"Digger Number 5" - povídka od Meg Cabot

30. června 2011 v 18:59 | Elaine
Přeložila jsem pro vás povídku "Digger Number 5" ("Kopáč číslo 5") z dílny Meg Cabot. Doufám, že vás to potěší jako hezká tečka za školním rokem a začátek prázdnin.
Kniha pochází se sbírky povídek Queen of Teen, která vyšla loni.
Snad se vám bude líbit.

oOo

Digger Number 5

Výslech začal dřív, než jsem měla šanci si sednout.
"Jak se jmenuješ?" chtěla po mně.
"Helen," zamrkala jsem.
"Helen?" Zvedla své dokonale vytrhané obočí. "Děláš si ze mě srandu, ne?"
"Ehm," odkašlala jsem si. "Ne, nedělám. Helen Regis Whempleová. Můj táta mě pojmenoval po mé mamce, Helen Regisové. Zemřela po mém porodu. Ona, no, chodila sem."
Jestli jsem si myslela, že si tak získám nějaký soucit, bohužel jsem se mýlila.
"To je fuk," protočila svoje silně nalíčené oči. "Pojď tudy."
Měla jsem to tušit: byla to léčka.
Dívky s taškami za tisíc dolarů nežádají nové spolužačky s batohy Jansport, aby se k nim připojily u stolu v jídelně bez postranního motivu - jako to velmi dobře ví každý, kdo kdy byl ve jídelně na střední škole.
Samozřejmě já jsem celý život s tátou žila na poušti. Ani bych si neuvědomila, že ta taška stála tisíc dolarů, kdybych den před tím nebyla s babičkou Regisovou v Bloomingdales a nesnažila se vybrat tašku pro svůj první školní den. Zdvihla jsem úplně stejnou tašku, která se nedbale houpala na útlém rameni Lauren Woodcrestové, protože vypadala na to, co nosily všechny stylové dívky, které jsem viděla na ulicích Manhattanu. Možná by mi to pomohlo zapadnout… nebo se pro změnu i s někým skamarádit.
Pak jsem se podívala na cenu a málem jsem dostala infarkt.
Tak jsem si vybrala batoh Jansport přes horečné námitky babičky Regisové. Prostě se víc hodil… ke mně.
A jak si dokážete představit, byla to velká pecka můj první den na Miltonově akademii pro dívky v New Yorku.
Nebyla.
Nejhorší část byla, že i když jsem v letadle tolik četla o amerických středních školách, netušila jsem, co bylo za náhlou touhou Lauren Woodcrestové mě poznat.
Ne tehdy.
Ne dokud bylo příliš pozdě.
Nebyly tu žádné formality. Jakmile jsme si sedly, Lauren začala: "Takže, Helen Regis Whempleová. Kde bydlíš?"
Já: "Osmdesátá první a Pátá."
LW: "Kousek od Central Parku. Napříč od Metropolitního muzea umění? Působivé. Předpokládám, že je to součást majetku Regisových."
Já: "Ne. Podívej se, můj táta je profesor a je kurátorem výstavy, která bude v muzeu, takže…"
LW: "…ten byt je půjčený, dokud si nenajdete něco vlastního?"
Já: "Jo."
Dívka sedící vedle Lauren - která, nemyslím, že bych to musela zmiňovat, byla stejně blonďatá a stylová jako Lauren - zalapala po dechu.
"Jestli je tvůj táta profesor, znamená to, že nás dostaneš na studentský mejdany?" chtěla vědět.
"Sklapni, Pamie," řekla Lauren. Pak směrem ke mně řekla: "Tvůj táta je ten profesor, kterej byl ve zprávách, protože objevil tu egyptskou hrobku. Tamtu slavnou s mumií toho děsně bohatýho faraona. Že jo?"
Zjevně jsem to nemohla popřít. Na CNN to bylo skoro každý den.
"Ano," potvrdila jsem. "Hrobku faraóna Ankhtiky."
"Takže jak?" dožadovala se Lauren. "Měla jsi až doteď soukromý učitele? Je to důvod, proč se nevyznáš v módě?"
