Úryvek z knihy "When Lightning Strikes"

24. září 2014 v 2:37 | Elaine |  When Lightning Strikes
Před pár lety jsem začala překládat úryvek z knihy When Lightning Strikes, prvního dílu série 1-800-Where-R-You (nebo také Vanished). Včera jsem ho našla, upravila a dokončila, takže si můžete přečíst první kapitolu příběhu Jessicy Mastriani. :)

Jedna

Chtějí, abych to zapsala. Všechno. Říkají tomu prohlášení.
Jo. Moje prohlášení. Jak se to všechno stalo. Od začátku.
Když mají lidi dávat prohlášení v televizi, obyčejně tam je někdo, kdo to zapisuje, zatímco oni mluví, a musí to jenom podepsat potom, co jim to znovu přečtou. Navíc dostanou kafe a koblihy a tak. Já jsem jenom dostala balík papírů a tohle rozbité pero. Nepřidali ani Colu Light.
To je jenom další důkaz, že všechno v televizi je lež.
Chcete moje prohlášení? Fajn, tady je moje prohlášení:
Je to všechno chyba Ruth.
Vážně. Je to tak. Všechno to začalo to odpoledne ve frontě v jídelně, kdy Jeff Day řekl Ruth, že je tak tlustá, že ji budou muset pohřbít v bedně od piana jako Elvise.
Což je naprostá blbost, když vím, že Elvise nepohřbili v bedně od piana. Je mi jedno, jak byl tlustý, když umřel. Jsem si jistá, že si Priscilla Presley mohla dovolit pro Krále lepší rakev než bednu od piana.
A zadruhé, jak si Jeff Day může dovolit říkat tyhle věci komukoli, ale obzvlášť mojí nejlepší kamarádce?
Takže jsem udělala to, co je za daných podmínek povinností nejlepší kamarádky. Vystartovala jsem po něm a praštila ho.
Ne že by si Jeff Day nezasloužil zmlátit, a to denně. Ten kluk je kretén.
A dokonce jsem mu nijak vážně neublížila. Dobře, fajn, ucouvl a sletěl na kečupy a hořčice. Zpráva dne. Ani nebyla žádná krev. Ani jsem ho nepraštila do obličeje. Viděl moji pěst a na poslední chvíli uhnul, takže místo toho, aby rána dopadla na nos, jak jsem zamýšlela, jsem se trefila na krk.
Vysoce pochybuju, že bude mít vůbec modřinu.
Ale o vteřinu později mi na rameno dopadla velká svalnatá pracka a trenér Albright mě otočil k sobě. Ukázalo se, že stál ve frontě za mnou a Ruth a že si kupoval hranolky. Všechno to viděl.
Jenom ne tu část, kdy Jeff říkal Ruth, že ji budou muset pohřbít v bedně od piana.
To ne. Jenom tu část, kdy jsem praštila jeho nejlepšího fotbalistu.
"Jdeme, mladá dámo," zavelel trenér Albright. Nasměroval mě ven z jídelny, a pak nahoru po schodech ke kancelářím výchovných poradců.
Můj výchovný poradce pan Goodhart seděl u stolu a obědval z hnědého papírového sáčku. Ale než ho začnete litovat, na tom hnědém papírovém sáčku stálo zlaté M. Hranolky provoněly celou chodbu. Pan Goodhart za ty dva roky, co chodím do jeho kanceláře, nikdy neprojevil obavy z vysokého příjmu tuků. Říká, že má štěstí, že má přirozeně velmi rychlý metabolismus.
Vzhlédl a usmál se, když trenér Albright zavrčel: "Goodharte," takovým děsivým hlasem.
"Ale Franku," řekl. "A Jessico! To je milé překvapení! Dáte si hranolku?"
Natáhl k nám sáček s hranolky. Pan Goodhart měl velkou porci.
"Dík," odpověděla jsem a pár jsem si vzala.
Trenér Albright si žádnou nevzal. Pokračoval: "Tahle holka teď praštila mýho nejlepšího fotbalistu do krku."
Pan Goodhart se na mě nesouhlasně podíval. "Jessico," zeptal se. "Je to pravda?"
Odpověděla jsem: "Mířila jsem na obličej, ale uhnul."
Pan Goodhart zavrtěl hlavou. "Jessico," řekl. "To jsme už probrali."
