Úryvek z mediátorské novely "Proposal"

17. ledna 2016 v 18:07 | Elaine |  Proposal
Před pár týdny jsem vám říkala o tom, že se můžeme těšit na mediátorskou novelu Proposal (v sérii se řadí za Twilight - Čtvrtý rozměr lásky a před Remembrance, takže je to jakýsi 6.5 díl). :) Vyjde jako e-kniha a nakladatelství Harper Collins zveřejnilo první tři kapitoly. A já jsem je hned přeložila, co bych pro vás neudělala. ;) Pusťte se do čtení. :)

oOo
UNO

Byl den svatého Valentýna a co jsem dělala já?
Mrznul mi zadek na hřbitově, přesně tak. Romantika, co?
Ale měla jsem práci a ta práce vyžadovala sezení ve tmě na náhrobku a čekání na ducha, než se ukáže.
Jo. Jsem přesně tenhle druh holky, bohužel. Ne holka s bonboniérou a plyšovým medvědem. Ale holka, co vidí mrtvé lidi.
Když odečtu nepohodlí kvůli zimě, tak jsem byla s tou situací celkem v pohodě. Byla bych radši v jedné z těch rozkošných venkovních restaurací, tulila se ke své pravé lásce, popíjela šampaňské a večeřela valentýnské speciální menu?
Samozřejmě.
Ani by mi nevadilo být na koleji a trávit čas na protivalentýnské párty mých spolubydlících, popíjet lacinou vodku s brusinkovým džusem a sarkasticky komentovat romantické komedie, o kterých jsme tvrdily, že je nesnášíme (ale tajně jsme je milovaly, jak jinak).
Ale já a moje jediná pravá láska? Domluvili jsme se, že budeme trávit den svatého Valentýna od sebe.
Hele, je to v pohodě. Jsme dospělí. Nepotřebujeme pitomý svátek pojmenovaný po nějakém světci s mučednickou smrtí, aby nám připomněl vyznat lásku.
A fajn, hřbitov je posledním místem, kde by kdokoli chtěl strávit Valentýna. Teda kdokoli kromě duchů a těch z nás, kteří se narodili s kletbou (nebo darem, záleží na úhlu pohledu) komunikace s duchy.
Ale mně to nevadilo. Cementerio El Encinal v Monterey byl docela uklidňující. Byla jsem tam jen já, náhrobky a mlha, která se posouvala od Pacifiku a kvůli které se trochu ochladilo za tu půl hodinu, co jsem čekala, a která trochu zakrývala hrob, který jsem sledovala.
Ale koho zajímalo, že moje vyfoukané vlasy vlhnou nebo že mám červený nos kvůli zimě? Neměla jsem rande.
No, nebylo to rande s někým, na kom by mi osobně záleželo.
A věděla jsem, že se ten kluk dřív nebo později objeví, protože to dělal každou noc celý týden pravidelně jako hodinky k údivu - a zděšení - místních obyvatel.
Aspoň až dorazím domů, bude na mě čekat dobrý koktejl.
Ale ten kluk, na kterého jsem čekala? Na toho nečekalo nic - aspoň ne nic dobrého.
Jenom jsem doufala, že se objeví, než mi zadek přimrzne k náhrobku, na kterém jsem seděla. Přála bych si, aby manželka J. Charlese Petersona III vybrala příjemnější materiál než žulu k označení místa posledního manželova odpočinku. Třeba mramor. Nebo kašmír. Kašmír by byla hezká volba, ale asi by dlouho nevydržel v drsných podmínkách pobřeží severní Kalifornie.
Když jste v branži vymýtání duchů tak dlouho jako já (jednadvacet let), pár věcí se naučíte. Zaprvé, sledovačka duchů je nuda.
