Úryvek z knihy "Avalon High"

5. února 2016 v 23:45 | Elaine |  1. díl: Avalon High
Kniha Avalon High je fantasy odehrávající se v současnosti a je inspirována příběhem o králi Artušovi. Je to parádní kniha, aspoň já osobně ji mám moc ráda, taky jsem si tehdy vybrala přezdívku na počest Ellie, hlavní hrdinky právě téhle knihy. :)
Existuje televizní film od Disney stejného jména (dokonce nadabovaný do češtiny jako Avalonská střední) - první polovina filmu je knize hodně podobná, ale konec trochu divně překroutili. Kniha končí mnohem líp a logičtěji. :)
Vybrala a přeložila jsem úryvek ze začátku knihy, kde Ellie poprvé mluví s Willem.


KAPITOLA ČTVRTÁ

Zaječela jsem a málem jsem spadla z raftu.
"Promiň," omlouval se Will. Usmíval se. Ale mým jekotem mu úsměv povadl. "Nechtěl jsem tě vyděsit."
"C-co tady děláš?" zakoktala jsem se a zadívala jsem se na něj. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že prostě… no, že tady stál. Vedle mého bazénu. Na mojí zahradě. Na Pavoučí skále.
"No," řekl Will a začal se tvářit trochu rozpačitě. "Zaklepal jsem. Tvůj táta říkal, že jsi tady, a pustil mě dál. Přišel jsem nevhod? Jestli jo, můžu odejít."
Jen jsem na něj zírala oněmělá úžasem. Nemohla jsem tomu uvěřit. Prožila jsem šestnáct let bez sebemenší pozornosti ze strany kluků a najednou se bez varování objeví u mě doma nejhezčí kluk, kterého jsem kdy viděla - a tím myslím všechny kluky. Kluk, který očividně přišel za mnou.
Chci říct, proč jinak by tady byl?
"Jak - jak jsi věděl, kde bydlím?" zeptala jsem se. "Jak vůbec víš, kdo jsem?"
"Ze Studijního průvodce," odpověděl. Pak si asi uvědomil, jak šokovaně se tvářím, a dodal: "Podívej, omlouvám se, jestli jsem tě vylekal. Nechtěl jsem. Jen jsem si myslel… no, nevadí. Víš co? Mýlil jsem se."
"V čem ses mýlil?" zeptala jsem se. Srdce mi pořád pod bikinami divoce tlouklo. Vylekal mě mnohem víc, než se to kdy povedlo tomu pavoukovi, co žil na Pavoučí skále.
Ale ten tlukot srdce nezpůsobil jen fakt, že mě vylekal. Musím přiznat, že z velké části to bylo kvůli tomu, jak mu to slušelo na té skále a jak se mu od tmavých vlasů odráželo odpolední slunce.
"O nic nejde," řekl. "Jenom - myslím tím, že tehdy ses na mě v parku usmála jako…"
"Jako jak?" Můj hlas zněl normálně, ale uvnitř jsem vyšilovala z víc důvodů: zaprvé, pamatoval si mě - opravdu si mě pamatoval! - z toho dne v parku, a zadruhé, nebylo to jen na mojí straně. Myslím to s tím úsměvem. Taky to cítil!
Nebo třeba ne.
"Hele, neřeš to," řekl Will. "Je to hloupost. Když jsem tě uviděl - nejdřív v tom parku a pak dnes zase, připadalo mi to jako… nevím. Jako že se známe z dřívějška nebo něco takového. Ale očividně jsme se nikdy nepotkali. Teď to vidím. Mimochodem, jsem Will. Will Wagner."
Nedala jsem na sobě znát, že jeho jméno už znám, protože jsem si ho vyhledala stejně jako on mě. Protože jsem nechtěla, aby si o mně myslel, že jsem do něj zakoukaná. Protože jak bych do něj mohla být zakoukaná? Viděla jsem ho jen dvakrát. Teď to bylo potřetí. Nemůžete se zakoukat do někoho, koho jste viděli jen třikrát. Teda když jste jako Nancy, tak můžete. Ale ne když jste praktičtí jako já.
"Jsem Ellie," představila jsem se. "Ellie Harrison. Ale… myslím, že to už víš."
Ty modré oči byly zpátky na mých, ale tentokrát v nich nebyla taková intenzita. Navíc se Will usmíval.
"Tak nějak," řekl.
Byl opravdu hodně hezký. Nestává se často, že by se pohlední kluci podívali mým směrem a už vůbec se nestavovali u mě doma kvůli mně. Nejsem vůbec ošklivá, ale na Jennifer Gold nemám. Ona je ten typ holky "jsem tak malá a bezbranná, prosím zachraň mě, ty svalovče". Však víte, jsou to ty holky, do kterých se zamilovávají všichni hezcí kluci ze školy? Já jsem spíš typ holky, ke které chodí v supermarketech staré dámy a zeptají se: "Mohla bys mi podat tu plechovku kočičího žrádla z toho vysokého fochu, drahoušku?"
V překladu to v podstatě znamená "pro kluky neviditelná".
"Právě jsem se sem přestěhovala," řekla jsem. "Ze St. Paulu. Nikdy dřív jsem na Východním pobřeží nebyla. Tak nevím, jak jsme se mohli potkat dřív… Pokud" - nejistě jsem se na něj zadívala - "jsi někdy nebyl v St. Paulu?"
Což bylo šílené, protože kdyby tam někdy byl, pamatovala bych si to.