"Já vím," povzdechla jsem si. Měla jsem podle pana Goodharta problémy se zvládáním vzteku. "Ale nemohla jsem si pomoct. Ten kluk je kretén."
To si zjevně trenér Albright ani pan Goodhart nepřáli slyšet. Pan Goodhart protočil panenky, ale trenér Albright vypadal, že ho raní mrtvice přímo tam v poradenské kanceláři.
"Dobře," zareagoval pan Goodhart vážně rychle, podle mě to byla snaha předejít trenérově infarktu. "Dobře tedy. Pojď si sednout, Jessico. Děkuju, Franku. Postarám se o to."
Ale trenér Abright tam dál stál a rudnul víc a víc i potom, co jsem si sedla - na svou oblíbenou židli z oranžového vinylu u okna. Trenér zatnul prsty tlusté jako klobásy do pěstí jako malé dítě, které se chystá na záchvat zuřivosti, a uprostřed čela byla vidět pulzující žíla.
"Zranila mu krk," stěžoval si trenér Albright. "Kluk bude muset dneska hrát se zraněnym krkem."
Pan Goodhart překvapeně zamrkal na trenéra Albrighta. Jako kdyby byl trenér Albright bomba, kterou je třeba zneškodnit, pronesl opatrně: "Jsem si jistý, že ho krk moc bolí. Vím určitě, že mladá žena vysoká metr padesát sedm může vážně ublížit devadesátikilovému fotbalistovi vysokému metr devadesát."
"Jo," přisvědčil trenér Albright. Trenér Albright byl imunní vůči sarkasmu. "Bude si na to muset dát led."
"Jistě je to pro něj velmi traumatizující," prohlásil pan Goodhart. "A prosím nedělejte si starosti o Jessicu. Bude adekvátně pokárána."
Trenér Albright zjevně nevěděl, co adekvátně nebo pokárána znamená, protože pokračoval: "Nechci, aby šahala na mý kluky! Držte ji dál od mejch kluků!"
Pan Goodhart odložil svůj oběd, vstal a šel ke dveřím. Dotkl se rukou trenérovy paže a řekl: "Postarám se o to, Franku." Pak jemně trenéra Albrighta vystrčil na recepci a zavřel dveře.
"Uf," oddechl si, když jsme byli sami, a vrátil se ke svému hamburgeru a hranolkům.
"Takže," řekl pan Goodhart, zatímco kousal. V koutku úst mu zůstal kečup. "Co se stalo s naším rozhodnutím nevyvolávat rvačky s lidmi, kteří jsou větší než my?"
Zírala jsem na ten kečup. "Tohle jsem si nezačala," ohradila jsem se. "To Jeff."
"Kvůli čemu to tentokrát bylo?" Pan Goodhart mi zas nabídl hranolky. "Kvůli tvému bratrovi?"
"Ne," odpověděla jsem. Vzala jsem dvě hranolky a strčila je do pusy. "Kvůli Ruth."
"Kvůli Ruth?" Pan Goodhart kousl do hamburgeru. Kečupu na jeho puse přibylo. "Co s Ruth?"
"Jeff řekl, že je Ruth tak tlustá, že ji budou muset pohřbít v bedně od piana jako Elvise." Pan Goodhart polkl. "To je směšné. Elvise nepohřbili v bedně od piana."
"Já vím." Pokrčila jsem rameny. "Chápete, že jsem ho musela praštit."
"No, abych byl k tobě upřímný, Jess, ne, nechápu. Problém je, že když mlátíš tyhle kluky, tak tě praští taky, a toho pak budeš litovat."
Vysvětlila jsem mu: "Pokaždý se mi to snaží vrátit. Ale jsem na ně moc rychlá."
"Jo," řekl pan Goodhart. Pořád měl kečup v koutku úst. "Ale jednou zakopneš nebo něco a oni ti pěkně namelou."
"To si nemyslím," prohlásila jsem. "Začala jsem dělat kickbox."
"Kickbox," řekl pan Goodhart.
"Ano," potvrdila jsem. "Mám video."
"Video," opakoval pan Goodhart. Zazvonil mu telefon. Řekl "Omluv mě na chvíli, Jessico," a přijal hovor.