Zadruhé, nemůžete se během toho nijak zabavit, protože jakmile si vezmete sluchátka na poslouchání hudby nebo se podíváte na video na iPodu nebo si začnete psát s přítelem (ovšem za předpokladu, že vám odpoví, protože ten můj se narodil přibližně v době, kdy královna Viktorie zdědila trůn, a myslí si, že je moderní technologie dehumanizující), tak se kdokoli - nebo cokoli - na koho čekáte, objeví, praští vás po hlavě a uteče, když jste mimo.
Zatřetí, když si vezmete termosku s lahodným teplým nápojem - kávou nebo horkou čokoládou nebo horkým ciderem smíchaným s Bacardi - tak se vám za patnáct minut začne chtít na záchod, a jakmile stáhnete džíny, abyste vykonali potřebu (pardon, J. Charlesi), tak budete doslova přistiženi s kalhotami dole.
Tohle nikdy neukazují v těch tuctech filmů a seriálů o lidech s mými schopnostmi. Mediace mezi živými a mrtvými je nevděčná práce, ale někdo to dělat musí.
Seděla jsem a přemýšlela, proč žena pana Petersona nenainstalovala věčné plameny na manželově hrobě, abych si mohla ohřát ruce (a zadek), když jsem ho konečně uviděla, jak se pohybuje mlhou jako přízrak.
Ale nebyl to přízrak. Byl to průměrný, obyčejný zmetek patřící k NZO - Neochotným zemřelým osobám, jak ti z mojí branže říkají těm, kteří odmítají přejít na druhý břeh.
Mířil přímo k hrobu, který ležel naproti hrobu J. Charlese Petersona. Soustředil na něj plnou pozornost a mým směrem se ani nepodíval.
To jsem mu nemohla klást za vinu. Nedávno zemřelí mají důvod být zaneprázdnění. Když se musí smiřovat s tím, že umřeli.
Ale tenhle kluk měl na mysli víc než fakt, že nedávno umřel, protože jeho postmortální aktivity mě - a celou oblast Monterey Bay - rozčilovaly. Dokonce to komentovali v místních událostech - a na několika populárních blozích.
A to byl samozřejmě důvod, proč jsem trávila svého Valentýna na náhrobku a čekala na něj místo toho, abych byla se svými kamarádkami na koleji, popíjela koktejly a pomlouvala Katherine Heigl.
Pozorovala jsem toho kluka - jen o pár let mladšího než já, ale oblečeného plus mínus stejně v černém tričku, kožené bundě, černých džínách a kotníkových botách - jak se sehnul a zvedl čerstvé květiny, které někdo s láskou položil na hrob před ním. Dnešní várka byla rudá a kvůli svátku naaranžovaná do tvaru srdce.
Pravdou je, že to naaranžování květin neodpovídalo mému vkusu. Já bych zvolila klasiku - možná tucet růží. Rozhodně nic s valentýnskou tématikou. To se mi zdálo trochu nevkusné.
Samozřejmě doufám, že nebudu mrtvá ještě hodně dlouho, a až umřu, pochybuju, že mi bude záležet na tom, co kdo položí na můj hrob. Taky chci kremaci, takže to vlastně nebude relevantní.
Ale stejně bych neudělala něco tak nezdvořilého jako ten zmetek z NZO, i když se mu naaranžování taky nemuselo líbit: zvedl kytici ve tvaru srdce z hrobu, vyhodil ji do vzduchu a kopnul do ní, takže vybuchla v něžný vír okvětních lístků.
"Hezké," řekla jsem. "Moc hezké a dospělé. Určitě by na tebe byla máma hrdá."
NZO se vylekaně otočil.
"Co to sakra!" Vykulil oči, jako by to on viděl ducha a ne naopak. "Co jsi - jak můžeš - kdo jsi?"
"Jsem Suze Simon," řekla jsem. "A myslel sis, že být mrtvý je nanic? Kámo, tvoje věčná noční můra teprve začíná."