"Ehm," podívala jsem se na svou uniformu Miltonovy akademie. Co bylo špatně na tom, jak jsem vybírala módní doplňky? Zřejmě všechno. "Něco takového."
Nepovažovala jsem za nutné zmiňovat, že móda nebyla zrovna vysoko na mém žebříčku priorit, když mě táta tahal po poušti, když se snažil dokázat snobským Regisovým, že byl hoden přiženit se do jejich drahocenné rodiny, tak, že pátral po svém vysněném "nálezu" - takovém, který ho dostane na titulní stanu National Geographic a taky mu zajistí místo děkana na nějaké prestižní univerzitě.
Nebo fakt, že důvod, proč jsme konečně odjeli z Egypta do New Yorku, byl ten, že si ten sen splnil: jeho "nález" bude vystavován v Metropolitním muzeu a že táta právě přijal místo děkana na Archeologii na Columbijské univerzitě.
Pamie, jak se ukázalo, měla několik svých otázek.
Pamie: "Takže máš přítele?"
Já: "Ne."
Pamie (frustrovaná): "Nějaké bratry? Nějaké kamarády, které nám můžeš představit?"
Já: "Ne."
Bylo zjevné, že dámy na Miltonově akademii pro dívky, kam babička Regisová trvala, že budu teď chodit, když se táta vrátil do Ameriky, zoufale dychtily po mužské společnosti.
Asi si říkáte, proč jsem Pamii neřekla o Kopáčovi. On koneckonců spadá do kategorie "kluk" podle Pamiiné poněkud volné definice toho slova, což znamenalo svobodný kluk dost starý na to, aby mu rostly vousy.
A Kopáč číslo 5 je rozhodně zatím můj nejoblíbenější ze všech, protože nemluví pořád o archeologických metodách a výzkumu, ale vlastně i budí dojem, že i žije nějaký život (a v džínách vypadá tak sexy).
Ale jak vysvětlit Kopáče Lauren a Pamii? Úplně se dokážu vidět, jak říkám: "Pravda je, dámy, můj táta vždycky žádal své vysokoškolské asistenty, aby mě hlídali, když on má tolik práce s vykrádáním hrobů mrtvých faraónů a staráním se o sebe. A ano, je to trochu nevhodné, když je mi sedmnáct a jeho poslednímu vysokoškolskému asistentovi je jenom jednadvacet a je neuvěřitelně sexy… a je to chlap. Ale já jsem celý život chtěla kamaráda mého věku… skutečného kamaráda. Nepotřebuju nikoho, aby se o mě staral."
Věděla jsem, že tyhle holky by to nepochopily. Vytěsnily by tu část o vysokoškolském asistentovi šprtovi a fakt, že můj táta mu platí za to, že na mě dohlíží, a myslely by si, že bydlím s Ashtonem Kutcherem.
Akorát že to možná nějakým způsobem slyšely, protože další věcí, kterou jsem se dozvěděla, Lauren mluvila.
LW: "Dnes večer půjdeme k tobě."
Já: "Počkat. Cože? Vážně?"
Nikdy v životě jsem nebyla překvapenější. Proč by Lauren Woodcrestová a její stejně stylová (jestliže zblázněná do kluků) kamarádka Pamie chtěly ke mně přijít kvůli mně? Rozhodně to nebylo díky mým módním doplňkům.
Ale zase se nebudu dívat darovanému koni na zuby. Byl to můj první den v nové škole a už mě nějaké skvělé holky chtěly poznat!
V žádném případě bych jim v tom nechtěla zabránit.
"Dobře," souhlasila jsem a usmívala jsem se jako blázen.
Ano, prostě jsem vážně byla tak pitomá.
Protože jsem si upřímně myslela, že se Lauren Woodcrestová chtěla se mnou kamarádit. Neměla jsem ani tušení, že moje přátelství bylo to poslední, co chtěla.