Zatímco pan Goodhart telefonoval se svojí manželkou, která zjevně měla problém s jejich novorozenětem Russellem, vyhlédla jsem z okna. Nebylo toho moc, na co se dalo dívat z okna pana Goodharta. Jenom parkoviště pro učitele a hodně oblohy. Město, ve kterém bydlím, je celkem dost ploché, takže vždycky vidíte hodně nebe. Právě v tu chvíli byla obloha šedá a zamračená. Za myčkou aut přes ulici od střední školy se ukazovala temně šedá mračna. V sousedním kraji nejspíš pršelo. Ale nedalo se podle těch mraků určit, jestli se déšť dostane k nám. Říkala jsem si, že nejspíš pršet bude.
"Jestli nechce jíst," mluvil pan Goodhart do telefonu, "tak ho nenuť… Ne, nemyslel jsem to tak, že jsi ho nutila. Chtěl jsem říct, že možná právě teď nemá hlad… Ano, já vím, že se musí naučit denní režim, ale -"
Myčka aut bydla prázdná. Nikdo se neobtěžoval s mytím aut, když má stejně pršet. Ale v McDonald's hned vedle, kde si pan Goodhart koupil hamburger a hranolky, bylo narváno. Jenom čtvrťáci měli dovoleno na oběd odejít ze školy a všichni chodili do McDonald's nebo do Pizzerie Hut ve vedlejší ulici.
"Dobře," řekl pan Goodhart a zavěsil telefon. "Kde jsme to skončili, Jess?"
Odpověděla jsem: "Říkal jste mi, že se musím naučit ovládat svůj vztek."
Pan Goodhart přikývl. "Ano," přisvědčil. "Ano, to se musíš naučit, Jessico."
"Nebo mi někdy někdo ublíží."
"To je nepochybně pravda."
"A až se příště naštvu, měla bych počítat do deseti, než cokoli udělám."
Pan Goodhart znovu přikývl, dokonce ještě víc nadšeně. "Ano, to je taky správně."
"A navíc pokud se chci být v životě úspěšná, musím se naučit, že násilí nic nevyřeší."
Pan Goodhart zatleskal. "Přesně tak! Dochází ti to, Jessico. Konečně ti to dochází."
Vstala jsem. Do kanceláře pana Goodharta jsem docházela už skoro dva roky a už jsem věděla, jak u něj věci chodí. A navíc když jsem trávila dost času na recepci před jeho kanceláří a četla jsem si brožury, když jsem na něj čekala, jsem už vyloučila kariéru v ozbrojených sborech.
"No," uzavřela jsem to. "Myslím, že to chápu, pane Goodharte. Díky moc. Příště se budu víc snažit."
Byla jsem už skoro venku ze dveří, když mě zastavil. "A ještě něco, Jess," dodal přátelsky.
Ohlédla jsem se přes rameno. "Jo?"
"Bude to další týden po škole," rozhodl při žvýkání hranolky. "Přidej si to k těm sedmi týdnům, které už máš."
Usmála jsem se. "Pane Goodharte?" řekla jsem.
"Ano, Jessico?"
"Máte na puse kečup."
Dobře, to nebyla nejlepší odpověď. Ale hele, neřekl, že zavolá mým rodičům. Kdyby to řekl, slyšeli byste něco pěkně ostrého. Ale neřekl to. A co je v porovnání s tím týden po škole?
A už jsem měla před sebou tolik týdnů strávených po škole, že jsem se už úplně rozloučila s myšlenkou na společenský život. Je vlastně smůla, že se hodiny po škole nepočítají jako mimoškolní aktivita. Jinak bych už měla dobré vyhlídky na přijetí na hodně vejšek.
Hodiny po škole nejsou až tak hrozné. Musíte tam jenom hoďku sedět. Můžete si dělat úkoly, jestli chcete, nebo si číst časopis. Jenom nesmíte mluvit. Nejhorší věcí podle mě je, že vám ujede autobus, ale kdo vůbec jezdí domů autobusem s prváky a s outsidery? Od doby, co má Ruth řidičák, bere každou výmluvu, aby mohla řídit, takže mám automatický odvoz každý večer. Rodičům to ještě nedošlo. Řekla jsem jim, že chodím na kroužek pochodující kapely.
Je dobře, že mají důležitější věci na práci, než aby chodili na představení, jinak by si mohli všimnout mojí nepřítomnosti v sekci flétnistů.