DOS

Každý má tajemství.
Možná jste někomu zalhali. Možná jste podváděli při testu. Možná jste - jako Neochotná zemřelá osoba stojící přede mnou - někoho zabili (ale kvůli vám doufám, že jste to neudělali).
Ale na tajemstvích je typické, že se prozradí. A věřte mi, že když máte tajemství, nakonec to vyjde najevo.
A když to vyjde najevo, věci se nejspíš dají do pořádku… no, po nějaké terapii nebo při nejhorším po vězení, nebo - pokud jste celebrita - napíšete knihu a párkrát jdete do talk show, abyste se omluvili zklamaným fanouškům.
To ale nebyl případ tohohle kluka.
A ani můj. Moje tajemství nikdy nenapraví terapie, vězení nebo talk show. Moje tajemství je druhu, který náboženští vůdci každé kultury a každé společnosti světa v určitém času proklínali, prohlašovali za ohavnost, nepřirozenost, ďáblovu práci. Během dějin byly ženy s mým tajemstvím upalovány na hranicích, utopeny nebo ukamenovány. Vědecká komunita prohlásila moje tajemství za "neslučitelné s ustanovenými vědeckými zákony", tudíž za neexistující.
A to je důvod, proč spisovatelé (a producenti a diváci filmů a seriálů) moje tajemství milují. Jen v posledním desetiletí se objevila spousta knih, televizních dramat, filmů, videoher a dokonce i reality show o lidech s mojí tajnou schopností. Většina z nich taky získala docela slušná hodnocení.
Ale nic z toho to neztvárnilo správně. Pár se dostalo blízko. Nepříjemně blízko.
Tak blízko, že poslední dobou musím vyvíjet mnohem větší úsilí, abych vypadala jako fajn, vyrovnaná holka po dvacítce se zájmem o módu… aspoň na vnějšek.
Jenom pár lidí přišlo na to, jaká zrůda jsem uvnitř. A tihle lidé mají všichni důvod moje tajemství zachovat, protože… no, pomohla jsem jich vyřešit jejich vlastní tajemství.
Zejména jeden člověk. Byl zázrak, že se do mě zamiloval.
Neptejte se mě proč. si myslím, že jsem úžasná, ale nejsem si úplně jistá, co ve mně vidí on (když nepočítám, že jsem mu párkrát zachránila život. Ale on mi tu laskavost oplácel).
Tenhle čtrnáctý únor spolu netrávíme z jediného důvodu, a to protože on je v současné době zapsaný na lékařské fakultě čtyři hodiny cesty daleko a má povinnou praxi (a taky dělá pohovory kvůli zaměstnání po škole).
Jo, můj přítel je na lékařské fakultě. Chce se stát dětským lékařem. Doufá, že ho po škole vezmou do nedaleké Nemocnice sv. Františka, ale nedělám si velké naděje. My jsme už měli takové štěstí, že jsme se vůbec našli, tak se zdá sobecké chtít víc.
Pořád nemůžu pochopit, co kluk jako on vůbec dělá s holkou jako já… ale na druhou stranu Hector "Jesse" de Silva má taky svoje tajemství. A některé z nich jsou i temnější než moje.
Ale určitě ne temnější než tajemství toho kluka, se kterým jsem trávila svatého Valentýna.
"Řekněme, že jsem tvoje dobrá víla," řekla jsem mu a vstala jsem z hrobu J. Charlese Petersona. Ráda bych řekla, že to bylo elegantní, ale kvůli zmrzlému zadku se obávám opaku. Ale pokusila jsem se nedat to najevo. "A já jsem tady, abys dorazil včas na ples. Jenom v tomhle případě je ples život po životě. No tak, jestli sebou hodíme, stihneme to do půlnoci. Jenom nevím, jestli tam Popelka" - ukázala jsem na hrob, který právě NZO znesvětil - "bude na tebe čekat. Nebo jestli tě vůbec ráda uvidí."
NZO pořád vypadal vylekaně. Neodpovídal moc mojí představě Krásného prince, ale jeho přítelkyně - hezká a oblíbená premiantka - na něm zřejmě něco viděla.