Jakmile jsem se dostala ze školy domů, lítala jsem po bytě, natřepávala jsem polštáře a do váz jsem dávala čerstvé květiny, které jsem koupila. Táta nebyl doma - byl pořád v muzeu, dohlížel na rozbalovaní artefaktů z hrobky faraóna Ankhtiky.
Ale Kopáč tu byl. Kopáč tu vždycky byl.
Pozoroval mě, jak lítám kolem jako šílená, dokud konečně neřekl: "Přerovnáváš věci? Nebo se sem přijde točit reality show a ty jsi mi to zapomněla říct?"
"Kopáči," řekla jsem a vyndala jsem misku bonbonů M&Ms na stůl. "Dnes večer přijdou nějaké kamarádky ze školy. Měl bys radši jít pryč."
"Vážně?" zeptal se zkormouceně. "I v New Yorku budeš trvat na tom, že mi budeš říkat Kopáč?"
Já: "Copak neaspiruješ na archeologa?"
On: "Víš dobře, že ano. A ano, archeologové mimo jiné kopou. Ale byl bych radši, kdybys mi prostě říkala Johne."
Já: "To je fuk, Kopáči. Teď běž pryč, jestli nechceš, aby tě roztrhalo pár středoškolaček bláznících z kluků."
Vypadajíce zraněně, Kopáč si vzal laptop a řekl mi, že bude ve Starbucks za rohem se svým mobilem, kdybych ho potřebovala. Zamávala jsem mu a předstírala jsem, že mi na tom nezáleží.
Ale samozřejmě záleželo. To byl ten problém. Záleželo mi na tom až moc. Lhala jsem o skutečném důvodu, proč jsem mu říkala Kopáč a ne jeho skutečným jménem.
Bylo prostě tak těžké se s někým skamarádit… kromě těch, které váš táta platí, se kterými se musíte rozloučit hned, jak odpromují.
Tak proč se otravovat s jejich skutečnými jmény? Nebo se k nim vůbec vázat?
Nerada to přiznávám (a nemám to ani nikomu přiznat, protože táta by to nepochopil a babička Regisová by tím byla pobouřená), ale s Johnem, Kopáčem číslo 5, bude loučení to nejtěžší ze všech.
Nebylo to jenom tím, že John měl i život mimo egyptologii (a v džínách vypadal tak dobře). Zdálo se, že mě považuje za víc než jen za otravnou dospívající dceru jeho profesora, a mluvil se mnou jako s dospělou navzdory mému odmítání oslovovat ho jeho pravým jménem.
Někdy jsem si i myslela, že jsem ho přistihla, jak po mně nenápadně pokukuje u večeře, když táta vykládal o kletbě Sheeratikiry. (Tátu vážně dokážou nadchnout věci jako nápisy na hrobkách - staroegyptské hieroglyfy na kamenných blocích, které nesou varovné nápisy nebo proklínají lidi. Nápis na dveřích do hrobky faraona Ankhtiky v podstatě říkal: Nevstupujte, nebo čelte zlosti ducha královy velekněžky Sheeratikiry. Bylo to tam k zastrašení vykradačů hrobů, ale nikdo kromě mého táty to nebral vážně.)
Ale že by John po mně vrhal obdivné pohledy u večeře, to byla nejspíš jenom moje představivost. Který kluk by se na díval? A jak podotkla Lauren Woodcrestová, ani si nedokážu vybrat správné módní doplňky.
Až John odpromuje a opustí nás, vím, že se z toho nikdy nevzpamatuju.
Proto své srdce nechávám pečlivě zabezpečené ve své vlastní hrobce s tlustými zdmi a dávám si pozor, abych nikdy, nikdy Johna neoslovila jinak než Kopáč, abych si tak připomínala, že to je všechno, čím může být pro mě: další z tátových placených kopáčů.
Nic jiného.
Už bylo skoro osm hodin, když se konečně objevily Lauren a Pamie. Převlékly se ze školních uniforem (samozřejmě) a oblékly si džíny s velmi nízkým pasem a použily velké množství výrazného makeupu. Nebyla jsem si jistá důvodem, proč se s tím obtěžovaly, když tady budeme jenom my holky.
Rozhlédly se. Pak se Pamie zeptala: "Tak kde jsou ti študáci?"
Teď jsem pochopila ten makeup a oblečení. A taky proč sem vůbec přišly.
"Columbia není zrovna univerzita, která by byla proslulá studentskými mejdany," vysvětlovala jsem a píchlo mě u srdce. "A jsme na druhé straně parku a asi dvacet bloků od vlastního kampusu…"