Každopádně když mě Ruth ten den přijela vyzvednout po škole - ten den, kdy to všechno začalo, ten den, kdy jsem praštila Jeffa Daye do krku - se tolik omlouvala, protože jsem se v podstatě dostala do maléru kvůli ní.
"Panebože, Jess," řekla, když jsme se sešly ve čtyři před aulou. Na Střední škole Ernesta Pylea musí být tolik lidí po škole, že nás přesunuli do auly. To trochu obtěžuje divadelní kroužek, který se každý den schází na jevišti v aule, ale máme je nechat na pokoji a oni nám tu laskavost oplácí kromě případů, kdy potřebují, aby jim velcí kluci z poslední řady pomohli posunout kulisy nebo něco na ten způsob.
Plus je, že teď znám hru Our Town nazpaměť.
Mínus je, kdo sakra chce znát celou hru Our Town nazpaměť?
"Panebože, Jess," vyhrkla Ruth. "Měla jsi to vidět. Jeff byl až po krk v omáčkách. Myslím potom, co jsi ho praštila. Měl majonézu přes celou košili. Byla jsi skvělá. Vážně jsi nemusela, ale bylo bezva, že jsi to udělala."
"Jo," kývla jsem. Celkem jsem se těšila domů. Během hodin po škole si můžete udělat všechny úkoly, jasně, ale stejně se to celkem vleče. Stejně tak škola obecně. "To je jedno. Jedeme."
Ale když jsme došly na parkoviště, Ruthin malý červený kabriolet, který si koupila za peníze k bat micva, tam nebyl. Nejdřív jsem nechtěla nic říct, protože Ruth to auto miluje, a rozhodně jsem nechtěla být člověkem, který jí oznámí, že je pryč, ale když jsme tam pár vteřin stály a ona dál mluvila o tom, jak jsem skvělá, a já jsem pozorovala lidi, co se mnou byli po škole, nastupovat do pickupů a nasedat na motorky (většina lidí po škole jsou buď vidláci, nebo mladiství delikventi. Já jsem jediná měšťačka), tak jsem konečně řekla: "Ehm, Ruth? Kde máš auto?"
Ruth odpověděla: "No, jela jsem s ním po škole domů, a pak mě sem Skip hodil."
Skip je Ruthino dvojče. Za peníze k bar micva si koupil Pontiac Firebird. Jako kdyby i s Pontiacem Skip mohl doufat, že sbalí holku.
"Říkala jsem si," pokračovala Ruth, "že bude fajn jít domů pěšky."
Podívala jsem se nad mraky, které byly odpoledne nad myčkou. Teď se přesunuly téměř nad nás. Upozornila jsem: "Ruth. Bydlíme přes tři kiláky odtud."
Ruth přisvědčila vesele: "Jo, já vím. Můžeme spálit hodně kalorií, když půjdeme rychle."
"Ruth," opakovala jsem. "Bude lejt."
Ruth se podívala na oblohu. "Ne, nebude," odporovala.
Podívala jsem se na ni jako na blázna. "Ruth, ano, bude pršet. Jsi sjetá?"
Ruth začala vypadat rozrušeně. Vlastně se nemusíte moc namáhat, abyste Ruth rozrušili. Byla pořád vyvedená z míry kvůli Jeffově poznámce o bedně od piana, to jsem viděla. Proto chtěla jít domů pěšky. Doufala, že zhubne. Věděla jsem, že teď celý týden nebude obědvat jenom kvůli tomu, co řekl ten kretén.
"Nejsem sjetá," ohradila se Ruth. "Jenom si myslím, že je načase, abychom se snažily dostat se do formy. Blíží se léto a já si nebudu celé čtyři měsíce zase vymýšlet, proč nemůžu jít na něčí mejdan u bazénu."
Začala jsem se smát.
"Ruth," řekla jsem. "Nikdo nás nezve na mejdany u bazénu."
"Mluv za sebe," prohlásila Ruth. "A chůze je naprosto vhodný způsob cvičení. Spálíš stejně kalorií při chůzi tří kilometrů, jako bys to běžela."
Podívala jsem se na ni. "Ruth," řekla jsem. "To je blbost. Kdo ti to řekl?"
Odpověděla: "Je to fakt. Jdeš?"
