Speciální sněhový úryvek z knihy "She Went All the Way"

27. listopadu 2010 v 0:49 | Elaine |  Kniha SWAtW
Sněží! Z okna vidím úplnou chumelenici.
Právě na počest letošní první sněhové nadílky mě napadlo připravit úryvek. Susannah se ten nápad líbil a vytvořila vločkový banner.
Kniha She Went All the Way je jediná samostatná kniha pro dospělé od Meg Cabot, za několik měsíců vyjde i u nás (jako "Slepá vášeň") a já doufám, že vás tehle úryvek nasměruje do knihkupectví a knížka se vám bude líbit.
Tenhle úryvek mám hrozně ráda, je docela akční.
She Went All the Way


Jen pár slov na úvod, abyste měli jasno, pokud jste nečetli anotaci.
Lou Calabrese je oscarová scénáristka, Jack Townsend je slavný herec, miláček Ameriky. Jsou na Aljašce, jedou na natáčení čtvrtého filmu Copkiller, Jack tam má hlavní roli a scénář je od Lou. Lou tam jede, aby rozmluvila režisérovi jednu věc s odpálením části Mt. McKinley. Ti dva se celkem nesnáší.
Jackova postava ve filmech Copkiller se jmenuje Pete Logan.
Louin bývalý přítel Barry se před pár dny tajně oženil s Gretou, Jackovou bývalou přítelkyní. Barry i Greta jsou herci. Oba hráli v Hindenburgu, filmu, který Lou napsala a dostala za něj Oscara. Nějaká recenze uvedla, že Hindenburg byl "triumf lidského ducha".

oOo

Lou tomu nemohla uvěřit. Tohle se vážně nemohlo dít. Jako kdyby posledních dvacet čtyři hodin nebylo dost hrozných, teď byla uvězněná ve vrtulníku s Jackem Townsendem a šíleným pilotem.
Neexistuje spravedlnost. Na světě prostě neexistuje spravedlnost.
No, předpokládala, že si o to řekla. Studio by nebylo ani z poloviny tak ochotné přijmout další scénář na Copkillera, kdyby nebylo hvězdného úspěchu Hindenburgu, což znovu dokazuje, že kdyby prostě napsala hezkou malou romantickou komedii místo zatraceného triumfu lidského ducha, její život by byl o dost jednodušší.
"Whoa," řekl Jack, když jeho oči podobné modrým elektrickým výbojům zaregistrovaly osmatřicítku namířenou jemu do obličeje. "Hele. Moment."
"Je mi to vážně líto, pane Townsende," řekl znovu pilot Sam, jeho hluboký hlas zněl v Louiných sluchátkách skutečně kajícně. "Ale musím udělat, co mi nařídili."
"Děláte si srandu?" Jack, a to bylo jeho plus, neztratil hlavu. Ani nebyl vyděšený podle toho, co Lou mohla posuzovat. Dokonce si pamatoval, že musí mluvit do mikrofonu, co visí na straně sluchátek, aby ho Sam mohl slyšet. "No tak. Vy mě chcete zastřelit? Uvnitř vašeho vrtulníku?"
Sam smutně přikývl. "A vyhodím vás ven," řekl. "Proto jsme si nemohli vzít Cessnu."
"Ale…" Lou nevěděla, jestli Jack hraje na čas, nebo ho to vážně zajímá. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, zeptal se, bez svého obvyklého sarkasmu, jen zmateně: "Proč?"
Sam pokrčil rameny. "Už jsem vám to pověděl," řekl. "Mám své rozkazy. Neudělám to a oni mi nezaplatí. A já vážně potřebuju ty peníze, pane Townsende. Dlužím několika lidem. Teď kdybyste prostě mohl-"
Lou bušilo srdce a vyschlo v ústech, nicméně rozepnula svůj bezpečnostní pás, aby se mohla naklonit dopředu. Snažíc si vybavit četné příběhy o řešení potíží, zejména těch zahrnujících zbraně, které její otec vykládal během večeří, řekla, jak doufala, vyrovnaným a uklidňujícím hlasem: " Tohle je směšné, Same. Nemůžete zastřelit Jacka Townsenda. Co všichni řeknou, až se na natáčení objevíme bez něj?"
