představit, že by z toho moje mamka byla dvakrát nadšená. Ne, že bych s ní doteď mluvila. Nechávala jsem její hovory přesměrovávat do hlasové schránky. Věděla jsem, že kdybych s ní mluvila, ta ublíženost, kterou bych ve jejím hlase slyšela - Vážně, Em. Strávit týden s chlapcem? Co se to s tebou děje? - by byla jako bodná rána přímo do prsou.
Ale co bylo horší, nikdo jiný kromě ní - a samozřejmě Lulu a mojí agentky Rebeccy, která mi už asi milionkrát volala - mi v hlasovce vzkaz nenechal.
Nikým jiným jsem myslela tu osobu, u které jsem se nejvíc bála, že jsem jí svým útěkem s Brandonem Starkem ublížila.
Správně: Christopher Maloney, láska mého života, nezavolal.
Nevím, proč jsem si po tom, co jsem mu udělala, myslela, že zavolá. Lhala jsem, že ho už nemiluju... a místo toho miluju Brandona. Ne, že bych si zasloužila, aby mi volal. Nebo psal e-mail nebo textovku a cokoli dalšího.
Asi jsem si jenom myslela, že o sobě dá nějak vědět... i kdyby mi jenom poslal dopis plný hořkých výčitek, nebo tak něco. Jasně, že bych si neužívala pozici adresáta mailu Drahá Em: Dík za zničení mého života. Christipher přece nevěděl, že mě Brandon donutil, abych mu ty věci řekla.
Ale i dopis Drahá Em by byl lepší než tohle ledově studené ticho...
Ale ne. Nic.
Raději bych na to teď neměla myslet.
Ani později.
"Ale nakonec," donutila jsem se směrem k Brandonovi pokračovat, "začnou mí blízcí mít podezření. Oni vědí, že ty a já nejsme... no, to co se jim ty snažíš vnutit, že jsme."
Samozřejmě jsem lhala. Mí blízcí neměli tušení, že jsem Brandona nemilovala a tohle všechno byla snůška nesmyslů. Nevěděli to. Nechodila jsem koneckonců kolem a neužívala si snad s každým hezkým klukem, na kterého jsem od chvíle, kdy se můj mozek dostal do tohohle sexy těla, narazila? Jak by mohl kdokoli asi vědět, na kterém z těch kluků mi vůbec zálěželo a na kterých ne?
Správně: za tuhle situaci jsem si mohla sama.
A já jediná jsem se z ní mohla dostat.
O což jsem se právě pokoušela, i když to tak nemuselo vypadat.
"Musím se dostat zpátky do města," zopakovala jsem Brandonovi, získávala jsem čas. "Jenom mě nech - "
Brandon se natáhl a položil mi prst na rty. A nechal ho tam.
"Ššš," řekl.
Jo. Očividně se zase restartoval. Jeho zornice přestaly vypadat jako dva vypnuté monitory. Udělal krok dopředu.
Teď ode mě stál jen několik centimetrů a shlížel na mě s výrazem, který jsem nechápala.
Ale který mě na něm, jako poslední dobou dost věcí, trochu děsil.
"Všechno bude dobré," řekl hlasem, o kterém si nejspíš myslel, že je uklidňující.
Až na to, že jsem byla klidná asi jako Dalmatin v domě Cruelly de Vil.
"Vím, co dělám," pokračoval.
"Um," zamumlala jsem přes jeho prst. "Myslím, že asi nevíš. Protože Nikki ti nic neřekne, pokud se nepřestaneš věnovat míň mně a víc - "
Potom svůj prst odtáhl a začal se ke mně hlavou sklánět, aby umístil svoje rty tam, kde byl před chvílí jeho prst.
Fuj, ne. Vážně? Zase?
Měla jsem husí kůži a ne kvůli tomu, že jsem měla šaty bez rukávů.
Víte, nemohla jsem to mít Brandonovi za zlé. Už měsíce jsem chodila kolem a vysílala k němu špatné signály. A docela ho i využívala. To byla holka, do které jsem se od stání se Nikki proměnila. Nebylo to příjemné přiznat, ale byla to pravda.
Ale okolnosti teď byly jiné. Konečně jsem měla hlavu zase na svém místě, obrazně řečeno.
Nicméně jsem věděla, co musím udělat. Co jsem už musela vydržet celý týden.
Je to to, co musí modelky dělat pořád: předstírat, že je nám v tom, co máme na sobě, pohodlně, nebo, že si užíváme co jíme, nebo že stání v tom ledovém a rozbouřeném oceánu není žádný problém.
Není to ta nejtěžší věc na světě. Vlastně mi to začalo docela jít.
A zrovna v tomhle případě to bylo vážně dobře.
Protože s vězni se vždy zachází lépe, když vychází se svými dozorci.
A je větší šance, že dozorce udělá chybu a poleví, když si myslí, že ho má jeho vězeň vlastně trochu rád.
A to by umožnilo vězni utéct.
Problém byl, že jsem nemohla utéct, dokud nedostanu, co potřebuju: tu informaci, která mě sem v první řadě dostala.
Proto musím být na Nikki hodná, než se vyžvejkne, ať je na mě jakkoli hnusná.
Takže ať se mi Brandon hnusí sebevíc, musím to teď vydržet.
Nikdo netvrdil, že být vězněm bude snadné. Takže jsem udělala, co jsem musela: nechala se políbit. Ke svému štěstí jsem kromě blížících se Brandonových rtů zaregistrovala ještě otevření nedalekých dveří.
To nebyl plán C.