"Nemůžu uvěřit," pronesla jsem, "že ti vůbec záleží na tom, co říká nějaký kretén jako Jeff Day."
Ruth řekla: "Je mi jedno, co Jeff Day říká. To nemá nic společného s tím, co řekl. Jenom si myslím, že je načase, abychom se my dvě dostaly do formy."
Stála jsem a dívala se na ni. Měli jste ji vidět. Ruth je moje nejlepší kamarádka od školky, od doby, co se její rodina přestěhovala do domu vedle nás. A je legrační, že kromě toho, že teď má prsa - taky celkem velká, větší, než já kdy mít budu, pokud nepůjdu na plastiku - vypadá přesně jako v ten den, kdy jsem ji poprvé viděla: světle hnědé kudrnaté vlasy, velké modré oči za brýlemi se zlatými drátěnými obroučkami, celkem velké břicho a IQ 167 (to byl fakt, který mi sdělila po pěti minutách naší první hry nebe, peklo, ráj).
Ale nehádali byste, že ve škole chodí na hodiny pro pokročilé studenty, kdybyste viděli, co měla na sobě. Dobře, měla černé legíny, velký svetr s logem školy a boty na běhání. To není tak špatné, ne? Počkejte chvíli.
Tenhle celek doplnila potítky - nedělám si srandu - na hlavě a na zápěstích. Taky si nesla velkou láhev vody v síťce na rameni. Při pohledu na ni se dalo poznat, že si myslela, že vypadá jako olympijská atletka, ale ve skutečnosti připomínala šílenou hospodyňku, která právě dostala z Klubu čtenářů knihu Dostaňte se do formy s Oprah nebo něco na ten způsob.
Když jsem tam stála a pozorovala Ruth, přemýšlela jsem, jak jí to mám říct o těch potítkách, jeden kluk, který byl se mnou po škole, se vedle nás zastavil na naprosto bombastické motorce Indian.
Měla bych využít téhle příležitosti k tomu, abych řekla, že jsem motorku vždycky chtěla? Tahle byla taky tichá. Nenávidím kluky, kteří túrují motory, aby co nejvíc řvaly, a pak se snaží prolomit rychlostní rekordy na učitelském parkovišti. Motorka tohohle kluka vrněla tiše jako kotě. Celá černá s nablýskaným chromem, byla to fantastická motorka.
A na toho kluka, který na ní seděl, se taky koukalo dost dobře.
"Mastrianiová," oslovil mě a opřel se jednou nohou o obrubník. "Potřebuješ odvoz?"
Kdyby Ernest Pyle osobně, ten slavný indianský novinář, vstal z hrobu a začal se mnou dělat rozhovor, nepřekvapil by mě víc než ten kluk, když se zeptal, jestli chci odvoz.
Ale ráda bych si myslela, že na mně nebylo nic znát.
Odpověděla jsem celkem klidně: "Ne, dík. Jdeme pěšky."
Podíval se na oblohu. "Bude lejt," upozornil mě tónem, který naznačoval, že jsem blbá, když jsem si to neuvědomila.
Trhla jsem hlavou směrem k Ruth, aby mu to došlo. "Jdeme pěšky," zopakovala jsem.
Pokrčil rameny pod koženou bundou. "Tvoje smrt," řekl a odjel. Dívala jsem se na něj, když odjížděl, a snažila jsem se nevnímat, jak hezky mu džíny seděly na jeho dokonale tvarovaném zadku.
Jeho zadek nebyl jediná dokonale tvarovaná věc.
Ježíš, uklidněte se. Mluvím o jeho obličeji, jo? Byl hezký, neměl slabou bradu jako většina kluků z naší školy. Tvář tohohle kluka taky prozrazovala minimálně nějakou inteligenci. Tak co má být, že jeho nos vypadal, jako kdyby byl několikrát zlomený? A dobře, jeho ústa byla trošku zakřivená a jeho tmavé kudrnaté vlasy nutně potřebovaly ostříhat. Tyhle nedostatky ale víc než vyrovnaly dvě tak světle modré oči, že byly vlastně bledě šedé, a tak široká ramena, že pochybuju, že bych přes ně viděla silnici, kdybych za nimi náhodou byla na motorce.
Ale Ruth si zjevně žádných těchhle pozoruhodných kvalit nevšimla. Zírala na mě, jako kdybych mluvila s kanibalem nebo něco na ten způsob.