Sam se na ni omluvně podíval. "Neletíme na natáčení, slečno. Chápete, mám se zbavit pana Townsenda a pak letět k-no, to nepotřebujete vědět. Ale můj plat tam s nimi čeká na mě. Po tomhle jdu do důchodu, chápete?"
Lou polkla. Připadala si, jako by měla v ústech písek. Mumie se vrací, 2001. V tom filmu bylo hodně písku. "A co já?" řekla chraplavým hlasem.
A ačkoli očekávala jeho další slova, stejně ji přeběhl mráz po zádech, mnohem horší než jaký způsoboval arktický vzduch, který topení ve vrtulníku nedokázalo úplně ohřát.
"Neměla jste letět s námi. Nemají být žádní svědkové."
Ne. Samozřejmě, že ne. Proto byla Vicky odvolána na poslední chvíli, nebo ne? Ale zjevně zapomněli na Lou - ať už vraždu Jacka Townsenda vymyslel kdokoli, zapomněl na ni.
No, a proč taky ne? Ona byla koneckonců jenom scénáristka a každý ví, jak jsou scénáristi nahraditelní. V Americe snad neexistuje zaměstnanec Starbucksu, který by někde v šuplíku neměl schovaný alespoň jeden scénář.
"Podívejte," řekl Jack a Lou poznala jeho přátelský, rozumný tón, který používal jako detektiv Pete Logan při natáčení scén s vyjednáváním o zajatcích. "Ehm, Same, že? Podívejte, Same, jsem si jistý, že ať už vás platí kdokoli, nabídl vám za vaše služby docela hodně. Ale já jsem dost bohatý. Co kdybych vám zdvojnásobil váš plat a vy mě necháte žít?"
Lou málem vyskočila ze sedadla. To byl trik přímo z Copkillera II, trik, který osobně napsala. Ale Jack byl dost duchapřítomný, zapamatoval si to a dobře to použil ve špatné situaci, což bylo něco, co ona nikdy nedokázala… použít fiktivní zkušenosti postav ve skutečném životě. Postav ostatních lidí, jistě, ale nikdy ne svých.
Pilot vrtěl hlavou, dokud se mu nekývala dvojitá brada. "Musíte si myslet, že jsem dost hloupý," řekl a znovu nezněl vůbec rozmrzele. Prostě zněl… no, smutně. "Vím, že mě prostě později udáte," pokračoval. "Je jenom jedna možnost, jak tohle může skončit. A myslím, že víte, co tím chci říct."
Lou, ochromená hrůzou, zírala na podsaditého muže, který seděl před ní, jak nonšalantně míří pistolí na srdce Jacka Townsenda. Zírala, dokud ji něco nepřimělo odvrátit pohled mírně napravo, že si všimla, že Jack taky zíral… jenom ne na kandidáta na svou vraždu. Ne, Jack se díval na ni.
A poprvé za těch šest let, co znala Jacka Townsenda, Lou vážně cítila, že jeho pronikavý pohled skutečně vidí ji… vidí ji jako někoho jiného než šílenou scénáristku, která mu nechtěla dovolit změnit řádky scénáře… skutečně viděl ji, a to nějakým způsobem, který nemohla pochopit, naléhal na ni, aby…
No, aby něco udělala. Jenomže co? Co měla udělat ona? Chytit toho chlapa pod krkem? Jo, jasně, zrovna to by fungovalo.
"Ach, Bože!" vykřikl Jack, přerušil s ní oční kontakt a k jejímu velkému úděsu se náhle svalil hlavou na zadní opěradlo svého sedadla. "Ach, Bože, nemůžu uvěřit, že se tohle děje!"
Vylekaná Lou strávila jenom vteřinu nebo dvě přemýšlením, co dělá. Jack mohl být kretén, jasně, ale nebyl to žádný zbabělec. Nebál se udělat ten nebezpečný kousek, který vymyslela pro Copkillera II, ten s úhoři a míchačkou na cement…
A najednou to věděla. Věděla úplně přesně, co Jack dělá. Jednání druhé, scéna pátá Copkillera III. Bylo možné, že Sam ten film neviděl? Jestli ano, byl jediným člověkem ve své demografické skupině - věk mezi pětačtyřiceti a šedesáti, obyvatel severozápadní části Spojených Států - který ho neviděl.