Ale stačilo to.
Rychle jsem uskočila, šťastná, že mám záminku, protože i Brandon by musel přiznat, že si nemůže dovolit, aby ho Nikki viděla, jak mě líbá.
Ozvaly se kroky - dunící, žádné tiché klapání podpatků - na mramorové podlaze a já se otočila a uviděla blížícího se Stevena, Nikkiina staršího bratra.
"Čau," kývl na nás.
"Ahoj," odvětil Brandon. Jeho odpověď byla ve svém nedostatku nadšení směšná. Jeho přístup k Stevenovi byl během posledního týdne chladný. Zatímco musel předstírat nadšení, kdykoli do místnosti vpochodovala Nikki, u jejího bratra se snažit nemusel.
"Takže," řekl Steven, když kolem nás pomalu procházel. "Jak je?"
"Dole v jídelně se podává večeře," řekl Brandon odměřeně. Jeho tón jasně naznačoval - Tak proč neodtáhneš tam a nenecháš nás napokoji?
"Fakt?" Steven ani trochu nepůsobil, že by spěchal.
A proč taky? Ani Steven nemohl vycházet z domu, aby ho někdo nevyfotil a nevypátral ho Robert Stark, který neměl vědět, kde Steven a jeho máma jsou... aby se je nesnažil odstranit tak, jako se o to pokusil s Nikki.
"Jakou kulinářskou specialitou nás oslníš dnes, Brandone?" zeptal se Steven.
Vtipné na tom bylo, že Brandon byl příliš natvrdlý, aby si všiml sarkasmu v jeho hlase. Musela jsem skrýt úsměv. Stevenovi byla večeře naprosto ukradená. Nenáviděl Brandona stejně jako já. Nikdy to neřekl...
... ale mně to bylo naprosto jasné.
"Krabí polévka," řekl Brandon, "a nějaký krabí salát - možná krabí rolky - s foie gras (pozn. paštika z husích jater), nebo něčím podobným."
Když Brandon mluvil, zamířil Steven k schodišti do prvního patra. Protože obvykle během Brandonovy řeči opouštěl místnost. Tak moc ho nesnášel.
Ve své hlavě jsem ječela, Nechoď Stevene! Nenechávej mě s ním samotnou!
Ale samozřejmě jsem nic takového říct nemohla. Musela jsem být zvořilá. Navenek.
"A potom," pokračoval Brandon znuděně," filet mignon. Jako dezert je čokoládové soufflé."
"To zní skvěle," řekl Steven přes rameno. Měl na sobě oblečení, které mu Brandon koupil, černé džíny a tmavě šedý kašmírový svetr, jehož rukávy si vykasal nad lokty. Všichni - kromě Nikki a její mamky, které měly čas hodit si do tašek pár věcí, než odešly z domu doktora Fonga - jsme dorazili jen s oblečením, které jsme právě měli na sobě (a s našimi psy), jak rychle jsme se snažili utéct Robertu Starkovi.
Brandon byl v ujišťování se, že Steven a jeho mamka mají všechno, co potřebují, protože ze strachu ze Stark Enterprises nemohli používat svoje kreditní karty, víc než štědrý.
Ale cítila jsem, že Stevena obtěžovalo být zavázán synovi muže, který jeho rodině způsobil tolik bolesti. Vlastně Brandonovi nikdy neřekl nic otevřeně neslušeného.
Ale dělal věci, které lidé, uvědomělejší než Brandon, mohli za neslušené považovat. Jako odcházení, když Brandon pořád ještě mluvil.
"Zase filet mignon. Super," utrousil Steven, když scházel dolů. "Jo, Brandone," dodal bezstarostně. "Víš, že ti hoří Lamborghini, že jo?"
Brandonova ruka se sevřela kolem ocelového zábradlí a ztuhla.
"Co?"
"Tvoje nový Lamborghini," řekl Steven. "Zrovna jsem si toho všiml, když jsem se podíval přes příjezdovou cestu. Hoří."
Ano. Konečně. Plán C v akci.
Brandon letmo vyhlédl skrz okno přes celou stěnu, kudy bylo vidět před dům, vypadal pochybovačně, něco jako, Jasně. Moje auto hoří.
O vteřinu později se jeho chování úplně změnilo. Vypustil z pusy nadávku, která mi ozvěnou hrála v uších.
"Moje auto," zaječel. "Hoří!"
"To jsem říkal." Steven zatřásl hlavou a podíval se zpod schodů nahoru na mě, jakoby chtěl říct, To je ubožák. "Neříkal jsem to?"
Brandon zaječel další nadávku, oběma rukama se chytil za hlavu, vyřítil se kolem mě tak, že mě ve spěchu skoro shodil ze schodů a potom se prohnal kolem Stevena.
"Volejte policii!" zavřeštěl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adrianga* | E-mail | Web | 2. května 2010 v 17:50 | Reagovat

super! :-)

2 Marta | 6. května 2010 v 16:45 | Reagovat

Díky Díky mooooooooc

3 Marthas | 4. října 2011 v 15:20 | Reagovat

Suuuuuuuuuuuuuuuuuuper. Ti ď. :-D

4 Ivanka | 10. prosince 2011 v 17:39 | Reagovat

Chci další kapitoly:-)

5 Susannah | Web | 10. prosince 2011 v 18:18 | Reagovat

Další kapitoly nebudou, už i tak jsme jich přeložily dost a nechceme porušovat autorská práva Meg překládáním úryvků, které sama nedala v angličtině k dispozici na internet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.