"Panebože, Jess," vydechla. "Kdo to byl?"
Odpověděla jsem: "Jmenuje se Rob Wilkins."
Pokračovala: "Vidlák. Panebože, Jess, ten kluk je vidlák. Nemůžu uvěřit, že s ním vůbec mluvíš."
Nebojte. Vysvětlím to:
Na Střední škole Ernesta Pylea jsou dva druhy lidí: Děcka, která jsou ze zemědělských částí země, alias "vidláci", a lidi, kteří bydlí ve městě, alias "měšťáci". Vidláci a měšťáci se nemíchají. Nikdy. Měšťáci si myslí, že jsou lepší než vidláci, protože mají peníze, protože většina děcek z měst má za rodiče doktory, právníky nebo učitele. Vidláci si myslí, že jsou lepší než měšťáci, protože umí věci, které měšťáci nedovedou, jako třeba opravovat rozbité motorky a rodit telátka a tak. Rodiče vidláků pracují v továrnách nebo na farmách. Mezi těmihle skupinami jsou i podskupiny, jako mladiství delikventi a sportovci - populární lidi, atleti a roztleskávačky - ale většinou se škola rozděluje na vidláky a měšťáky.
Ruth a já jsme měšťačky. Rob Wilkins, netřeba říkat, je vidlák. A navíc jsem si docela jistá, že je i mladistvý delikvent.
Ale jak mi pan Goodhart tak rád opakuje, to jsem i já - nebo aspoň budu, pokud nezačnu brát vážně jeho rady na zvládání vzteku.
"Jak toho kluka vůbec znáš?" chtěla vědět Ruth. "Nemůže chodit na žádnou tvou hodinu. Rozhodně neaspiruje na vejšku. Možná tak na vězení," ušklíbla se. "Ale musí to být čtvrťák, boha jeho."
Já vím. Zní prudérně, co?
Ale ve skutečnosti není. Jenom je vystrašená. Kluci - skuteční kluci, ne paka jako její brácha Skip - děsí Ruth.
I s jejím IQ 167 jsou kluci něco, čemu nikdy nemohla přijít na kloub. Ruth prostě nedokáže přijmout fakt, že kluci jsou stejní jako my.
No, s několika významnými výjimkami.
Odpověděla jsem: "Potkala jsem ho po škole. Můžeme už prosím vyrazit, než začne pršet? Mám s sebou flétnu, však víš."
Ale Ruth se tématu nepustila.
"Vážně by ses nechala svézt od toho kluka? Naprostého cizince? Kdybych tady nebyla?"
Pokrčila jsem rameny: "Nevím."
Vážně jsem to nevěděla. Doufám, že si nemyslíte, že to bylo poprvé, co se mě kluk zeptal, jestli chci odvoz. Přiznávám, že mám sklony se trochu ohánět pěstmi, ale nejsem žádná ošklivka. Sice jsem trochu drobnější - mám jen metr padesát sedm, jak mi pan Goodhart rád připomíná - a moc nedám make-upu nebo oblečení, ale můžete mi věřit, že vypadám docela dobře.
Tak fajn, jo, nejsem žádná supermodelka: mám krátké vlasy, takže se o ně nemusím starat a vyhovuje mi, že jsou hnědé - rozhodně mě nepřistihnete při experimentech s melírem jako nějaké lidi, které bych mohla jmenovat. Hnědé vlasy se hodí k mým hnědým očím a k opálené kůži - no, aspoň taková moje kůže je na konci léta.
Ale musím sedět doma každou sobotu večer z toho důvodu, že jedinou alternativou je chození ven s kluky, jako je Jeff Day nebo Ruthin brácha Skip. Je to jediný typ kluků, který mi mamka dovoluje.
Jo, chytáte se. Měšťáci. Přesně tak. Mám dovoleno randit jenom s "kluky aspirujícími na univerzitu". Čtěte: měšťáky.
Kde jsem to byla? Jo, jasně.
Takže k odpovědi na vaši otázku, ne, Rob Wilkins nebyl první kluk, který se mě zeptal, jestli chci někam odvézt.
Ale Rob Wilkins byl první kluk, kterému bych možná odpověděla ano.
"Jo," potvrdila jsem Ruth. "Asi jo. Nejspíš bych mu na to kývla. Kdybys tu nebyla a vůbec."