Ale zjevně ho neviděl, když Sam, překvapený, zakoktal: "Ale, pane Townsende. Nechovejte se tak-"
"Pro lásku boží, člověče," vykřikl Jack a chytil pilota za rameno. "Nedělejte to. Nezahazujte svůj život, budete žít jako hledaný zločinec, věčně na útěku."
"Hele, počkejte chvíli," zajíkal se Sam. "Vydržte moment…"
Lou se mezitím vrhla na podlahu, přesně jako smolařský parťák Petea Logana, Dan Gardner, byl vždycky nucen udělat, když se Logan dostal ke svým dramatickým taškařicím. Lou neměla ani tušení, v co doufala, že najde na podlaze letounu, ale R-44 byl malý a skladovací prostor nejspíš bude minimální. Jestli má něco najít - něco, co by mohlo v krajním případě posloužit jako zbraň - bude to pod sedadly.
Pod svým sedadlem Lou uviděla krabici označenou "Pouze pro nouzové případy". No, tohle byla rozhodně nouzová situace, jestli ji vůbec před tím nějaká potkala. Namáhavě se zvedala, aby krabici mohla vytáhnout, modlila se, aby Jack na chvíli udržel pozornost toho muže, zatímco se jí ona bude prohrabávat.
"Co je to za život?" naléhal Jack. "Vždycky byste se díval přes rameno, byl byste jen jeden krok před zákonem-"
"Zákon mě v Mexiku nedostane," řekl Sam. "A nemyslím si, jak už jednou budu na těch perlově bílých plážích, že se budu moc ohlížet přes rameno-"
"Promyslete si to, Same," ujišťoval ho Jack. "Nemyslíte si, že vás vydají, jestli vás najdou? Jsem mezinárodní celebrita. Celý svět bude truchlit nad mou smrtí a bude volat po spravedlnosti."
Lou, na všech čtyřech, při tom obrátila oči v sloup a protočila panenky. Mohl by se chovat ještě víc jak herec?
"Ale oni mě nedostanou," řekl Sam vzdorně, "až budu v bezpečí v Mexiku."
Víčko páčením sklouzlo z vrchu krabice, Lou děkovala Bohu. Našla přesně to, co hledala. Potom, co ji opatrně nabila a zdvihla - byla překvapivě těžká - namířila s ní na Samův týl a vykřikla: "Ani hnout, ty šmejde!" stejně jako Rebecca v Copkillerovi III.
Jenomže když se Sam hýbal dál a Lou dál slyšela ve svých sluchátkách: "Chci říct, podívejte, nejsem za to hrdý, ale člověk musí udělat, co musí udělat,", Lou si uvědomila, že nemluvila do mikrofonu.
"Same," řekla tentokrát do mikrofonu a držela hlaveň pistole na úrovni jeho spánku. "Odložte tu pistoli. Hned."
Jack, jak si všimla, se na ni krátce podíval a pod svým strništěm úplně zbledl. No, co jiného od ní čekal? Nebylo to, že by měla zrovna na výběr. Byla to pistole nebo nic, díky. Ignorovala ho.
"C-co?" Sam vypadal zmateně. Zjevně nebyl zvyklý, když se mu mává pistolemi před obličejem. "Co to děláte?"
"Proženu vám kulku lebkou," informovala ho Lou hlasem, který považovala za celkem vyrovnaný - jako hlas Dirty Harryho v The Enforcer - "jestli nepoložíte na zem tu pistoli."
Sam se na ni podíval s rozhořčeným výrazem. "Vy mě nezastřelíte," řekl, jako kdyby to bylo něco, co by Lou měla dokonale vědět.
"Ano, zastřelím," ujistila ho Lou. "Rozhodně vás zastřelím. Můžete se vsadit, že vás zastřelím."