Pamie nejdřív vypadala zklamaně, ale pak se s tím smířila. Posadila se na sedačku a začala zobat z misky s M&Ms, kterou jsem postavila na stůl.
Lauren se na druhou stranu zeptala: "Kde je tvůj táta, Helen?"
"No," řekla jsem. "Je pořád v muzeu a dělá poslední úpravy výstavy o faraónu Ankhtikovi. Otvírá se příští týden -"
"Můžeme tam jít teď a vidět to dřív?" přerušila mě Lauren.
Byla jsem překvapená. Nevěděla jsem, že americké teenagery tolik zajímaly egyptské památky.
"Proč bychom chtěly dělat zrovna to?" zeptala se Pamie a potvrdila mi, že jsem měla pravdu. Dala si do pusy několik M&Ms. "Pokud tam samozřejmě nebudou nějací študáci."
"Protože," pronesla Lauren. "Chci tam jít dnes večer."
Začínala jsem mít podivný pocit, ale ukázalo se, že byl z naprosto nesprávných důvodů.
"Můžu vám zajistit soukromou prohlídku s mým tátou jako průvodcem," řekla jsem. Snažila jsem se nedat najevo, jak jsem se cítila zraněná. Samozřejmě Lauren chtěla přijít jenom kvůli těm údajným studentům… nebo na zdarma ukázku faraóna Ankhtiky. Nechtěla mě poznat díky osobnosti. Proč by vůbec někdo chtěl poznat (a nedostával placeno od mého táty)?
Ale jestli se Lauren chtěla unudit k smrti, jako to vždycky bývalo u mě, když se táta rozpovídal o "kletbě Sheeratikiry", byla to jenom její věc.
"Ale nic ještě není připravené pro veřejnost," pokračovala jsem. "Muselo by to být příští -"
"Ani náhodou," odmítla Lauren a její krásně nalíčené oči se zúžily. "Ne. Obávám se, že to bude muset být dnes večer."
V tu chvíli Lauren sáhla do své kabelky za tisíc dolarů a vytáhla zářivou pozlacenou dýku vykládanou drahokamy.
Poznala jsem tu dýku hned podle podobných nožů, které táta a jeho asistenti vykopali z hrobky faraóna Ankhtiky.
Ale před tím, než jsem se mohla hnout, mě Lauren zezadu chytila pod krkem a dýku mi přiložila na hrdlo.
Pak zasyčela: "Hned dnes večer mě dostaneš na výstavu, abych mohla znovu provést pohřební obřady svému faraónovi, jehož hrobka byla tak ohavně a úmyslně znesvěcena tvým otcem vykradačem hrobů."
Nemohla jsem uvěřit, že jsem byla tak pitomá.
Myslela jsem si, že jsem se konečně s někým skamarádila… že jsem získala první skutečné přátele ve svém životě.
Ale ukázalo se, že jsem se mýlila.
Mýlila jsem se nejhůř, jak to šlo.
"Páni," řekla Pamie ze sedačky a dívala se na nás s vykulenýma očima. "Lauren, co je to s tebou? To není její chyba s těma študákama."
"Nejsem Lauren, vy hlupačky, ale Sheeratikirah," zasyčela Lauren a zabodla špičku dýky do svalu na mém krku. "Faraónova velekněžka. Jsem tady, abych napravila urážku, která byla proti mému pánovi - zavedu jeho duši zpátky do náležitého místa odpočinku a pomstím se těm, kteří narušili jeho věčný spánek. Je to moje povinnost! Vezmi mě k mému faraónovi. Hned!"
Polkla jsem. Náhrobní nápisy na zdech hrobky faraóna Ankhtiky před tím varovaly. Táta mě před tím varoval během každé večeře.
Ale já jsem nikdy neposlouchala, protože jsem uvažovala nad tím, jestli po mně Kopáč číslo 5 tajně pokukuje.
Sheeratikiřina kletba. Byla skutečná!
Super. A já jsem poslala svého placeného ochránce do Starbucks, abych ho dostala z cesty, protože jsem se chtěla nerušeně skamarádit s holkami - se Sheeratikirou osobně, která se zmocnila těla Lauren Woodcrestové, nejoblíbenější maturanky na Miltonově akademii pro dívky.
"Panebože, Lauren," řekla Pamie a nevypadala, že by to na ní zanechalo nějaký dojem. "Vážně? Pamatuješ, co se stalo naposledy? Mamka říkala, že musíš omezit kofein."