"Nemůžu tomu uvěřit." Ruth pustila do chůze, ale řeknu vám, že ty mraky byly přímo za námi. Pokud nepůjdeme rychlostí tak sto padesát kilometrů za hodinu, ani náhodou neunikneme dešti. A Ruth nejrychleji jde tak dva kilometry za hodinu, maximálně. Není ve formě.
"Nemůžu tomu uvěřit," zopakovala. "Nemůžeš jen tak jezdit na motorkách s vidláky. Chci říct, kdo ví, jak bys skončila? Mrtvá v kukuřičném poli, bez pochyb."
Skoro každá holka, která zmizí v Indianě a kterou nakonec najdou, je napůl nahá a hnije na kukuřičném poli. Ale to vy už víte, ne?
"Jsi tak divná," prohlásila Ruth. "Jenom ty se dokážeš skamarádit s kluky po škole." Ohlížela jsem se na mraky. Byly obrovské jako kopce. Jenomže na rozdíl od kopců v nich byla statická elektřina.
"No," řekla jsem. "Nemůžu si úplně pomoct, prostě si je zapamatuju. Každý sen spolu hodinu sedíme poslední tři nebo čtyři měsíce."
"Ale jsou to vidláci," zopakovala Ruth. "Bože, Jess. Ty s nimi vážně mluvíš?"
Odpověděla jsem: "Nevím. Tím myslím, že nemáme dovoleno mluvit. Ale slečna Clemmingsová musí každý den zapisovat docházku, tak se ty jména naučíš. Nějak si nemůžeš pomoct."
Ruth zavrtěla hlavou. "Panebože," řekla. "Můj táta by mě zabil - zabil - kdybych přijela domů na motorce s nějakým vidlákem."
Nic jsem neřekla. Šance, že někdo nabídne Ruth, aby nasedla na motorku, jsou přibližně nulové.
"Ale stejně," poznamenala Ruth, když jsme chvilku kráčely mlčky. "Byl celkem hezký. Myslím na vidláka. Co udělal?"
"Co tím chceš říct? Jako proč byl po škole?" Pokrčila jsem rameny. "Jak to mám vědět? Nemáme dovoleno mluvit."
Něco vám řeknu o místě, kudy jsme šly. Střední škola Ernesta Pylea stojí na originálně nazvané Středoškolské ulici. Jak jste asi uhodli, na Středoškolské ulici toho moc není kromě, no, střední školy. Byly tu jenom dvě ulice a spousta zemědělské půdy. McDonald's a myčka aut a tak se nacházely dole na Píkové. Po Píkové jsme ale nešly. Nikdo tamtudy nechodí, protože tam loni srazili jednu holku.
Takže jsme šly po Středoškolské ulici kolem fotbalového hřiště, když začalo pršet. Padaly velké, těžké kapky deště.
"Ruth," oslovila jsem docela klidně, když mě zasáhla první kapka.
"Přežene se to," ujišťovala mě Ruth.
Zasáhla mě další kapka. Navíc blesk rozzářil nebe a zdálo se, že zasáhl vodárenskou věž asi dva kilometry od nás. Pak zahřmělo. Vážně hlasitě. Stejně hlasitě jako tryskáče u vojenské základny Crane.
"Ruth," zopakovala jsem, méně klidně.
Ruth navrhla: "Možná bychom se měly schovat."
"To máš sakra recht," kývla jsem.
Ale jediný přístřešek, který byl nadohled, byla kovová nekrytá tribuna, která obklopovala fotbalové hřiště. A všichni vědí, že během bouřky se nemáte schovávat pod nic kovového.
V tu chvíli na mě spadla první kroupa.
Jestli na vás někdy padaly kroupy, budete vědět, proč jsme s Ruth běžely pod tu tribunu. A jestli na vás kroupy nikdy nepadaly, máte štěstí. Tyhle konkrétní kroupy byly velké jako golfové míčky. To není nadsázka. Byly obrovské. Rány od nich fakt bolely.
S Ruth jsme stály pod tribunou, kolem nás padaly kroupy a my jsme byly uvězněné jako uvnitř trouby s práskajícím popcornem.
S hromy a zvukem padajících krup na kovová sedadla nad námi, které se odrážely a dopadaly na zem, bylo skoro nemožné slyšet vlastního slova, ale to Ruth nezajímalo. Zakřičela: "Omlouvám se."