A sakra, pomyslela si Lou a zašklebila se. Třikrát. Řekla to třikrát. Lidi, kteří něco řekli třikrát, určitě lžou, říkal jí vždycky její otec. Ale možná Sam, který se zjevně nacházel na opačné straně zákona než Frank Calabrese, to nikdy neslyšel…
Nebo možná slyšel. Pořád na ni zíral. Jeho oči, jak si nemohla nevšimnout, byly modré přesně jako oči Jacka Townsenda. Ale ty Samovy měly odlišný druh modré - bledší, podřadnější modré, bez toho tmavého okraje oddělující duhovku od bělma, toho tmavého okraje, který přiměl tolik příznivců seriálu "STAT" zpozornět a všimnout si vysokého, zádumčivého doktora Rourkea…
"Nezastřelíte mě," řekl Sam znovu tak rozumně, jako by mluvil s dítětem. "Nikoho nezastřelíte. Nemáte to v sobě."
Lou na něj zamrkala. Samozřejmě, že měl pravdu. Nechtěla ho zastřelit… ani nikoho jiného. Její otec byl newyorským policistou čtyřicet let a nikdy nikoho nezastřelil. Všichni její čtyři bratři byli zaměstnáni různými institucemi na prosazování práva a taky nikdy nikoho nezastřelili. No, vytáhli svoje zbraně, a to mnohokrát, ale když přišlo na stisknutí spouště, nikdo nikdy nebyl v situaci, kdy by byla smrtící síla nutná…
S výjimkou Nicka, který jednou střelil fenu rottweilera, která nechtěla dovolit záchranářům přiblížit se k jejímu zraněnému majiteli. Ale použil gumovou kulku, a tak se fena uzdravila, ačkoli moc neocenila časté návštěvy Nicka během jejího uzdravování.
Louin stisk pistole mírně povolil. "Fajn," řekla, její hlas jí nyní zněl míň jako Clintův, bohužel víc jako hlas Sally Field. "Fajn, dobře, možná vás nestřelím do hlavy, ale určitě bych vás mohla střelit do nohy a to nejspíš bude bolet-"
Sam zavrtěl hlavou.
"Zlatíčko," řekl, "zastřelíte mě a tahle věc půjde dolů, rozumíte? Jako kámen."
Lou sebou trhla. Bože, na to nepomyslela. Její stisk na těžké kovové pistoli povolil ještě víc…
"To si nemyslím," řekl Jack Townsend klidným, vyrovnaným hlasem. Lou nebyla jediná, která se na něj v úžasu podívala. Sam taky měl otevřenou pusu. Zdálo se, že oba zapomněli na všechno ostatní.
"Už jsem lítal s R-44, víte," pokračoval Jack konverzačním tónem.
Lou byla překvapená. "Vážně?"
"Jasně," řekl Jack a pokrčil těmi svými širokými rameny. "V Bergerově Spy Time. Možná si na to pamatuješ. Ve Státech to první týden vydělalo šedesát pět milionů."
Lou málem upustila pistoli. Ani Jeffrey Berger - který měl tu neskutečnou drzost odmítnout Hindenburg, když mu Louin agent poslal první koncept - by nikdy nedovolil svým hercům dělat vlastní triky, jako třeba ovládat těžký stroj jako R-44, ale hlavně Spy Time nevydělalo ani zdaleka tolik celkově, natož v prvním týdnu.
Ale pohled, který po ni Jack střelil, jí připomněl, aby se držela úkolu, tudíž přitiskla pistoli těsněji na pilotovu hlavu.
"Jasně," řekla. "Vidíte? Bez vás si poradíme. Tak odložte tu pistoli."
Sam, který zjevně nevěděl o konzervativní režii Jeffreye Bergera, si ztěžka povzdechl a k Louinému velkému překvapení podal osmatřicítku Jackovi.
Zjevně si pamatoval všechno, co se naučil na natáčení filmů Copkiller, Jack proto držel revolver oběma rukama a ukazováček měl podél spouště, aby ji omylem nespustil, kdyby nemusel.
"Dobře," řekl hodně jiným tónem, než kterým se ptal Sama, pro lásku boží, co si myslel, že dělá. Teď zněl klidně. Smrtelně klidně.
Lou ucítila zamrazení, Jack Townsend zněl tak klidně.
Nebo možná to mrazení bylo z toho, že se pořád řítili arktickým vzduchem obrovskou rychlostí s několika odjištěnými nebezpečnými zbraněmi.
"A teď," pokračoval Jack chladně. "Otočte tohohle ptáčka."