Ale já jsem věděla, že Lauren - skutečná Lauren - už s námi nebyla. Její duši posedla jiná, která byla daleko mocnější než jakákoli hnusná středoškolačka.
"Udělej, jak říkám," zasyčela Sheeratikirah. "Nebo pocítíš moji zlost!"
Rozhodně jsem ho už pocítila. Špička dýky mi propíchla kůži.
Ale bylo legrační, že dýka nebolela tolik jako fakt, že Lauren a Pamie sem nepřišly kvůli tomu, že by mě měly rády.
Přišly sem, protože mě chtěly zabít.
"Bože, Lauren," řekla Pamie otráveně. Vzala si mobil a začala vytáčet. "Volám mamce. Přijde sem a přinese zdravotnický kufřík. Protože se chováš šíleně, přesně jako tehdy, kdy byl v TopShop výprodej. Myslím, že potřebuješ vitamín B."
Tehdy mi to došlo: Pamie mě nechtěla zabít. Ji neposedl duch mocné a dávno mrtvé velekněžky. Musela mě mít ráda, aspoň trochu, jinak by pořád neseděla na mé sedačce.
Mohla odejít ve chvíli, kdy zjistila, že v bytě neschovávám studenty.
Ale neodešla. Zůstala. A zrovna volala své matce, pravděpodobně lékařce.
"Pamie," podařilo se mi říct přiškrceným hlasem, jak mě Lauren/Sheeratikirah škrtila obtočenou paží. "Zavěs a zavolej na tohle číslo a řekni tomu klukovi, který to zvedne, co se děje!"
Podařilo se mi vykašlat Kopáčovo číslo, než mě Sheeratikirah stihla umlčet.
"Co to děláš?" vykřikla Sheeratikirah. "Co to říkáš? Ty tam!" Ukázala na Pamii. "Přestaň!"
Ale Pamie už zavěsila hovor s mamkou. Bleskově vytočila Kopáčovo číslo.
"Haló?" řekla Pamie do telefonu ze sedačky. "Jo, ahoj. Helen Regis Whempleová mi řekla, abych ti zavolala. Hele, zníš docela sexy. Jak se jmenuješ?"
Nemám tušení, jak John odpověděl. Jenom jsem věděla, že jak si Sheeratikirah všimla, jak Pamie telefonuje, dostala záchvat.
"Zavěs to!" zaječela. Konečně mě pustila a bylo to tak náhlé, že jsem se zapotácela a musela jsem se chytit židle, abych nespadla. Teď se Sheeratikirah řítila k Pamii, dýku měla vztyčenou ve vražedném zapálení. "Já tě zabiju!"
"Cože?" zeptala se Pamie do telefonu. Lehce vyskočila a jednoduše se dostala ze Sheeratikiřina dosahu. "Jo, to je jenom moje kamarádka Lauren. Říká, že je posedlá duchem nějaké velekněžky a že nás zabije - myslím, že měla až moc Red Bullů. Haló? Haló? Helen - promiň, ale zavěsil."
Ale to bylo v pořádku. Když Pamie rozptýlila Sheeratikiru/Lauren, do mozku se mi konečně dostalo dost kyslíku, abych si dokázala vzpomenout…
Táta byl přesvědčen, že musí být způsob, jak se někdo prokletý dokáže sám ochránit a po měsících zkoumání na jeden způsob přišel: vzývání ochrany. Slyšela jsem to u večeře tolikrát (spolu s dalšími texty), že jsem si uvědomila, že to umím nazpaměť.
"Zlí duchové nesmí vstoupit do domu nepozváni!" zařvala jsem na Lauren. "Sheeratikiro, přikazuji ti, abys okamžitě odešla!"
V tu chvíli Lauren padla na podlahu jako mrtvá. Ale mrtvá nebyla.
"Můj králi," zamumlala. "Zklamala jsem tě…"
Její oční víčka se zavřely.
"Helen," oslovila mě Pamie a přišla ke mně. "Beru, že jsi nová a moc se neorientuješ. Ale nikdo neříká Lauren Woodcrestové, aby odešla."
Zdvihla jsem dýku, kterou Lauren upustila. Špička byla rudá od mé krve.
"Možná jsi to nezaznamenala," řekla jsem Pamii. "Ale Lauren dneska večer nebyla úplně ve své kůži."
"Jo," přisvědčila Pamie a podívala se na Lauren. "Asi jo. Někdy dokáže být protivná. Moje mamka dokonce říká, že má špatný vliv. Ale chtěla jsem dneska být s tebou, tak jsem ji nemohla někde nechat."
"Jasně," řekla jsem smutně. "Ti studenti. Promiň."