Já jsem jenom dokázala říct "Au," protože se jedna velká kroupa odrazila od země a praštila mě do lýtka.
"Myslím to vážně," zařvala Ruth. "Je mi to moc, moc líto."
"Přestaň se omlouvat," zarazila jsem ji. "Není to tvoje vina."
Aspoň to jsem si tehdy myslela. Až pak jsem změnila názor. Viz prvních pár řádek mého prohlášení.
Velký blesk rozzářil oblohu. Rozlomil se na čtyři nebo pět větví. Jedna větev zasáhla střechu stodoly, která se skrývala za stromy. Hřmělo tak hlasitě, až se třásly tribuny.
"Ale ano," namítla Ruth. Zdálo se, že se rozpláče. "Je to moje vina."
"Ruth," řekla jsem. "Proboha, ty brečíš?"
"Ano," popotáhla.
"Proč? Je to jenom pitomá bouřka. Už jsme bouřky zažily." Opřela jsem se o jeden sloup podpírající tribunu. "Pamatuješ, jak nás zastihla bouřka, když jsme se vracely domů z tvé hodiny violoncella?"
Ruth si otřela nos lemem svetru. "A musely jsme se schovat v kostele?"
"Ale ty jsi nechtěla jít dál než mezi dveře," pokračovala jsem. Ruth se přes slzy zasmála. "Protože jsem si myslela, že mě Bůh srazí k zemi, když vstoupím do nežidovského svatostánku."
Byla jsem ráda, že se směje. Ruth může být osinou v zadku, ale je to moje nejlepší kamarádka od školky a nemůžete se vykašlat na svoji nejlepší kamarádku od školky jen proto, že občas nosí potítka a začne brečet, když prší. Ruth je mnohem zajímavější než většina holek ve škole, protože přečte knihu denně - doslova - a miluje hru na violoncello stejně, jako já miluju hraní na flétnu, ale stejně se navzdory své genialitě dívá na hloupé pořady v televizi.
A většinou je sakra zábavná.
Ale teď ne.
"Bože," zasténala Ruth, kdy se zvedal vítr a začal nás bičovat kroupami pod tribunou. "Tohle je tornádové počasí, ne?"
Jižní Indiana je uprostřed Cesty tornád. Jsme třetí na seznamu států s největším počtem tornád ročně. Několik z nich jsem přečkala u nás ve sklepě; Ruth jich nezažila tolik, když na Středozápadě strávila jenom posledních deset let. A taky se vždycky objevují v tuhle roční dobu.
A ačkoli jsem nechtěla říct nic, co by rozrušilo Ruth ještě víc, tohle mělo všechny znaky tornádového počasí. Nebe mělo legrační žlutou barvu, bylo teplo, ale foukal studený vítr. Navíc to hrozné krupobití…
Když jsem zrovna otevírala pusu, abych Ruth ujistila, že je to jenom malá jarní přeháňka, aby si nedělala starosti, zaječela: "Jess, ne-"
Ale neslyšela jsem, co potom řekla, protože právě tehdy nastal takový velký výbuch, který zastínil všechno ostatní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mimi | Web | 24. září 2014 v 10:56 | Reagovat

První kapitolu jsem cetla uz pred hoodne lety na nejakem blogu a strasne me to chytlo , achjo , co udelat aby serii vydali i u nas ? :((

2 Vendy | 24. září 2014 v 21:42 | Reagovat

Mimi: navrhuju udělat pirátský překlad jako to dělali nadšenci u Harryho Pottera :-)

3 Mimi | Web | 25. září 2014 v 9:18 | Reagovat

s moji anglictinou tezko :D nějaký ochotný nadšenec co by to prelozil ? :)

4 Vendy | 25. září 2014 v 14:11 | Reagovat

Já to bohužel taky nevytrhnu, za mých školních let byla vrcholem všeho ruština...

5 Elaine | Web | 25. září 2014 v 20:04 | Reagovat

Tady určitě žádný překlad celé knihy neočekávejte. Není problém s úryvky, které v drtivé většině pocházejí z oficiálního webu Meg nebo českého nakladatele. Ale překládat a zveřejňovat celou knihu by bylo už velkým porušením autorských práv.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.