Lou byla ráda, že se nemusí dívat do hlavně té pistole. Nebo do modrých očí Jacka Townsenda, které při pozorování pilota zchladly jako podlaha, na které klečela. Jestli se Jack Townsend někdy takhle podíval na Gretu, Lou mohla naprosto pochopit tu ženu, že ho opustila pro Barryho, jehož nejzlejší pohled by nevyděsil ani předškolní dítě.
Sam s ní zřejmě souhlasil, když řekl s mírným zaúpěním: "Panebože. Co jsem to udělal? Co jsem to udělal?"
"Nedělejte si kvůli tomu starosti," řekl Jack. "Jenom řiďte letadlo."
"Oni mě zabijí," Sam monotónně hořekoval vysokým hlasem. "Ukážu se v Myře a oni mě zabijí, copak to nechápete?"
"Jenom řiďte letadlo," zopakoval Jack.
V tu chvíli Lou, která se dívala ze širokého čelního skla, viděla něco, co ji donutilo vykřiknout. Ale protože byla příliš šokovaná, než aby si pamatovala mluvit do mikrofonu, nikdo ji neslyšel.
"Teď prostě dál leťte," říkal Jack uklidňujícím hlasem, "hezky a pomalu, a já se pak za vás přimluvím-"
"Husy!" vykřikla Lou, tentokrát do mikrofonu, a ukázala přímo před sebe.
Ale bylo příliš pozdě. Díky Samovu nervovému kolapsu letěli tak nízko, že se ocitli uprostřed hejna dřív, než někdo mohl něco udělat.
Ale když jeden z ptáků narazil do čelního skla ve výbuchu krve a peří, síla nárazu byla tak velká, že vymrštila Lou, která ještě klečela na podlaze, směrem dopředu, dokud čelem nenarazila na kovový rám na zadní části pilotova sedadla. Náraz, díky němuž se jí před očima objevily hvězdičky, taky způsobil, že uvolnila sevření pistole.
Která s řinkotem spadla na zem letounu a okamžitě se spustila, a to způsobilo, že uviděla úplně jiné hvězdičky.
Ve spršce jisker a kouře, která následovala, si Lou pomyslela, hejno. Narazili do hejna hus. Hejna hus. Hejna…
Racků.
"Pozor!" slyšela zařvat Jacka Townsenda. Nemusel mluvit do mikrofonu. Zařval tak nahlas, že byl slyšet i přes zvuk vrtulí nad nimi a prskání pistole, jak se odrážela od stěny ke stěně, dokud se s obrovským výbuchem plamenů nedostala k ovládacímu panelu před nimi.
"Ježíši!" vykřikl pilot Sam, když vymrštil paže, aby si ochránil obličej před hordou jisker. "Ježíši!"
Hejno racků, myslela si Lou, která byla mrštěna zpátky do svého sedadla. Barry je vždycky miloval, měl všechna jejich cédéčka. Jich byla ta krabice plná, tamta, kterou držel ten den, kdy ji obvinil, že se stala hrozně cynická. Cédéčka Hejna racků. A hudba s flétnami. Barry měl vždycky slabost pro hudbu s flétnami.
Obličej Jacka Townsenda se před ní objevil, rýsoval se před kouřem a plameny za ním. "Zapni si pás," zařval. Lou, zírajíc na něj, udělala, jak jí řekl, ale nemohla si pomoct nemyslet, že Jack Townsend si vážně o sobě dost myslí. Co si vůbec myslel, že je? Nějaká filmová hvězda?
Tahle myšlenka způsobila, že nepoklesávala na mysli. Aspoň dokud skrz kouř, který rychle zaplňoval malou kabinu, neuviděla něco, co se řítilo směrem k čelnímu sklu, což způsobilo, že se jí sevřelo hrdlo.
A to něco byla země.


A pak byla obklopena racky. Bílými, načechranými racky, kteří se na ni tlačili peřím, podobně jako andělskými křídly.
Jenom ne tak úplně jako andělskými křídly. Protože andělé mají být hodná, nebeská stvoření.
Na druhou stranu na ní tihle andělé seděli. Dusili ji. Ubližovali jí. Pálili ji.
Lou otevřela oči.