"T-ty mě vidíš?" zakoktal se a zúžil oči za brýlemi s černými obroučkami. Měl zmáknutý celý styl - ať už zamýšlel jakýkoli vzhled, něco na způsob utrápeného umělce/Steva Jobse, tedy s výjimkou černé pleti. Já se oblékám do tmavých barev pro noční práce, aby si mě nevšímali lidi z ostrahy. Ale on budil dojem, že nosí černou jako vyjádření temnoty duše. "Nikdo - nikdo mě od té nehody neviděl."
Nehoda. Pěkný eufemismus.
"Očividně tě vidím, ty hlavoune," řekla jsem. "A nejsem jediná." Trhla jsem palcem za rameno směrem k vysokému dubu za hrobem J. Charlese Petersona. Cementerio El Encinal znamenalo Hřbitov mnoha dubů (chodím na španělštinu, abych rozuměla, až budeme mít s Jessem děti a on na ně bude ječet svou rodnou řečí). "Rodinu tvojí holky přestalo bavit, že jejich kytky někdo rozkopává, a tak před třemi dny nainstalovali bezpečnostní kameru. Tvoje voloviny jsou na celém Internetu. Dokonce se dostaly i do nočních zpráv."
Podíval se směrem ke kameře. "Fakt?" Ale místo toho, aby se zatvářil zahanbeně kvůli svému neuctivému chování k hrobu své milované, se usmál. "Paráda."
Moje opovržení směrem k němu o pár stupňů stouplo, což v mediaci nikdy není dobré. Nemáme k našim "klientům" cítit nic - nic kromě soucitu.
Ale je těžké soucítit s chladnokrevným vrahem.
"No, ne, to není paráda," zavrčela jsem. "A nemusíš chodit mávat mámě. Zaprvé jsem tu kameru dnes večer vyřadila z provozu. A zadruhé jsi umřel, pokud ti to ještě nedošlo. Nejsi přítomný fyzicky - pro nikoho kromě lidí jako já. Kamera tě zaznamená jenom jako statickou elektřinu. Lidi si myslí, že je to-"
"Duch?" ušklíbl se.
Bože, ten kluk byl ale případ.
"Někdo ze zpráv s horší reputací spekuluje, že to může být duch," přiznala jsem. "Jiní si myslí, že dva vandalové spolupracují, jeden ničí kytky a druhý si hraje s kamerou. Jiní si myslí, že se rodina snaží vyvolat poplašnou zprávu v médiích a na policii, která bere znesvěcování hrobu vážně. To není moc milé pro lidi, kteří si prošli zármutkem nad smrtí milované dcery."
Aspoň tohle mu došlo. Přestal se šklebit a zamračil se na hrob, který poničil. Byl na něm zbrusu nový náhrobek z růžového mramoru a s fotkou vedle jména.
Jasmin Ahmadi, psalo se na epitafu. Milovaná dcera, sestra a kamarádka. Odešla příliš brzy a bude nám navždy chybět.
Fotka zobrazovala tmavovlasou dívku s úsměvem a jiskrou v oku. Jasmin bylo sedmnáct, když umřela.
Jeho náhrobek byl o pár řad dál, ale byl mnohem jednodušší z šedé žuly a na epitafu bylo jen jeho jméno - Mark Rodgers - a data narození a smrti. Fotka chyběla. Rok narození - a den smrti - se shodovaly s Jasmininými.
"Nakonec nezáleží na tom, co si lidi myslí," řekla jsem. "Duch, vandalové, cokoli. Protože to dnes přestane, Marku."
Místo omluvy - nebo vysvětlení svého chování - se Mark zatvářil ještě víc naštvaně. "Když nechtějí, abych bral kytky z jejího hrobu, tak by je tady měli přestat nechávat. Zejména on."
Takovou odpověď jsem nečekala. "On? Jaký on?"
"On. Zack." Markova ústa se zkroutila, jako by to jméno bylo nechutné.
Neměla jsem tušení, o čem mluví.
"Koukni, Marku," řekla jsem. "Mrzí mě, že ti to řeknu zrovna já, ale lidi budou dál nechávat kytky na hrobu tvojí holky. Byla hodně oblíbená a umřela mladá a tragicky."
" jsem taky umřel mladý," odsekl Mark a ukázal na sebe. "A určitě sis všimla, že mně na hrob nikdo kytky nenosí!"
Vyčítavě ukázal směrem k místu svého posledního odpočinku. Neviděla jsem ho kvůli tmě a mlze, ale podívala jsem se tam, než jsem si sedla na náhrobek J. Charlese Petersona, tak jsem věděla, že je to pravda. Nikdo na jeho hrobě nenechal ani kamínek jako známku, že navštívili jeho hrob od pohřbu.
"Jo," řekla jsem. "No, možná ses nad tím měl zamyslet, než jsi zabil svoji holku a sebe, protože ti řekla ne na žádost o ruku."