"Ne," řekla Pamie. "To ani tak ne. Prostě se zdáš… celkem bezva. Chci říct, nikdo na Miltonově střední nemá odvahu nosit batoh Jansport."
jsem byla bezva?
Tenhle den se přeměnil z nejhoršího v životě na nejlepší během vteřin.
Pravda, skoro mě podříznul pomstychtivý duch staroegyptské velekněžky. Ale jiná holka zase řekla, že jsem bezva!
V tu chvíli se rozletěly dveře a John se vřítil dovnitř.
"Helen!" vykřikl, supěl a mával hasičskou sekerou. "Jsi v pořádku?"
"Páni," vydechla Pamie a obdivně se zadívala na Johna. "Myslela jsem, že jsi řekla, že nemáš přítele."
"No," polkla jsem. "To taky nemám."
John vážně vypadal zatraceně sexy. Ale to on vždycky. I bez sekery.
Ukázala jsem na Lauren, jejíž oční víčka se začala pomalu zvedat. "Je to v pohodě," řekla jsem Johnovi. "Myslím, že je Sheeratikirah pryč."
"Kde to jsem?" zamumlala Lauren. Podívala se dolů a zalapala po dechu. "Já jsem si zlomila nehet?"
Bylo zřejmé, že vzývání ochrany zafungovalo. Lauren už zase byla sama sebou. Vypadalo to, že bude v pořádku, ale to budeme vědět jistě, až ji Pamiina mamka, doktorka Furstová, vezme do nemocnice, kde pracuje, a udělá jí kompletní vyšetření a rentgen hlavy - objevila se v bytě o několik minut později… spolu s mým tátou, kterému John zavolal.
"Ty náhrobní texty!" vykřikl můj táta šťastně potom, co mě objal, že mě našel celou. "Věděl jsem, že jsou pravdivé!"
"Ale Lauren," řekla doktorka Furstová podrážděně, když viděla, jak s Pamií pomáháme Lauren na sedačku. "Co zas udělala?"
"Zdravím," řekl táta, když viděl Pamiinu mamku, která byla na mamku celkem kočka. "Jsem Alexander Whemple. Právě jsem se přestěhoval sem do města."
"Aha," řekla Pamiina mamka a hloubavě zdvihla úzké obočí. "Skutečně, Alexandře?"
"Mamka je rozvedená," oznámila Pamie hodně nahlas a doktorka Furstová se začervenala, což byla věc, která zřejmě tátu natolik okouzlila, že roztržitě narazil do stolku a rozsypal všechny M&Ms.
John odložil sekeru. Pořád se nedokázal uvolnit. "Jsi v pořádku?" přišel ke mně a zeptal se starostlivě. "Jsi celá zkrvavená!"
"Je to jenom pár kapek," zasmála jsem se. Protože to byla pravda. Doktorka Furstová mě už vyšetřila a potvrdila mi, že jsem v pořádku. Ani jsem nepotřebovala stehy.
"Nikdy jsem tě neměl nechávat samotnou," řekl John. Vypadal hrozně. Jako by slyšel vražedný řev velekněžky mumifikovaného faraóna přes telefon. Nebo hůř…
Jako kdyby skoro ztratil někoho, na kterém mu skutečně záleželo… a ne že jenom dostával placeno, aby mu záleželo.
"Dokážu se o sebe postarat sama," ujistila jsem Johna. "Vždycky jsem to dokázala."
"Já vím, já vím," řekl John a díval se na podlahu. "Nepotřebuješ mě…"
"Nepotřebuju tě, nezbytně," řekla jsem. Pak jsem se zhluboka nadechla. Když jsem byla natolik odvážná čelit duchovi starověké velekněžky a skamarádit se, a to za jeden večer, musela jsem být natolik statečná, abych to řekla. "Ale jsem ráda ve tvé společnosti."
"Doufám, že je to vážně pravda," řekl a tvář se mu rozjasnila, "protože bude kolem o dost déle. Aspoň dalších pět nebo šest let. Možná víc. Právě mě přijali na doktorské studium na Columbii…"
"Aha," řekla jsem. Možná to vzývání ochrany fungovalo i v jiných směrech, když jsem pocítila, že ochranná hrobka, kde jsem držela své srdce pohřbené tak dlouho, se rozplynula. Konečně jsem si dovolila volně milovat. "Vážně, Johne?"
"Ano," potvrdil. Šťastný výraz překvapení se mu potom rozlil po obličeji. "Moment… řekla jsi mi právě Johne?"
"Ano," usmála sem se na něj. "Řekla."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wera | Web | 30. června 2011 v 19:08 | Reagovat