Ležela na sněhu. Sníh, ne peří, ji pálil. Ne opravdu pálil, ale nebylo to moc pohodlné, ležet na sněhu. Bolela jí hlava. Vážně bolela, způsobem jak ji nebolela od toho rána, potom co ji Barry opustil se všemi svými cédečky, a ona, která nikdy neuměla moc pít, si dala celou láhev Baileys spolu s krabicí karamelových burákových tyčinek, kterou jí prodal kluk ze sousedství, který vybíral peníze pro svou školní kapelu.
Bolestně mrkala na ostrou bílou záři sněhu, nad kterým se rozprostíralo stejně bílé aljašské  nebe, a pokusila se opřít o lokty…
A okamžitě si přála, aby to neudělala. Ne protože jí bolest prostřelila lebkou - ačkoli to bylo nesnesitelné - ale protože několik desítek metrů od ní, s čumákem hluboce zabořeným do sněhu, s vrtulemi nakřivo ležel kouřící vrak vrtulníku.
Zalapala po dechu a začala se drápat na nohy. Co zamýšlela udělat, to si nikdy nebyla jistá. To něco málo, co věděla o první pomoci, získala jenom z mnoha sezón věrného sledování "STAT". Nikdy nebyla skautka, plavčíkem ani náhodou.
Stejně viděla doktora Paula Rourkea provádět resuscitaci na tuctech obětech nehod - obzvlášť nezapomenutelně v premiéře páté sezóny, kde byla nehoda autobusu se středoškoláky - a věděla, že by dokázala odvést stejně dobrou práci, ne-li lepší.
Její spěch na pomoc svým spolu-obětem nehody byl ale pozastaven, a ne jen rychlým nárůstem bolesti hlavy nebo faktem, že se jí náhlým pohybem rozostřilo vidění. Ne, ruka, která ji chytila za zápěstí ocelovým sevřením, s tím taky měla něco společného.
Odtrhla pohled od pokrouceného vraku, Lou se pak podívala do očí majitele té ruky. Do ledově nekompromisních modrých očí Jacka Townsenda. Do očí, kvůli kterým byli hollywoodští režiséři ochotni vysolit patnáct milionů dolarů za film.
Takže nakonec neležel v pokrouceném a doutnajícím vraku. Vypadalo to, že ho nakonec nebude muset tahat bezvědomého z místa srážky. Vlastně se začínalo trochu zdát, jako kdyby se stal opak: že on ve skutečnosti zachránil ji.
Její část, to se musí přiznat, tím byla trochu zaražená. Byla to vážně pravda? Vážně teď dlužila život člověku, který nejen dal krutě košem jedné z jejích nejlepších kamarádek, ale i vmontoval tu pitomou hlášku "Potřebuju větší bouchačku" do jejího scénáře?
"Kam si myslíš, že jdeš?" chtěl vědět. Jeho hlas - ten hluboký, vyrovnaný hlas, skoro vždycky plný sarkasmu, a který byl taky součástí toho patnáctimilionového balíčku - zněl v Louiných uších podivně tluměně. V tu chvíli si uvědomila, že sněží. Mírně, ale vytrvale. Vločky se usazovaly do vlasů Jacka Townsenda, ve kterých už byly náznaky bílé, k zlosti všech koloristů v celém L.A. Věci vždycky zněly tlumeně, když sněžilo. Dokonce i hlasy profesionálních herců vyškolených na Yaleské divadelní škole.
Lou neohrabaně ukázala směrem k doutnající hromadě, která kdysi dávala dohromady vrtulník. "On je… On je…?"
"Ještě ne," řekl Jack. "Je tamhle." Ukázala na hromadu šatů, která ležela několik metrů od nich pod sněhem zakrytou vysokou borovicí. "Žije. Bohužel."
Když uvolnil sevření kolem jejího zápěstí, Lou se svezla zpátky na sníh. Páni. Asi neměla tak rychle vstávat. Složila se jako Pinocchio bez provázků před tím, než se stal skutečným chlapcem. A nejspíš, jak si pomyslela, s podobnou noblesou.
Jack na ni shlédl. "Poslyš," řekl, jeho obvyklá ironie v hlase byla nahrazena něčím, co zmatená Lou málem zaměnila za zájem. "Jsi v pořádku?"