Můžete si vsadit, že bych si to pamatovala.
"Ne," usmál se. "Nikdy jsem tam nebyl. Podívej, vážně zapomeň, že jsem něco říkal. Poslední dobou to bylo takové divné období a já jsem asi jenom…"
Jeho výraz potemněl na zlomek sekundy, skoro jako by přes něj přeběhl stín.
Akorát to nebylo možné, protože mezi ním a sluncem nebylo nic.
Pak asi setřásl tu temnou myšlenku a prohodil vesele: "Vážně si s tím nelam hlavu. Uvidíme se ve škole."
Otočil se, jako kdyby chtěl seskočit z Pavoučí skály a odejít, a já jsem skoro mohla v hlavě slyšet, jak na mě hlas mojí nejlepší kamarádky Nancy ječí: Nedovol mu odejít, ty blbko! Je sexy! Přiměj ho zůstat!
"Počkej," řekla jsem.
Když se na mě s očekáváním otočil, zběsile jsem vymýšlela, co bych řekla zábavného a brilantního… něco, díky čemu by chtěl zůstat.
Ale než jsem dokázala něco vymyslet, slyšela jsem otevírání dveří. A o vteřinu později máma zavolala z verandy: "Ellie, chtěl by si tvůj kamarád půjčit plavky a taky si zaplavat? Určitě by mu některé z Geoffových plavek seděly."
Panebože. Můj kamarád. Chtělo se mi umřít.
A navíc zaplavat si? Se mnou? Očividně netušila, že je to jeden z nejoblíbenějších kluků na Avalonské střední a že chodí s jednou z nejhezčích holek ze školy.
Ale i tak. To není omluva.
"Ehm, ne, mami," zavolala jsem na ni, omluvně jsem na Willa protočila panenky, čemuž se usmál. "Jsme v pohodě."
"Vlastně," řekl Will a podíval se na mámu. Musím už jít.
To jsem si myslela, že řekne. Musím už jít nebo udělal jsem chybu nebo dokonce pardon, špatný dům.
Protože kluci jako Will se nebaví s holkami jako já. Prostě se to nestává. Očividně si Will myslel, že jsem byla někdo jiný - možná nějaká holka z tábora, do které se zakoukal, když mu bylo osm - a teď si svoji chybu uvědomil a odejde.
Protože takhle se mají věci dít podle zákonů vesmíru.
Ale asi si vesmír usmyslel něco jiného a mně nedal vědět, protože Will řekl: "Zaplaval bych si rád."
A ani ne o tři minuty později se navzdory všem zákonům pravděpodobnosti Will vynořil z mého domu, na sobě měl Geoffovy bermudy a ručník kolem krku. Taky nesl dvě sklenice limonády, kterou máma někde vyštrachala, a pak si klekl vedle bazénu a jednu sklenici mi podal.
"Rychlá donáška zdarma," mrkl na mě, když jsem si od něj plastovou skleničku brala. Jestli taky cítil výboj energie až do ramena, když se naše prsty omylem dotkly, nenechal to na sobě znát.
"Panebože," řekla jsem a podívala jsem se na něj, v ruce už s orosenou sklenicí. Nebyla jsem překvapená, že měl fantastické tělo. Byl opálený do bronzova - bezpochyby z plachtění - a byl úžasně svalnatý - ale nebyly to žádné šílené svaly od steroidů.
A byl v mém bazénu.
Byl v mém bazénu.
"Ona-" Byla jsem příliš v šoku, než abych vymyslela něco jiného. "Ona s tebou mluvila?"
"Kdo?" zeptal se Will a vylezl na Geoffův raft. "Tvoje máma? Jo. Je milá. Co dělá, je spisovatelka?"
"Univerzitní profesorka," přiznala jsem znecitlivěnými rty. Ale nebylo to z kostek ledu v pití. Ale kvůli myšlence, že Will Wagner byl sám v domě s mými rodiči, zatímco já jsem se nehnula z raftu, abych ho zachránila. "Stejně jako táta."
"No, tím se to vysvětluje," prohodil Will lehce.
Krev mi ztuhla v žilách jako led ve sklenici. Co provedli? Co mu řekli? Na Riskuj! bylo moc brzo, takže kvůli tomu to nebylo. "Co se vysvětluje?"
"Tvoje máma odcitovala nějakou básničku, když jsem se představil," řekl Will, opřel si hlavu a zadíval se na nebe přes sluneční brýle Ray Ban. Ať už máma řekla cokoli, on si s tím očividně nelámal hlavu. "Něco o širokém, jasném čele."
Zhoupnul se mi žaludek. "Jeho široké, jasné čelo ve slunci zářilo?" zeptala jsem se nervózně.
"Jo," řekl Will. "To je ono. Co to znamenalo?"
"Ale nic," řekla jsem a v duchu jsem přísahala, že mámu zabiju. "Je to verš z básně, kterou má ráda - Paní ze Shalott. Od Tennysona. Vzala si rok volno, aby napsala knihu o Elaine z Astolatu. Je proto trochu bláznivější než obvykle."
"To musí být bezva," řekl Will, zatímco se jeho raft nebezpečně blížil k Pavoučí skále, i když on si samozřejmě neuvědomoval, že se blíží potenciální pavoučí nebezpečí. "Mít rodiče, kteří mluví o poezii a knihách a tak."
"To ani nemáš tušení," řekla jsem svým nejneutrálnějším hlasem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.