Super, pěkné počteníčko :-)

2 Danieliq | 30. června 2011 v 22:17 | Reagovat

To bolo zlaté. A dosť super námet s tým Egyptom a archeológiou. Bola by z toho dobrá kniha. xD

3 Susannah | Web | 30. června 2011 v 23:32 | Reagovat

Jsem moc ráda, že jsem si to mohla přečíst. :-) Dobrá práce, muselo to zabrat dost času. Tys to opisovala z knížky, nebo jsi povídku našla na internetu?

4 Elaine | 1. července 2011 v 0:12 | Reagovat

Mně se ten námět hrozně líbil, když jsem dělala články o povídkových knížkách, tak jsem si přála Queen of Teen k Vánocům. Lebedí si v knihovně mezi Nicolou a Mediátorem. :-) Je to taková lehká četba, nic světobornýho, ale je to celkem příjemný, pěkný.
Ani nevím, jestli překládání zabralo hodně času, ale asi ano, já když se zažeru do překládání, tak nesleduju čas. :D Naštěstí je ta knížka celkem úzká, takže i když je to paperback, tak se neponičila vazba, když jsem to opisovala. Větší třetinu jsem měla z dřívějška, dneska jsem to dodělala.

5 argsan | Web | 1. července 2011 v 19:03 | Reagovat

Tak ten zvrat jsem tam nečekala :-D Ale bylo to moc pěkný :-)

6 Doppelganger526 | Web | 1. července 2011 v 20:00 | Reagovat

Meg Cabot je dobrá spisovatelka. Četla jsem už od ní tři knihy.

7 Mish@ | Web | 2. července 2011 v 9:55 | Reagovat

Já jsem od tebe nic nezkopírovala. Dostalo se to ke mně přes nějaký amwrický blog, tak jsem se toho zklidila. Nevím, jetli si myslíš že máš na Cabot monopol, ale spadni z obláčku a zamysli se nad tím, jestli třeba na zeměkouli neexistuje někdo, kdo umí taky anglicky.

8 Susannah | Web | 2. července 2011 v 13:08 | Reagovat

Mish@: Nevím, co přesně ti Elaine napsala, ale silně pochybuju, že zněla tak útočně jako ty. Navíc máš spoustu vět v tom článku hodně podobně jako jsou v našich. Stačilo napsat normálně, žes to přeložila sama, ale útok není argument, to je maximálně způsob odlákání pozornosti. Nikdo si tady nehraje na monopol, ale makáme na všem dost na to, aby nám vadilo, když někdo kopíruje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.