"Jo," řekla Lou a setřela si slzy, které se jí z ničeho nic objevily v očích. "Jasně. Jasně. Je mi fajn." Nebyla si jistá, co ji děsilo víc, jestli fakt, že trčela uprostřed divočiny s Jackem Townsendem, nebo skutečnost, že teď před ním brečela. "Je mi prostě bezva. Jsem fakt zvyklá na to, že na mě najatí chlápci míří pistolí, a pak mám havárku v lesích uprostřed zmrzlé tundry. Děje se mi to pořád."
Jackův tón se ze znepokojeného zase okamžitě změnil na chladně ironický. "Tohle není tundra." informoval ji. "Jsme v horách. Tundra je plochá."
"To je fuk," řekla Lou. Nemohla uvěřit, že se tohle děje. Vážně nemohla. "Jenom…" Podívala se znovu na Sama v bezvědomí. "Je vážně zraněný?"
Jack pokrčil svými širokými rameny. "Boule na hlavě, nic jiného nevidím. Ne tak velká jako tvoje, ale pořád dost působivá."
Lou zvedla ruku a obranářsky se dotkla svého čela. Ach, ano. Byla tam. Natékala jí tam ve velikosti vejce na místě, kde jí začaly růst vlasy. Jak atraktivní. Ne samozřejmě že by jí záleželo na tom, jak vypadá před Jackem Townsendem.
"A to je všechno?" zeptala se, dotýkala se své boule, ale dívala se na pilota, který ležel o pár metrů dál. "Neměl by ses pokusit… Já nevím. Resuscitovat ho?"
"Hele," Jack rozhodil rukama. Všimla si, že si nasadil kožené rukavice. "Nejsem skutečný doktor. Jenom jsem jednoho hrál v televizi."
Zašklebila se na něj. "Ty víš, co myslím. Neměli bychom… Já nevím. Udělat pro něj něco?"
"Proč?" zeptal se Jack, ten hlas za patnáct milionů dolarů byl náhle tvrdý. "Chtěl nás zabít, pamatuješ?"
oOo
Sníh, sníh, všude jenom sníh...

"Ježíši, Lou," zavolal Jack před jedno ze svých neuvěřitelně širokých ramen - ramen, do kterých by Lou ráda zabodla šipky, kdyby měla nějaké po ruce. "No tak."
Lou si z očí odhrnula dlouhý, neposlušný pramen rudých vlasů a vypáčila nohu ze závěje, kam jí zapadla. I když se zastavila a zasunula si nohavice kalhot do kozaček před dlouhou dobou, zdálo se, že se na ně pořád dostává sníh a pomalu stéká až k jejím zmrzlým prstům.
"No tak, Lou," zamumlala si pro sebe. "Pospěš si, Lou. Tobě se to říká. Zkus jít metrem dvacet sněhu na pěticentimetrových podpatcích a uvidíš, jak rychle půjdeš."
Opatrně udělala další krok. Na některých místech sníh nahoře ztvrdnul, takže příležitostně mohla jít, aniž by se zabořila do hlubokého bílého prášku.
Ale ne tentokrát. Její noha se zabořovala dolů, dolů, dolů, až ji vůbec nemohla vidět, ostatně ani jednu svou nohu od kolene dolů. Zatracený pitomý sníh. Byl tu důvod, proč se stěhovala do Kalifornie, a nebylo to jenom kvůli tomu, že Barry na tom trval, aby mohl usilovat o hereckou kariéru. Ne, ona se tam přestěhovala ráda, protože to znamenalo, že jí už nikdy nezkříží cestu po kolena vysoký-
"Sníh." Podívala se nad sebe a zamrkala na šedé nebe. Ne. Jednoduše to nebylo možné. Prostě to nebylo možné.
Ale bylo. Sněžilo. Znovu. Nebe bylo zaplněné vločkami, které rychle padaly, a nezdálo se, že někdy v blízké době přestanou.
oOo
Tak co říkáte na knihu She Went All the Way? Pořídíte si ji v češtině, až bude?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Susannah | 27. listopadu 2010 v 12:15 | Reagovat

Mám chuť si ji pořídit v angličtině, škoda, že do té doby už vyjde česky. :-D Počkat, ne. Jdu na shakes.cz!!! Vypadá to suprově a navíc je tam můj milovaný sníh. Díky za ukázku a nemůžu se dočkat, až si to přečtu taky. :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.