TRES

Mark setřásl ruku, kterou jsem mu položila na rameno, a zatvářil se vyděšeně.
"Co?" vykřikl šokovaně. "Ne! Tohle si lidi myslí, že jsem ji zabil já? Ale to se vůbec nestalo. Já bych nikdy Jasmin neublížil!"
"Jasně," řekla jsem uklidňujícím tónem.
S oborem psychologie - zmínila jsem se, že taky chodím do školy? Ale nejsem na medicíně jako Jesse. Pořád ještě dělám bakaláře.
Ale mám jako hlavní obor psychologii. A po promoci si udělám magistra v psychoterapii. Chci pomáhat dětem, jako jsem byla já, dětem s tajemstvími, o kterých si myslí, že je nemůžou nikomu říct. Protože jsem byla takové dítě, vím, jak je poznat, a snad jim budu moct pomoci.
No, budou i někteří, kterým pomoct nestihnu, jako Jasmin. A Markovi.
"Koukni," řekla jsem mu, jak na mě dál nevěřícně zíral. Někdy chvíli trvá přesvědčit duchy, zejména mladé, že jsou mrtví a jak zemřeli - i když sami nesou odpovědnost za svou smrt. "Co se stalo, stalo se. Nemůžeš se vrátit a změnit to. Můžeš jenom jít dál. Jasmin dál šla, proto taky tady není. A teď přišel čas, abys šel taky dál, Marku."

harpercollins.com
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marthas | 20. ledna 2016 v 14:40 | Reagovat

Já chci vííííc... Koukejte to vydat KK. :-?

2 Elaine | Web | 21. ledna 2016 v 2:57 | Reagovat

Jo jo, taky bych chtěla víc. :)

3 Mimi | 21. ledna 2016 v 13:44 | Reagovat

celé česky KK prosím :))) nevydávali pul dili u princezny tak pochybuji ze toto vydají :(

4 Peterevolf | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 18:10 | Reagovat

“Adoro viaggiare in Segway”. Il modo migliore per cadere in amore con Verona in nessun tempo!
Quando si dispone di un breve tempo a coprire una citta, questo e un ottimo modo per farlo. Mi e piaciuto molto il nostro tour e guida. L'audio e stato un po' difficile, ma la guida li ha tenuti lavorando. Quando il suo caldo, questo e un ottimo modo per andare in giro e stare un po' fredda. Verona e una citta facile accesso per segway intorno. Abbiamo visto tutti i principali siti e ci hanno dato una buona sensazione per il layout della citta. Siamo stati in grado di tornare a pochi posti il giorno successivo per un po' di tempo.

https://www.regiondo.it/segway-historic-tour-in-verona

<b>Book Now</b> ''' http://segwayverona.com/

https://eu5.bookingkit.de/onPage/detail?e=2202759fc95947e409b3435a7ae87161&preview=true&lang=it

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.